V dějinách strážnických slavností folkloru je nepřehlédnutelnou postavou. „V Národním ústavu lidové kultury ve Strážnici jsem byla zaměstnaná dvaačtyřicet let a posledních dvacet let jsem dělala tajemnici festivalu," potvrdila Ludmila Horehleďová. Podle ní se do města muzice a tanci zaslíbeného dostala úplně náhodou. „V devětašedesátém roce jsem končila školu a sháněla místo. Kamarádka etnografka mi prozradila, že hledají dokumentátory a kulturní pracovníky. O folkloru jsem toho moc nevěděla, i když jsem doma na Velehradě chodila do kroužku a tatínek jako učitel vedl soubor s cimbálovou muzikou. Ve Strážnici jsem předtím nikdy nebyla," říká Horehleďová.

Léta festival dokumentovala a při řazení filmů a fotografií se učila. Po revoluci jí tehdejší ředitel ústavu doktor Jančář nabídl místo festivalové tajemnice. „S kolegyní z technického útvaru jsme zrušily všechny ubytovací a stravovací komise. Vzaly jsme si starost o účinkující na sebe a klapalo to. Program na plakátě vypadá jednoduše, ale je za tím spousta práce. Uzavírá se například kolem čtyř set smluv. Jeden festival ještě neskončil a už jsme připravovali další. Moc mě to bavilo celých dvacet let. Jsem pět let v důchodu, ale pomáhám synovi, který štafetu převzal po mně," říká Horehleďová.

Festivalem žije. Zažila na něm i dramatické chvilky. Tou letošní se stal výlet čínských a beninských souborů do Uherského Hradiště. Byly bez pasů a zatkla je cizinecká policie. „Museli jsme policistům diktovat do telefonu jejich čínská a beninská jména," směje se Ludmila Horehleďová.