Každé stanoviště nachystali pro děti a další návštěvníky s pečlivostí a hlavně chutí. „Připravili jsem si cestování v čase, kde si lidé prohlédnou, jak stromeček vypadal v průběhu století. Děti se dozvěděly nejen to, jak Vánoce slavili jejich rodiče, ale také praprarodiče. To znamená že tady máme čtyři stanoviště a malí návštěvníci se vracejí v čase," popsal náplň vánočních dnů v Evropě etnograf z Masarykova muzea Tomáš Gronský.

Děti začaly výpravu tím, že vyrobily stromeček z papíru. Na další štaci zazpívaly koledy, až přišly ke stanovišti, kde se odehrála krátká scénka o tradici stromků. „Povíme dětem, jak to chodilo kdysi, když nebyla televize a hrálo se loutkové divadlo," uvedl Gronský, který si na vyprávění příběhu oblékl stylový klobouk, šál a kabát z osmdesátých let.

O kousek dál v sále se skrývalo stanoviště, kde muž se ženou v dobovém oblečení předváděli zvyk o rozkrojení jablíčka. Co ale nejvíce bavilo malé slečny? Vytvořit si ozdobu z vosku.

na co se těšit
- zdobení perníčků
- pouštění lodiček z ořechů
- výroba ozdob z vosku
- tkaní kravat
- šití přáníček
- zhlédnutí příběhu o vánočních stromcích
- zpívání koled
- seznámení s tradicemi
- vyřezávání do dřeva

Tři třeťačky dokonale zvádly vyrobit hvězdičku z vosku. „Uprostřed je papír a ještě provázek a to se slepí a dá se třeba na stromeček. Drží to samo, protože vosk lepí," sdělila nadšeně jedna z žákyň Valeri Bábíčková.

Při zkoušení řemeslnických dovedností se příchozí mohli i občerstvit, a to perníčkem, který si sami nazdobí. Předvádět tato umělecká díla přijela Marie Pribišová ze Strážnice. Okolo jejího voňavého stanoviště neustále někdo postával a vybíral dáreček pro své nejbližší. „Já dělám perníky s karamelem a medem, ne z moučkového cukru. Je pak měkký hned a vydrží dlouho," prozradila svoji taktiku Pribišová.

Každá perníkářka má svůj specifický styl a ona zdobí klasicky bílkovou polevou. „Nabízím je i ve sklenici, méně zdobené, třeba pro starší lidi, pro které je už práce s cukrem obtížnější," představila svůj nekonečný výběr perníkářka.

Na stolku vedle ní stál velký sladký kostel. „Všechna okýnka jsou z rozpečených bonbonů, tudíž je celý jedlý," rozzářila se nad svým dílem Pribišová.

Starému lidovému tkaní se o kousek dál věnovala Ivana Hedbávná z Brna. Napínala zrovna osnovu na kravatu. „Je to koníček. Ještě vyšívám přáníčka a figurky ze šustí. Není to namáhavé, ale člověk se s tím vyhraje," uvedla své překrásné výrobky Hedbávná.

Vůně dřeva se linula z rohu místnosti, kde učil děti vyřezávat Pavel Hutěček. „Vyrábím různé figurky, je to pro mě poslání, povolání i koníček. Nejmenší byla asi čtyřmilimetrová ovečka," pochlubil se Hutěček a uznal, že je potřeba hlavně citu.

„Táhneme to již druhou generaci," uvědomil si dřevořezbář.