Bývalý starosta Bukovan Slováček: Malovat neumím, talentované lidi obdivuji

Kdy jste se začal zajímat o výtvarné umění?
Obrazy jsem měl rád od mládí. S kamarádem Jarou Kozákem jsme chodili po výstavách, pak jsme začali navštěvovat umělce v jejich ateliérech. Bylo to ještě za komunistů. Uvědomil jsem si, že tito lidé vedou osamělý život. A byli šťastní, když se objevil někdo, kdo měl o jejich tvorbu zájem. Byli rádi, že mají s kým promluvit. Tenkrát. Později se situace změnila. Třeba Jenda Pospíšil se po listopadu stal ředitelem umělecké průmyslovky v Uherském Hradišti. Už dávno jsme se znali. Když jsem pak pořádal plenéry, se studenty vždy přijeli jako pedagogové dva malíři nebo sochaři, a tak jsem lidi z uměleckého prostředí postupně osobně poznával.

Narážíte na devadesátá léta, kdy jste po uvolnění společenských poměrů začal organizovat plenéry – malování v přírodě pro mladé lidi z uměleckých škol. Jak na to období vzpomínáte?
Jako na nejkrásnější roky mého života. Do našeho kraje přijížděli malovat studenti z umělecké průmyslovky i akademie z Prahy, z pedagogické fakulty v Brně, z umělecké průmyslovky v Hradišti a z vyšší umělecké školy ve Zlíně. Pedagogické vedení tenkrát zajišťovali zakladatelé zlínské umělecké školy, Ivo Sedláček, který je tam dodnes ředitelem, Radim Hanke nebo Lubomír Jarcovják.

Po hranici. Lidé uvidí pětadvacet kamenů a přiučí se o historii regionu

Jak to konkrétně vypadalo?
Zajistil jsem studentům bydlení na ubytovně v Nechvalíně, ale musel jsem to tam nejdříve dát po předcházejících nájemnících do pořádku. Byli to brigádníci v okolních sadech ze Slovenska a Ukrajiny. Ubytovnu zanechali v dezolátním stavu. Moje instalatérské řemeslo se mi tenkrát moc hodilo, jako později ještě mnohokrát. Studenti pak týden chodili po okolí a malovali. Patnáct až pětadvacet lidí. Prvních pět let bývali ubytováni v Nechvalíně, potom jsem domluvil bydlení na Domečku ve Ždánicích, to bylo dalších deset let. Sponzoroval jsem účastníkům obědy a někdy i večeře. Večer jsem tam za nimi jezdíval. V té době jsem starostoval, což byla náročná práce s lidmi. Mezi studenty jsem si odpočinul. 

Rád si povídáte o umění?
Rád jsem umělce poslouchal… Těch večerů a nocí, co jsem s nimi prožil, bylo hodně. Jsou to normální lidé jako my, jenom to mají trochu líp v hlavě srovnané. Pán Bůh jim nadělil, mají talent. Většina z nich jsou velice inteligentní a schopní lidi. A jsou skromní. Já neumím namalovat vůbec nic. Ani kolečko. Kdybych dokázal to, co oni, tak skromný asi nezůstanu. Na světě je to všecko dobře zařízeno. My to chceme pořád měnit, a to není dobře. 

Potěšilo vás, že se letos o Velikonocích na Velký pátek konala křížová cesta vedená knězem z kyjovské farnosti venku na zastaveních křížové cesty Lubomíra Jarcovjáka?
Ano, to jistě. Přijela asi padesátka lidí, většinou mladších. I když křížovou cestu v roce 2010 požehnal mons. Josef Hrdlička, pomocný biskup olomoucký, nestala se dosud běžnou součástí náboženského života obce nebo farnosti. 

Sousedský spor? V Kyjově nově lidem poradí městský ombudsman

To je asi dáno jednak polohou, křížová cesta je v polích na rozhraní katastrů Bukovan a Bohuslavice, a pak výtvarným pojetím monumentálního díla, které je velmi moderní, abstraktní a minimalistické a naprosto se vymyká tomu, na co jsou věřící zvyklí. Nemyslíte?
To máte pravdu. Ale nač se opakovat. Umění má přinášet nové pohledy i předbíhat dobu. Lidé někdy potřebují čas, aby dílo docenili. Je tomu tak už po staletí. Jarcovjákova křížová cesta poutá pozornost, někdy se dozvím, že tam přijel autobus zájemců třeba ze Zlína nebo ze Slovenska. Pobožnost křížové cesty vedená laiky se tam konala už několikrát. 

