Premiér si Kulhánkovu nominaci pochvaluje, prý často chodil na jednání vlády v Hamáčkově zastoupení a choval se jako „dobrý úředník“. Právě. Ministr zahraničních věcí nemá být byrokratem s klotovými rukávy, deskami v podpaží a tymolínovým úsměvem na rtech. Má to být těžká politická váha.

Netvrdím, že Karel Schwarzenberg byl šálkem kávy většiny obyvatelstva, ale měl respekt domácích a hlavně zahraničních diplomatických kruhů, ať už díky své minulosti, nebo blízkému vztahu s prezidentem Václavem Havlem. Srovnávat se mohl jen s Jiřím Dienstbierem starším, charismatickým polistopadovým ministrem zahraničí. Podobnou figuru už jsme poté neměli. A zajisté jí nebude ani Jakub Kulhánek.

Už proto, že mu zjevně nevadil zcela účelový nástup do funkce až poté, co měl pověřený resortní vedoucí Hamáček vykonat cestu do Moskvy, kde by zastupoval jen hradní křídlo, neboť o jejím průběhu poslanci a do včerejška asi ani premiér nic nevěděli. Souvisí to do značné míry se Zaorálkovou kritikou „vykuchaného“ ministerstva, které si nechalo odejmout všechny důležité kompetence a neprotestovalo proti odchodu tak kvalitního diplomata, jakým je Rudolf Jindrák. Ten nejdříve odešel do služeb Andreje Babiše a pak skončil u prezidenta Miloše Zemana, kde má na starost vztahy s Ruskem.

Je iluzorní předpokládat, že by na tom třicátník Kulhánek něco změnil. Dokonce kývl i na náměstka Pavla Jaroše, kterého mu tam nainstaloval během sedmidenního působení Hamáček, respektive někdejší kmotr ODS Tomáš Hrdlička. Jiří Dienstbier ml., sociální demokrat jako Hamáček a Kulhánek v té souvislosti mluví o vazbách na mafiánské prostředí a jmenování Jaroše jako někdejšího Šloufova muže označil „za frašku“.

Nejde ale zdaleka jen o zahraničí. Jsme svědky tristní podívané i na zdravotnictví, kultuře nebo dopravě. Babiš k výtkám na chabou personální politiku říkává, že „ministři nerostou na stromech“. To má pravdu. Každá strana by ale měla mít odborné zázemí, do něhož může kdykoli sáhnout, pokud potřebuje obsadit ministerský post. Určitě to nejsou Alena Hanáková, Jiří Besser či Jan Birke na kulturu, Vladimír Kremlík na dopravu nebo Taťána Malá na spravedlnost. Zároveň neplatí, že právní expert Jan Kněžínek mohl být dobrým nástupcem Roberta Pelikána či Jiřího Pospíšila. Ti totiž měli politické krytí ve svých stranách a poslanecký mandát. To je v rozkolísaných poměrech extrémně důležité.

Ve Velké Británii je dokonce tento aspekt primární, neboť ministři tam jsou stranické figury, které mohou řídit jakýkoliv resort. To u nás aplikovat nelze, protože úřední aparáty se nedají s těmi britskými srovnat. Poslední týdny ukázaly, že personální vyprahlost politických stran (dokumentuje ji příběh Roberta Plagy, za něhož Babiš hledal zoufalou náhradu v privátních mateřských a základních školách a když nenašel, odvolací dekret putoval zpět na Hrad) je brzdou hladké správy věcí veřejných. Při rozhodování, komu dát ve volbách hlas, bude důležité ptát se, koho partaje nabízejí jako lidi schopné uskutečnit jejich program.