Gymnastka musí mít hlavně velkou vůli a podporu rodičů, říká trenérka Kouřilová

Tréninky se začínajícími děvčaty si užívá stejně jako v době, kdy vychovávala jejich maminky. „Gymnastika i životní styl mi pomohly úplně ve všem,“ říká Kouřilová, která ve čtyřtisícové obci vychovala spoustu závodnic i několik reprezentantek.

Ratíškovická gymnastika letos slaví padesát let. Co pro vás, jako zakladatelku oddílu, toto významné jubileum znamená?
Zdá se mi, že to uteklo neskutečně rychle. Jako kdyby někdo mávl proutkem a bylo to pryč. Na druhé straně jsem nesmírně ráda, že pořád tady jsem a že mě gymnastika stále baví, naplňuje a pomáhá mi. Těší mě i zájem mladších děvčat. Není to však pouze sportovní gymnastika, ale také FIT Studio, do kterého patří jóga, power jóga, cvičení s overballem, pilates nebo cvičení Tai-či.

Jak jste se ke gymnastice vůbec dostala?
Jako děti jsme si pořád hráli a cvičili na písku, který tenkrát byl všude. A hlavně jsem se dívala na televizi. Doma jsme sledovali všechny sporty, nejvíc mi učarovala ale Věra Čáslavská. Když získala zlaté medaile v Tokiu a o čtyři roky později v Mexiku, zažívala gymnastika největší boom.

Vy jste už jako školačka jezdila trénovat do Kyjova. Proč?
Díky paní Kozumplíkové jsem v osmé třídě začala jezdit do Kyjova, kde tehdy byla nejlepší gymnastika v okrese. Nejvíc mi pomohl trenér Vasický, kterému jsme všichni říkali bratře. Byl to trenér par excellence. Vydržela jsem u něj do osmnácti let a pak se vrátila domů. O dva roky mladší holky jsem trénovala ještě před samotným vznikem ratíškovického oddílu.

Kam jste to jako gymnastka dotáhla?
Výkonností třídu jedna dorostenek jsem neudělala, ale to nebylo podstatné. Byla jsem sice v prvním družstvě, ale nebyla jsem tak dobrá jako třeba kamarádka Spurná. Na přeboru republiky v Bratislavě jsem byla snad třicátá, což byl můj největší úspěch. Mezitím už jsem však začala trénovat.

A v roce 1967 založila gymnastický oddíl…
Rozhodovala jsem se, zda mám jít na vysokou školu, ale neměli jsme doma finanční prostředky, tak zvítězila gymnastika. Přišly za mnou i nějaké maminky, abych jejich dcery vedla. To byl takový prvotní impuls. Tehdy ještě nebyla žádná budova, ale trénovali jsme ve staré škole. Tam, kde teď cvičíme. Na začátku jsme jezdili hlavně na závody do Zlína. V okolí byly kluby pouze v Kyjově, ve Vracově a Hodoníně. Hodně mě taky ovlivnily Soboňky.

V čem je největší kouzlo tradičního letního soustředění?
Na Soboňky se jezdí už pětapadesát let. Každé léto se tam schází špička české gymnastiky. Řekla jsem si, proč toho nevyužít a přihlásila nás tam. Vidět trénovat Dorňákovou bylo něco úžasného. Vždycky tam jezdili nejlepší trenéři. Ať už to byl Kejř, Bortel nebo Petržela, na kterého momentálně hodně myslím. Má v Bučovicích na gymnáziu vynikající gymnastiku, ale bohužel je nyní nemocný. Ředitele na Soboňkách dělá známý rozhodčí Vilém Kocián.

Které svěřenkyně to dotáhly v kariéře nejdál?
Vzpomenout musím Danku Buřinskou a Aničku Kratochvílovou. Obě byly ve stejné době v reprezentaci. S nimi jsem jezdila na okresní, krajské a přebory ČSR. Anička vyhrála přebor Moravy v juniorkách, Danka zase ve vyspělých žákyních, což byl velký úspěch. Hodně jsme závodily v Brně, kde Věra Růžičková si i s manželem vzala pod křídla právě Aničku Kratochvílovou. Danka byla o tři roky mladší, do Brna šla později. Dokonce se připravovala na olympijské hry v Moskvě. Měla velkou šanci, ale nakonec dostaly přednost jiné závodnice.

