Pomáhat jim tehdy přijely desítky lidí. Z obce. I armády. „Vojáci byli úžasní. Bylo mi pětadvacet a měla jsem miminko. Pamatuju si, jak chlapi vyskákali z náklaďáku, jedli z ešusů, všechno bylo skvěle zorganizované. Jeden z vojáků si ale poranil nohu. Kdo ví, jak se dnes má,“ vzpomíná s úsměvem Jana Švirgová.
Její manžel vypráví, že někdejší události byly nepříjemným překvapením. Líčí, že na povodně tam po úpravě toků už nebyli zvyklí. „Kyjovka sice přetékala, ale pořád měla rezervu. Dnes už se na to dívám s nadhledem,“ tvrdí pětapadesátiletý Pavel Švirga.
Hokejky a další výrobky uložili pro jistotu metr nad zemí. To už byla podle Švirgy jistota záchrany. „Kdyby voda stoupla až k nim, byla by to katastrofa, která by zaplavila možná půlku Slovenska,“ říká podnikatel.
Vojáci tehdy tvořili zábrany z pytlů s pískem. Jejích pomoc byla pro Švirgovi nedocenitelná. „Udělali toho hodně, stejně jako lidi z obce,“ připomíná Švirga.
Voda se nakonec do výrobních prostor nedostala. Jediný problém byl s tou spodní, jež se do areálu protlačila. Pryč ji posléze dostala čerpadla. „Tehdy byla celá situace hodně medializovaná. Můj otec a ještě jeho rodiče pamatovali vylétá koryta i šestkrát za rok. Ti byli na vodu zvyklí. Dneska už to tak díky regulaci není,“ dodává Švirga.