Kyjovská odchovankyně v Americe nejen studuje, ale hlavně hraje za univerzitní tým Fighting Illini na škole University of Illinois at Urbana-Champaign. „Jsme v jedné z nejlepších konferencí první divize NCAA. Týmu se letos bohužel moc nedařilo, takže do příští sezony máme co zlepšovat,“ říká v rozhovoru pro Hodonínský deník Rovnost vracovská rodačka, která 12. března oslaví dvacáté narozeniny.

Juniorská reprezentantka okouzlila spoluhráčky a fanoušky nejen svým úsměvem a bezprostředností, ale také přesnými střelami a tahem na koš.

Jak dlouho už v Americe jste?
V Americe jsem už skoro sedm měsíců. Do států jsem přiletěla loni v srpnu.

Už jste si na život v zámoří zvykla?
Bydlím ve městě Champaign, což je univerzitní město, které leží asi dvě hodiny od Chicaga. Ze začátku to bylo těžké, ale už jsem si zvykla.

V čem je život v Americe jiný oproti Česku?
Američané jsou hodně jiní. Všichni jsou moc milí a snaží se mi se vším pomoct, což je super. Je tu ale třeba hodně těžké se někam dostat bez auta, hlavně tady v těch menších městech. Hodně mi tu chybí také české jídlo. Na to americké jsem si ještě nezvykla.

Stihla jsi už projet Ameriku?
Zatím jsem neměla moc času, protože jsme pořád hrály nebo trénovaly. Byla jsem několikrát v Chicagu a v Nebrasce, kde hraje moje spoluhráčka z reprezentace. Po sezoně se ale chystám do New Yorku.

Prožívali vaši američtí přátelé a známí hodně prezidentské volby?
Vím, že holky o tom něco málo říkaly, ale nějak zásadně to neprožívaly. Já osobně se o to vůbec nezajímám. (úsměv)

Co vás vůbec vedlo k tomu jít do zámoří? Byla hlavním důvodem škola?
Důvodem byla určitě možnost studovat kvalitní školu a zároveň hrát basketbal. V Česku je hodně těžké tohle spojit. Většina holek, co hraje basket, studuje na fakultě sportovních studií, což jsem já nechtěla. Tady se nám snaží všichni, včetně učitelů, vyjít co nejvíc vstříc, protože ví, že máme náročný program. Máme taky spoustu poradců, kteří s námi i cestují na zápasy a pomáhají nám s nejrůznějšími problémy ve škole. Máme taky možnost zařídit si několikrát týdně doučování na jakýkoliv předmět, který zrovna potřebujeme.

Je studium jiné oproti České republice?
Studium není zatím tak náročné, akorát máme každý den hodně úkolů. Velký rozdíl je v tom, že škola je většinou jenom dvě hodiny denně.

Přejděme k basketbalu. Jak hodnotíte premiérovou sezonu?
Naše letošní bilance byla devět výher a dvaadvacet porážek, takže moc velká spokojenost není. Bohužel jsme hodně zápasů prohrály těsným rozdílem. Měly jsme letos dost mladý tým, což se v některých zápasech projevilo.

Jaká byla vaše role v týmu?
Mám pozici střelce jako ve většině předcházejících týmech. Hodně jsem se ale zlepšila i v obraně, protože na to náš trenér dost dbá.

Jsou v týmu i nějaké profesionálky, nebo pouze samé studentky? Berete i nějaké peníze?
V týmu hrají jenom samé studentky naší univerzity. NCAA má hodně přísná pravidla, takže pokud bych před odchodem do Ameriky podepsala nějakou smlouvu v Evropě nebo měla agenta, nemohla bych tady hrát. Peníze dostáváme na ubytování a taky nějaké kapesné, jinak máme všechno plně hrazené.

