Jak exhibuje příroda a jak lidé

Komentovat? Nekomentovat? Pokud jde o první téma, tváří v tvář strašlivému neštěstí mnoha postižených se slova hledají těžko. Nechci se lacině navážet do kolegy textaře, on to tenkrát určitě nemyslel tak doslova, jak se mu to dnešní kritici snaží podsunout, ale vítr a déšť si opravdu poroučet nedají. Jenže vydatný díl spoluviny neseme i my, lidé. Zarputile již po tisíciletí stavíme osady a obytné domy na místech, kde se stávají snadnou kořistí živlů. A když už těmito počiny dáváme přednost pohodlnosti před obezřetností, málo se zamýšlíme nad tím, zda a jak by bylo možné riziko snížit či minimalizovat. Moderní věda a technika by určitě v řadě případů dokázala uplatnit opatření, zabraňující dosavadním fatálním průběhům. Je zde ovšem háček, nebylo by to zadarmo, a tak raději spoléháme na šťastnou náhodu a samozřejmě potom pláčeme nad výdělkem, k naší smůle většinou pozdním pláčem.Ze zcela jiného měchu pochází druhý příběh. Po úmrtí Waldemara Matušky jsem napsal nezveřejněný komentář, podivující se nad nepochopitelným humbukem, provázejícím jeho odchod ze života. Matuškova šťastná doba skončila někdy začátkem sedmdesátých let, následně jenom paběrkoval a dožíval převážně v nostalgických vzpomínkách pamětníků. Skutečným uměleckým přínosem se rozhodně nemohl měřit s mnoha jinými velikány české kultury, přesto se mu dostalo neporovnatelně větší mediální pozornosti a ocenění, než těmto opravdovým osobnostem. Česká specialita? Kdepak…

Také kariéra černého idolu se před časem zadrhla a poslední léta probíhala více ve znamení ostudných skandálů než úspěchů. Z obdivovaného lva se stal poznenáhlu spíše šašek počmáraný, fackovací panák a předmět vděčných bulvárních srandiček. Užuž se zdálo, že pádu do propasti zapomnění a hanby nic nezabrání, avšak tu máš čerte kropáč! Majestát smrti převrátil v jediné vteřině celý tento uměle vytvořený svět naruby, kde se vzali, tu se vzali, dlouho pečlivě se skrývající a utajovaní fandové a fanynky najednou roní slzy a namísto podivného úchyláka vpochoduje do historické síně slávy téměř mýtická bytost bez bázně a hany.

Opravdu v nás skony kdysi slavných a později v zapomnění upadlých celebrit dovedou vyvolávat tak netušené záchvaty piety a lítosti? Nejde jen o náš exhibicionismus a potřebu se předvádět?

Autor: Stanislav Mikuš