I přesto to byl pro tak malý oddíl velký úspěch. Souhlasíte?
Samozřejmě. Třeba kamarádka Květka Spurná, která se mnou byla v Kyjově a pak působila v Prešově, se k nám přijela podívat, jak je to možné, a jak to tady můžeme takto dělat. (úsměv) Ona je dodneška aktivní. V Prešově stále trénuje gymnastiku, byla dokonce jako rozhodčí na olympiádě.

Máte spočítáno, kolik děvčat prošlo klubem za těch padesát let?
Přesně to nemohu říct, číslo je velké. Já jsem ale vždycky byla zastánkyní toho, abychom daly šanci všem holkám, které chtěly gymnastiku dělat. Nikdy jsem nedělala žádné výběry. Někdy jsem kvůli tomu byla v rozporu s dalšími trenérkami, které chtěly hlavně kvalitu. Chtěla jsem, aby to děvčata dělala hlavně pro radost a pro sebe. Ne pro úspěchy a medaile. Samozřejmě měly jsme holky rozdělené v družstvech podle výkonnosti, ale věnovaly jsme se všem stejně. Čas vždycky ukázal, že kdo má větší talent, vydržel u sportu méně než ti, co makali a makají. I když spousta děvčat odpadla a statistiku jsem si nikdy nedělala, celkem mohlo oddílem projít dva tisíce gymnastek.

Jaká je současná situace v oddílu? Je o gymnastiku pořád zájem, nebo jste ráda každé dívce?
I když je doba složitá, dětí je pořád celkem dost. Současná děvčata ale mají k výkonům svých předchůdkyň pořád daleko. Ale to je i kvůli tomu, že už nejezdíme na Soboňky.

Jak si podle vás stojí česká gymnastika? Mně připadá, že tomuto olympijskému sportu chybí nějaká hvězda…
No právě. V gymnastice pořád talenty jsou, ale jsou roztříštěné po celé republice a chybí jim peníze pro špičkový trénink. Podle mě by se nejlepší gymnastky měly připravovat spolu. Pamatuji středisko v Nymburce, kde trénovala celá družstva pohromadě. Podle mě bude čtyři až osm let trvat, než se zase někdo objeví na olympijských hrách. Nechybí však pouze gymnastky, ale i výborní trenéři.

Ti se poděli kam?
Všichni jsou v zahraničí, kde si vydělávají spoustu peněz. Kdysi jsem k nám lákala Janu Lukešovou z Vracova, která žije a trénuje momentálně v Americe a chce se vrátit až v důchodu. Zajímavým případem je Hana Matušková.

Povídejte.
Ona je ročník 1964. Tenkrát u nás byla ve třetím družstvu. Nyní žije v zahraničí. Pořád jsme spolu v kontaktu a dopisujeme si. Přes Jugoslávii odešla do Anglie, kde začala trénovat malé holky. Dneska žije v Jihoafrické republice, kde má dokonce vlastní klub a dělá tam nejlepší gymnastiku. (smích) Hanka nikdy nebyla špička, ale je skvělá trenérka.

Co potřebuje mít začínající dívka, aby se z ní stala výborná gymnastka?
Musí mít trochu talentu, ale hlavně velkou vůli a podporu rodičů. Dneska je velmi složitá doba v tom, že je spousta lákadel. Na druhé straně když někdo zvládne základy gymnastiky, může začít dělat aerobic, fittness, kulturistiku a další sportovní odvětví.

Co je na gymnastice nejtěžší?
Děvčata musejí mít nějaké předpoklady. Třeba mít lehkou a šlachovitou postavu. Důležitá je také velká vůle a za sebou podporující rodiče. Dívky ale musí také vědět, co chtějí dokázat, což často nevědí, a za tím jít. Na druhé straně základy gymnastiky pomohou i v běžném životě a spoustě lidem také v zaměstnání.

Spoustu let vyznáváte zdravý životní styl, měla jste i prodejnu. Bylo těžké přesvědčit lidi, aby začali o svá těla dbát?
Začala jsem s tím sama, protože jsem se o to zajímala. Už v roce 1989 jsem začala v oboru zdravé výživy podnikat. Chtěla jsem o tom vědět co nejvíc, tak jsem jezdila do Ostravy a do jiných měst se vzdělávat. V roce 2000 jsem sice s podnikáním skončila, ale dál jsem dělala přednášky. Nikdy jsem nelitovala toho, že jsem to v Ratíškovicích rozjela. Ohlasy byly pozitivní. Snad jsem někomu otevřela oči nebo pomohla.

