Aktuálně k svátku zamilovaných ...

V předvečer tohoto dne byly do „urny lásky“ vloženy lístečky se jmény mladých dívek. Každý mladý muž potom tahal lísteček a dívka s ním strávila následující rok. Tehdy však císař Claudius II. zakázal svým vojákům, aby se zasnubovali nebo ženili. Bál se totiž, že zůstali u svých rodin a netáhli do boje. Tehdy se kněz jménem Valentýn rozhodl vládci vzdorovat a tajně páry oddával. Za to byl zatčen, a protože se nechtěl vzdát křesťanské víry, byl 14. února popraven. Podle pověsti se Valentýn v době uvěznění sblížil se slepou dcerou žalářníka a naučil ji všemu, co o křesťanství znal. Ta přijala křesťanskou víru a začala vidět. Poslední vzkaz, který jí Valentýn před svou smrtí dal, končil slovy: „Od Tvého Valentina!“ Tato tradice upadla, ale nakonec byla obnovena díky Walteru Scottovi, který v roce 1907 tento svátek obnovil. Během století se Den sv. Valentýna stal velmi komerčním svátkem zamilovaných.

Ovšem zamilovanost a láska nemusí být jen mezi blízkými si lidmi. Člověk může mít rád také svoji řeč, svůj domov, svůj kraj a jeho krásné zvyky. Myslím, že i k této formě zamilovanosti, lásky k domovu a jeho tradicím se může vázat svátek sv. Valentýna.

Po létech jsem vzal do rukou knihu s názvem „Věčné návraty“ (D. Štětinová, Nakladatelství Svoboda 1982) a v ní jsem si se zájmem přečetl, jak se mnozí významní umělci a spisovatelé vyjadřují ze své zamilovanosti k našim krajům, v nichž prožili krásná léta svého života (s. 6 an).

Od českého básníka Františka Halase (1901 – 1949) je zde krásný text s názvem „Já se tam vrátím…“, z něhož rád cituji: „Až jednou na velikém sněmu ptačím v čase mezi skřivánkem a sovou bude jednohlasně přištěbetáno jaro, já se tam vrátím! Zatím, vábím a chytám na vějičky slov pěknost toho všeho tam u nás, ať se chytí, co se chytí. Ty můj kraji, ty mé bezpečí, ty má zatvrzelosti, ty má věčnosti. Tvá hlína, mnuta v prstech, voní po zetlelých vlasech dávno pohřbených tkalcovských dědů a přísadou mé krve. Ty můj kraji!“

V téže knížce František Kožík (1909 – 1997), populární český spisovatel, autor historických i biografických románů, se ve svém příspěvku „Město mých šťastných lásek“ vyznává z lásky ke Slovácku větami: „Město Hluk bylo rodištěm tatínkovým a žije tam dosud mnoho našich příbuzných. Jak nemít rád krajinu doslova národopisnou, kde chlapci vyskakují s bujným výskokem hodně vesele a vysoko, opentlené klobouky vyhazují nad hlavu a děvčatům se sukně nadouvají a nožky v pestrých suknicích se jen kmitají? Ten folklór se tu v kraji stále obnovuje, rozvíjí a udržuje. Dbá se přísně o jeho rozkvět. Celé okolí je bohatou studnicí všech národních zvyků, písní a tanců a rovněž tradicí krojů. Především Strážnice, kde mám spoustu přátel a kam velmi rád zajíždím za kamarády muzikanty. Moravské Slovácko jsem nikdy úplně neopustil Jako pacient jezdím každoročně do lázní Luhačovice. Jsou blízko všech mých známých míst. Je tu prostředí krásných sadů, upravených lesíků i milých lidí, k nimž moravské ogary a šohaje odjakživa počítám. Českomoravská vysočina je krajem docela odlišným, než je Moravské Slovácko, a přece mne chytila právě tak silně. Stala se mou druhou láskou.“

To významný český operní pěvec – basista, dlouholetý člen opery Národního divadla v Praze Eduard Haken (1910 – 1996), jde ve svých myšlenkách ještě dál: „Na svých divadelních a koncertních zájezdech jsem poznal mnohé krásy. Moře se svou ojedinělou přitažlivostí, vzácné památky, umělecká veledíla, úžasnou architekturu. Poznal jsem Itálii, Švýcarsko, byl jsem na Islandu. Vždycky jsem se však z každé cesty vracel domů nesmírně rád. Nenašel jsem nikde nic takového, co jsem si zamiloval doma.“

Národní umělec, profesor Karel Plicka (1894 – 1987), český a slovenský etnograf, folklorista, sběratel, hudebník, filmový scenárista, režisér i kameraman, fotograf, pedagog a jeden ze zakladatelů Akademie múzických umění, však proměny krajiny své lásky poznal a popsal tamtéž snad nejpřesvědčivěji: „Je červen, louky jsou v plném květu. Ale jako jsou lesy bez zpěvu, jsou teď louky bez motýlů. Kam se jen poděli motýli všech barev, tvarů a podivuhodných jmen? Tolik jich bylo, že mi nestačil dlouhý pás papíru, na který jsem si je zapisoval. Kde jen pohasli? Nejen les a louky se změnily, také moje chodníčky zarostly a poztrácely se. Dnes už nepotkám nikoho, koho jsem znal a rád vídal. Všichni už odešli. Ovšem, je tomu tak dávno. Z těch, co tudy chodí dnes neznám nikoho, a přece bych jim všem chtěl říci, zavolat, aby mne všichni slyšeli: tohle je odjakživa také moje cesta, můj kraj, můj sladký, dávný domov. Jenže hrdlo by se mi sevřelo a nevydal bych ani hlásku. A nikdo by mi nerozuměl. Snad se raději nevracet, nehledat znovu místa dětských snů a fantazií, protože se změnila k nepoznání. Snad se opravdu nevracet a žít jen vzpomínkami, které čas zmnožil a proslunil.“

FRANTIŠEK SYNEK