Další díly seriálu Kolo okolo Černého moře najdete ZDE

Bylo druhého července a my jsme se vydali na cestu do divočiny, abychom hledali záhadná temná tajemství civilizace, kde lidé nemají žádnou televizi, nedějí se tam denně zázraky a kde místní trpí kocovinou. Příběh, který budeme vyprávět, je surový obraz cesty tak, jak vypadá ve své přirozenosti pevného, plochého asfaltu a ostrého, nemilosrdného Slunce…Toho dne jsme za zády nechali Hodonín. Během dvou hodin vlakem jsme byli v Bratislavě a pak jsme se již usadili na kola a začali testovat odolnost našich zadnic. Prvních pár desítek kilometrů ubíhalo tak dobře, že jsem až znejistěl, jestli jsem dobře nastavil tachometr. Slovensko bylo pryč dřív, než jsme se nadáli a v paměti mi utkvělo jenom množství předvolebních bilboardů, lemujících silnici se stometrovou pravidelností.

Hraniční přechod v Rajce signalizoval tři dny pohodové, i když trochu nezáživné cesty, osvěžen pouze Balatonským jezerem, kde se platí za každý kus vysekaného rákosí. Komárům navzdory jsme se tam museli vydat hledat svůj vlastní svobodný břeh, který jsme našli až o dvanáct kilometrů dál.

Stereotypní otáčky pedálů v maďarské pustě přerušilo až nevšední setkání v jedné z vesnic, kde jsme se se Srbochorvatem Josipem a Maďarem Ferencem docela opili. Do srbského Somboru jsme ani nevěděli, že šlapeme a těch třicet kilometrů jsme zvládli bez zastávky za hodinu a pět minut – to je jistá ukázka pivních kilojoulů.

Když jsme se pak večer ve Staparu uvelebili na poli, pro jistotu jsme se zeptali okolo procházejících zemědělců, zdali tam můžeme přespat. Místo odpovědi nás zavedli do „svojej salaše“ a obdarovali nás „dome rakijou“, která nás prý má povzbudit, až budeme šlapat karpatské hory. Po tomhle, společně s obrazem nekonečných planin srbské Vojvodiny, vonící koprem a zkypřený každé odpoledne v půl šesté sprškou osvěžujícího deště, nám Srbsko nějak přirostlo k srdci.

Za Novym Sadem ale začíná úplně jiné Srbsko – asfalt se mění na panel a řeč se stává nesrozumitelnou, kola drkotají přes hrboly, vidlice pruží a co je nejhorší, benzinky, přestože zvenku vypadají jako královský palác, mají uvnitř přetěkající záchod bez prkýnka, toaletního papíru a pitné vody.

Přesto jsme ale šest set kilometrů do Bělehradu, do domu Marka Cirovie, zvládli hladce a bez závad. Za zmínku stojí jen má neposlušná přehazovačka, která se ale po chvíli umoudřila a nechala mě dojet do čtvrti Zvezdara, kde dva dny zůstaneme a „dobijeme baterky“, než vyrazíme do Bulharska…

MATĚJ BALGA