Vedete ke zdravému životnímu stylu i svoje svěřenkyně a rodinu?
Děvčata, která byla ve střediscích nebo odešla do lepších klubů, určitě dbala o svá těla. I doma jsem začala vařit zdravě. Samozřejmě jsem nemohla úplně vynechat maso, ale synům jsem vždycky říkala, že když se naučí jíst zdravou stravu, že jim dávám miliony. (úsměv) Důležité je, aby zdravá strava byla také chutná, což stojí mnohem větší úsilí. Třeba syn Vít vůbec nejí maso, ale to souvisí s jeho filozofií a životním stylem. Přemek jí všechno, ale klidně si dá i tofu. S manželem to bylo horší, ale čím víc je starší a nemocnější, tím víc to oceňuje.

Máte ještě nějaké životní přání, sportovní sen?
Je to poznání. Mě zajímá astronomie, filozofie. Já se chci udržovat proto, abych co nejvíce poznala, abych se na světě co nejvíce dozvěděla. Ať je to jak chce, já věřím v další životy. Umírání beru tak, že právě to poznání je velmi důležité pro to další žití.

Největšího úspěchu dosáhly Buřinská a Kratochvílová

Ratíškovice – Padesát let. Tak dlouho v Ratíškovicích funguje oddíl sportovní gymnastiky. Klub v roce 1967 založila Ludmila Uhlíková (nyní Kouřilová - pozn. red.), která v té době působila v Jiskře Kyjov, kde trénovala pod vedením výrazné osobnosti gymnastiky, Vladimíra Vasického.

Velký rozvoj ratíškovická gymnastika zaznamenala především po otevření tělocvičny v roce 1972. Největšího úspěchu v klubové historii dosáhly Dana Buřinská a Anna Kratochvílová. Jako členky SVS Brno reprezentovaly Československou republiku v juniorských kategoriích, v roce 1976 Buřinská dokonce získala titul přebornice ČSR v kategorii vyspělých žákyň. Velmi silný ročník děvčat 1964 a 1965 po dlouhou dobu reprezentoval oddíl na vrcholných výkonnostních závodech Československa. Skvěle si vedly Anna Gajdíková, Eva Padalíková, Věra Padalíková a později také Lenka Kotásková.

I v současnosti je o sportovní gymnastiku ve čtyřtisícové obci zájem. Je základem i pro jiné výkonnostní sporty, jako je sportovní aerobic, fitness sestavy v kulturistice. Sestavu v ratíškovickém klubu si tvořila i hodonínská Barbora Benešová, která získala pro Českou republiku první medaili na mistrovství světa v kulturistice a fitness, když obsadila třetí místo.

Oddíl i po padesáti letech vede zakladatelka Ludmila Kouřilová, které pomáhají trenérky Eva Zemánková, Anna Gajdíková, Ivana Chladilová a Alena Výletová.

Děvčata se pod odborným dohledem připravují dvakrát týdně v tělocvičně a přípravka jedenkrát týdně na škole Pohoda. Základům gymnastiky se v Ratíškovicích učí také děti z Vacenovic, Milotic a Rohatce.

Sportovní gymnastika v Ratíškovicích slaví 50 let

Ratíškovice – Ratíškovice čeká další velká sportovní sláva. Oddíl sportovní gymnastiky si letos připomíná výročí padesáti let od založení. Bývalé i současné závodnice sí společné chvíle i největší úspěchy připomenou v sobotu 10. června, kdy se sejdou v tělocvičně základní školy.

Akce je určená i veřejnosti. „Chceme pozvat a oslovit bývalé gymnastky, které u nás začínaly, nejúspěšnější závodnice i současná děvčata. Tímto vyzýváme bývalé členky, aby nás kontaktovaly a popřípadě nám poskytly fotky z gymnastiky. Nejpozději však do konce dubna,“ říká trenérka ratíškovického Baníku Eva Zemánková.

Součástí oslav má být právě i výstava fotek, kronik a významných klubových trofejí.