Antonín Urubek, mlynář z Mistřína

„Mynářskému řemeslu sem se učíl najprv ve mlýně v Březolupech u Uherského Hradiště. Tam býl nájemcem nejmladší z rodu mistřínských mynářů Václav Hudec,“ začíná své vyprávění. V Březolupech zůstal jeden a půl roku, bylo to v letech 1936 a 1937. V učení pokračoval dalšího jeden a půl roku ve mlýně ve Vlkoši u mlynáře Klementa Vítka. To bylo už době mobilizace a nástupu německé okupace, tedy v letech 1938 a 1939.

„V časech učení, kdy sem dělál aj patnáct hodin denně, sem měl nárok na jídlo zadarmo a plat dvacet korun měsíčně. Mynářský učeň, říkalo sa mu prášek, měl k platu eště za rok zadarmo jedny pracovní a jedny sváteční šaty. Enom pro zajímavosť, pracovní boty tehdá stály třicet korun,“ uvádí pamětník.

V roce 1941 mlynářskému vyučenci A. Urubkovi zemřel otec, a tak se vrátil do Mistřína. Začal se starat o hospodářství a současně pracoval až do konce války v mistřínském mlý­ně.

O mlynářích se obecně soudívalo, že „museli více uměti, než jen obilí mlíti“. Mlynářskému řemeslu se ukládalo mlýny nejen stavět, ale všechno v nich od nejmenšího zhotovit a mlýn až do zamletí přistrojit. Ve spise z roku 1717 je mlynářské řemeslo charakterizováno příznačně: „mlynářům náleží stavěti mlejny, pily, všeliké vodní nástroje k valcování suken, koží a všeho, co by voda zatáhnouti mohla, též uvozovati vodu do domů, zámků a zahrad, vyváděti ji ze sklepů a studnic, dělati jezy, břehy a mosty přes vody…“

I toto potvrdil strýček Urubek svými poznatky. Podle něj byla mlynářská práce pěkným řemeslem. „Mynář opravdu mosél znat šecko od dřeva, železa i kože, mosél umět přes noc opravit poškozené části mlýna, dělál práce šeckého druhu. Třeba na nejjemnější múku, kerá sa dávala na výrobu trubiček, byly sita tkaná z vláken bource morušového a na centimetru jich bylo natažených padesát. I tyto sita bylo třeba, aj dyž sa čistila při mletí kartáči sama, čas od času zkontrolovat a vyměnit,“ vypráví.

Z povídání A. Urubka se lze dovědět i to, jak se zrní ve mlýně mlelo. Bylo to na několik způsobů. Jedním z nich bylo tzv. samomletí. Tak se ale nemlelo často, ale jen tehdy, když se dalo dohromady třeba deset sedláků. „Každý dovézl aspoň tři metráky zrna a to sa mlelo dohromady. Dyž dojél do mlýna nekdo z větší dálky, tak byly pro jeho koně ve mlýně maštale,“ osvětluje Urubek. Zásyp sta metráků pšenice se podle jeho slov mlel šestatřicet hodin. Pšenice se před mletím musela „ošpicovat.“ To znamená očistit v loupačce. Později se také prala a máčela, protože pak bylo mletí jemnější. Samotné mletí začalo šrotováním, po něm bylo třeba oddělit umletou krupici od šupek. „Krupica sa potem třídila na hrubú a jemnú. Každá z nich potem ešče na čistú a špinavú. Z jedného metráka pšenice bylo třicet kilo múky krupičkovéj, třicet kilo múky hladkéj, deset kilo múky černější – dvojky, šestadvacet kilo otrub a čtyři kila sa počítaly na takzvaný rozprach. Ve mlýně sa dělaly taky krúpy. Z desíti kil ječmeňa bylo pět kilo krup. Kvalita múky byla konstantní. Mynář sa o ňu velice dobře starál, konkurence byla veliká, každá dědina měla svůj mlýn,“ zdůrazňuje.

Mlynář Urubek připomíná také několik zajímavostí z prostředí mlynářského. Třeba to, že v zimě zkušenosti otce mlynáře i jeho pomocníků (stárka, mládka, práška a učně) velely, aby v mrazech nikdy mlýnské kolo nezůstalo stát.

Voda v náhonu se podle něj nechala napřed na povrchu zamrznout. Potom ale musela pod ledem voda celou zimu téct a kolo, nad kterým byl obal s došků, zvaný bednění, se muselo pořád točit, a to i tehdy, když se nemlelo. „Jináč by jedna jeho část namrzla ledem a kolo by sa polámalo!“, upozornil pan otec mlynář.

Pantátům pomáhali čerstvě vyučení mlynáři zvaní krajánci. To byli lidé, kteří chodili po vandru i několik let od mlýna ke mlýnu. Hledali trvalé místo a práci nebo jenom na čas pomáhali. Jejich úkolem byla také oprava mlýnských kamenů. To byly opracované pískovce ve tvaru kruhu o průměru sto dvaceti centimetrů. Krajánci jejich povrch, kterým se mlelo zrní, upravovali pomocí speciálních nástrojů zvaných oškrt, špicák a premelica.

„Nástroje mosely byt velice kvalitní a dobře ukované aj zakalené. To mistři kováři dělali kalením v oleji. Vodní mlýny měly stejnú velikosť a měly obvykle tři stolice (na réž, na pšenicu a na hladko) o šíři šedesáti centimetrů“, dokončil své vzpomínání na již zapomenuté řemeslo strýček Urubek.

Ten si ale také rád povykládá i o jiných folklorních tématech. A jak je pro něj příznačné, rád si zanotuje několik svých oblíbených slováckých písniček.

Ty ho provázejí po celý život a dodávají mu dobrou mysl a spokojenost. Následující z Provodova možná nezná, ale pro jeho celoživotní mlynářské řemeslo je příznačná: „Mlynář mele až se třese, voda mu užitek nese. Voděnka mu kolem točí, sedláček mu žito vozí. Jednym bere, druhym dává, tak ho Pán Bůh požehnává.“

FRANTIŠEK SYNEK