Přečtěte si: Byl to jeden z posledních zážitků na hodonínském ledě, říká Pokorný

Jaké vztahy panují mezi hráčkami? Scházíte se s děvčaty i ve volném čase?
Vztahy mezi hráčkami jsou hodně dobré, jsme taková velká rodina. I pro trenéry je důležité, aby v týmu byly dobré vztahy. S holkami se hodně scházíme i mimo basketbal. My prvačky bydlíme všechny na jednom místě, takže jsme spolu prakticky pořád.

A co trenér? Je hodně náročný?
Trenér je určitě náročný, ale zároveň hodně dbá na to, aby si s každým udržel dobré vztahy. Hodně mu taky záleží na škole, takže pokud někdo potřebuje třeba kvůli ní vynechat trénink, není vůbec proti.

Jaká bývá atmosféra při zápasech?
Na domácí zápasy chodí okolo dvou tisíc lidí. Atmosféra bývá super, o hodně lepší než v Česku. Na každý zápas máme kapelu a roztleskávačky. Navíc hrajeme v úplně nové hale pro šestnáct tisíc lidí. Lidé v Americe univerzitní sporty hodně prožívají, každý je tady hrdý na to, že je sportovec. Častokrát se mi taky stalo, že mě lidi poznali třeba v obchodě nebo na ulici, což bylo milé.

Jak snášíte cestování? Jezdíte na zápasy autobusem nebo létáte?
Cestování není vůbec náročné. Máme neskutečně zařízený servis, aby to bylo pro nás co nejjednodušší. Na všechny zápasy létáme den předem soukromým letadlem. Po dopoledním tréninku odjedeme autobusem na školní letiště přímo k letadlu, kde nám naši manažeři-studenti odnesou kufry až do letadla, takže si každá z nás nese v podstatě jen osobní věci v batohu. Po příletu nás zase čeká u letadla autobus, který nás odveze na hotel. Na zpáteční cestě to funguje podobně.

Kolik členů má realizační tým?
Celkově má náš realizační tým okolo patnácti lidí, včetně doktorky, kondiční trenérky, výživové poradkyně a slečny, která se stará o média. Navíc se o nás stará asi deset manažerů. To jsou studenti, kteří zařizují nejrůznější věci, jako je jídlo po zápase, svačina, pitný režim. Na trénincích nám podávají míče a podobně. Na zápasy s námi cestují i dva televizní komentátoři. Celkově se to s českou nejvyšší soutěží nedá vůbec srovnat, rozdíl je obrovský. Všechno tady neskutečně klape a myslím si, že jen málokterý tým v Evropě se tomu může rovnat.

Věříte, že byste se mohla jednou prosadit do WNBA?
O tom zatím moc nepřemýšlím. Hodně záleží na tom, jak se mi bude dařit další tři roky v Americe.

Je vůbec vaším snem zahrát si nejprestižnější ženskou basketbalovou soutěž?
Určitě. Myslím že to je sen každé vrcholové basketbalistky. Ale určitě bych si ráda zahrála i v Evropě.

A co česká reprezentace? Věříte, že si na vás trenéři vzpomenou?
Věřím, že ano. Letos mě čeká ještě poslední mládežnické mistrovství Evropy, ale v budoucnu bych si určitě chtěla zahrát za český nároďák.

Sledujete ještě výsledky basketbalistek Kyjova?
Občas ano, ale spíš jen tak okrajově.

Myslíte, že by mohl jít někdo ve vašich stopách?
Určitě ano. V Kyjově vždycky bylo plno talentů. Věřím, že se někdo z nich může prosadit.

Už víte, kdy se vrátíte domů?
Domů letím v březnu na týden, protože máme jarní prázdniny. Potom přijedu domů v květnu, až budu mít hotovou školu. Měla bych tu být nejspíš tři měsíce.

Chybí vám rodina, kamarádi?
Rodina a kamarádi mi chybí hodně, ale s většinou z nich jsem hodně v kontaktu. Často si voláme nebo píšeme. Navíc moje rodina tady byla na Vánoce, což bylo super.

Čtěte také: Házená se pro mě stala životním stylem, říká křídelnice Soldánová