Pozor. Žádná nádoba, žádná pomůcka. Pěkně rukou na barevný ubrus.

„Když jsme byli malí, v neděli u každého domu bylo něco vytvořeno pískem,“ vzpomíná výtvarně nadaná stařenka. „Chodili jsme si pro něj dva kilometry do meze. Tento je ale ze sklárny,“ ukazovala na sypký materiál, jenž vypadal skoro jako mouka.

Lehce ho nabere do dlaně a několik málo centimetrů na stolem postupně vypouští tisíce zrníček. Pár tahů a ubrus zdobí krásný ornament.

„Když jsem měla ruku ještě naprosto v pořádku, vypadalo to jako nakreslené tužkou,“ vypráví o minulosti.

I ten nejkrásnější výtvor dokáže během chvíle vyvolat úzkostné pocity zmaru. Stačí, aby zafoukal vítr a celá snaha přijde vniveč.

„Kdysi jsem zdobila známým u domu. Až jsem všechno pomalovala, silně fouklo a nezůstalo tam nic. Donesli mi pak křídu a celé jsem to udělala znovu,“ usmívá se stařenka.

Podobě zručných lidí je v Šardicích poskrovnu. Dali by se spočítat na prstech jedné ruky. Další se umu učí. Na paní Mišíkovou ale všichni koukají jako na mistra ve svém oboru.

Doba, kdy ulice pravidelně zdobily vysypávané obrázky, jsou nejspíš nenávratně pryč. Přesto lze nyní sledovat mírný vzestup zájmu o starou tradici, které se kdysi věnovalo tolik lidí.

Šardičané se už teď těší na hody. Kromě běžných radovánek totiž ulice dostanou ozdobu pískem vysypávaných ornamentů.

„Domluvili jsme, že celá dědina bude vymalovaná,“ potvrzuje Ludmila Zajícová z tamního Diaklubu. „Je to u nás tradice. Malovalo se tu odjakživa. Každý před svým domem si na hody zkusí vyzdobit chodník.“

Zda se unikátní snaha skutečně vydaří, záleží ve velké míře také na počasí.

„Většinou nám v tu dobu prší, nebo je pěkně. To už je riziko,“ směje se Zajícová.

I v pátek bylo možno na silnici u rezidence pozorovat vysypávané obrazce. Ovšem jen do chvíle, než o sobě dal vědět tolik nevítaný vítr, který smetl ornamenty i z pod ruky paní Mišíkové.