Neobvyklé ale také je, že křížová cesta stojí na soukromém pozemku…
Pro křížovou cestu jsme původně vybrali obecní pozemek. To ale na zastupitelstvu neprošlo. Nápadu jsem se přesto nechtěl vzdát, takže jsem nakonec koupil pozemek u lesíka pod kaplí sv. Anny, který se musel vyčistit, a dále ho udržuju. 

Investujete svůj čas, energii a peníze do uměleckých podniků. Co vám to přináší?
Věnuji se tomu, co mě baví a v čem vidím svůj smysl života. Mám dobrý pocit z toho, že po nás něco zůstane pro další generace. To se snažím předávat i svým dcerám a vnoučatům. Z přátelství a spolupráce se zlínským okruhem umělců vznikla už dříve například Hankeho socha sv. Urbana instalovaná v Bukovanech, ale hledali jsme, co by se dalo dělat dál. Připadl jsem na myšlenku křížové cesty, protože to je meta, za kterou už nic víc není. Také si na ni mnozí z těch, které jsem oslovil, netroufali. Je to zásadní téma. 

Nakonec výzvu přijal právě Lubomír Jarcovják…
Objekty do prostoru, které se mi nejvíc líbily, byly Jarcovjákovy. On přinesl první návrh, byl parádní, ale ten bychom finančně nezvládli. Pak vypracoval další, který počítal s jednoduchými střídmými betonovými skulpturami. Dali jsme se do toho.

Na křížové cestě jste pracovali od roku 2000 do roku 2010, celých deset let. Jak jste postupovali?
V Lovčicích v areálu bývalého JZD jsme začali vyrábět betonové pilíře. Pracovali jsme o víkendech, většinou ve čtyřech, často pomáhali Jarcovjákovi žáci. Občas to bylo dramatické. Dvakrát se stalo, že nám třímetrové sloupy při instalaci za bouřky spadly. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Přes všechny těžkosti to byla krásná doba. 

Kyjov v přívětivosti předstihl Hodonín. Brno je třetí

Kde se vám podařilo na takové dílo sehnat peníze?
Chovám včely a v té době jsem radikálně navýšil počet včelstev z pěti asi na čtyřicet, takže jsem pokryl náklady především na materiál – hlavně beton a železo. Jarcovják i ostatní pracovali prakticky zadarmo. Co se týká včel, tenkrát byly pro ně dobré roky. Dařilo se jim. V současných letech je situace daleko horší, včelstva napadají nemoci. Ale teď už naštěstí ty peníze nepotřebuju. Pán Bůh to dobře řídí. 

Jako sponzor je na informativní tabuli u křížové cesty uveden podnikatel Josef Kouřil…
Byla to jedna z prvních věcí, kterou v regionu finančně podpořil. Velmi si ho vážím, protože takových lidí u nás mnoho není. Rychle získal cit pro to, co je v umění dobré. Tak mohla vzniknout i kaple sv. Jana Pavla II. v Bukovanech, která dobře plní svůj účel a je stále plná lidí. 

Autorem vnitřního uspořádání a interiérových prvků kaple je opět Lubomír Jarcovják a jeho syn Jakub. Jsou tam také křížová cesta Zdeňka Gajdoše a sochařská díla Radima Hankeho, tedy Zlíňáků. Akademický sochař Radim Hanke je autorem sochy sv. Jana Pavla II. v nadživotní velikosti, která bude před kaplí v neděli 21. května slavnostně požehnána…
Hankeho vybral ze tří autorů osobně Josef Kouřil, který veškeré náklady spojené se sochou hradí. Jsem přesvědčený, že vybral dobře. Není u nás mnoho sochařů, kteří se zabývají figurální realistickou tvorbou a Hanke představuje v současnosti špičku.

Jste blízkým přítelem sochaře Hankeho. Víte, jak toto tvůrčí období prožíval?
Na soše pracoval rok a půl. Celou dobu mu socha nedala pořádně spát. Musel vstát třeba i dvakrát za noc, aby opravil určitý detail, ať už šlo o ucho nebo ruku. Stalo se i to, že mu část modelu z hlíny přes noc odpadla. Půlroční práce tak přišla vniveč. Tvůrčí proces je často stravující, ale ve výsledku Bukovany budou mít kvalitní sochu srovnatelnou s tím nejlepším, co je u nás k vidění.

MARIE BUDÍKOVÁ