Na Hromnice o krok více

Zvláštní název, zdálo by se. Hromnice. Slovník jazyka českého (P. Váša a F. Trávniček, Praha 1937, s. 529) k němu uvádí: „Hromnice, obyčej. Hromnička svěcená svíce, která se rozsvěcuje na ochranu proti hromu. Katolický svátek 2. února. Na Hromnice musí skřivánek vrznout, kdyby měl zmrznout.“

Internetová Wikipedie uvádí více. Základ dnešního katolického svátku se tam ztotožňuje se slovanským hlavním bohem hromu a blesku Perunem. Svátek ohlašoval jeho příchod po zimním spánku. Od druhého novolunního (po Kračunu) byl totiž podle původního lunárně solárního staroslovanského kalendáře očekáván příchod boha Peruna. Ten, jako představitel plodivé síly, přicházel na pomoc nedávno narozenému mladému bohu (patrně Jarovítovi nebo Svarožici), aby mu pomohl zvítězit nad temnými silami a svrhnout vládu zimy. Jeho příchod byl očekáván v podobě jarního zahřmění. Jarním bleskem, jako dotknutím kouzelného proutku, probouzela se božstva a příroda se otevírala novému životu. Před hromovým rachotem jarního Peruna prchají zlí duchové a zalézají do svých skrýší.

U starých Slovanů byla tomuto prvnímu zahřmění věnována velká pozornost a lidé tento úkaz provázeli mnohými rituály. V Čechách při prvním jarním hřmění lidé klekali na zem a líbali ji. Ve světnicích přemísťovali židle a stoly, hýbali nádobami, na dvoře nadzvedávali vozy, mávali polním nářadím a před vraty zatínali do země sekery, ta byla atributem Peruna. To vše byly rituály na znamení toho, že je Perun svým hromem osvobozuje od zimního spánku. Lidé tak přicházeli Perunu na pomoc a vyháněli zlé duchy ze svých stavení. Tyto zvyklosti byly zaznamenány až do 19. století. S příchodem křesťanství byl nahrazen původní význam Hromnic v katolický svátek Uvedení Páně do chrámu, dříve též zvaný Očišťování Panny Marie.

Ovšem kniha plná zajímavých informací, Lidová kultura – národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska (Mladá fronta, Praha 2007, s. 285 an.) je přece jen obšírnější a podle ní „tradice a obřady s hromniční slavností spojené navazují na starobylou antickou symboliku světla a jeho oslavy. Součástí těchto luperkálií byly průvody se světly a pochodněmi, z důvodů magické očisty latinsky zvané Februatio. Odtud vzešel název pro měsíc únor – februarius, který byl pro Římany měsícem pokání a očisty. Oba prvky, uctívání světla a očista, byly na příkaz papeže Gelasia roku 494 spojeny ve slavnost Očišťování P. Marie a v 11. století bylo zavedeno i svěcení svíček.“ V knize se také lze dozvědět, že nejstarší záznamy o hromničné slavnosti v Čechách jsou od Tomáše ze Štítného z let 1364 a 1376. Z jeho textu vyplývá, že už tehdy šlo o starou a obecně zachovávanou tradici a že svěcené svíce hromničky církev již tehdy doporučovala užívat při bouřce a jako ochranu proti ďáblovi.

Hromnice byly v lidovém prostředí do jisté míry považovány za konec zimy a 2. únor byl neoficiálně považován za první jarní den. Hromnice jsou ovšem zajisté nejfrekventova­nějším dnem pro lidové předvídání počasí a vztahuje se k nim nejvíce pranostik z celého roku: Na Hromnice o hodinu více! Na Hromnice půl krajíce! Na Hromnice se zima s létem potkala. Většina všech pranostik má kořeny v době před zavedením gregoriánského kalendáře roku 1582, jenž byl o deset dní posunut kupředu!

Svátek Očišťování P. Marie připomíná událost z evangelií (Lk 2,22–38), kdy Ježíšova matka Maria přinesla podle židovského obyčeje svého syna 40. dne po narození do jeruzalémského chrámu, aby jej zasvětila jako prvorozeného Bohu. Zde se setkává s prorokyní Annou a spravedlivým Simeonem, který Ježíše nazval „světlem k osvícení národů“. Od tohoto Simeonova proroctví o Ježíši – světle pochází zvyk, který se začal šířit zřejmě od 11. století. V tento den se světily svíčky „hromničky“, tímto dnem dříve končila vánoční doba a sklízely se betlémy z chrámů, často i z domácností.

V lidovém prostředí byla s Hromnicemi nejvíce spojena svíce hromnička. Ta byla svěcená, v každém domě musela být vždy při ruce a byla uchovávána s pietou. Užívala se nejen během bouřek, kdy se zapálená dávala do oken a měla spolu s modlitbou za odvrácení hromů a blesků chránit stavení i jeho obyvatele. V širším pojetí chránila před těžkou nemocí a nenadálou smrtí. Hořela na stole při návštěvě kněze, s hořící hromničkou domácí obcházeli umírajícího a modlili se, dávali mu ji do rukou nebo stavěli k hlavám lože. Hromnička hořela také u zemřelého. Věřilo se, že odhání ďábla a zlé síly. Hromniček nebo vosku z nich se užívalo v lidovém léčitelství nebo také k čarování. S pomocí hořící hromničky hospodář připravoval obilí na setbu a modlil se s ní za dobrou a hojnou úrodu, obcházel s ní úly a modlil se za hojnost medu a ochranou včel před zloději. Od počátku 20. století užívání hromniček a lidová víra v jejich moc prudce klesá. Škoda, že v současnosti jsou užívány spíše výjimečně.

FRANTIŠEK SYNEK