Hrad Bezděz je dominantou Máchova kraje, a ačkoli na pozemské rojení shlíží z nemalé výšky, šplhají na něj denně stovky návštěvníků. Pro nesportovce mého typu je to značná fyzická zátěž. Když už jsem vypadala, že vypustím duši, kamarád lékař mi dvakrát měřil puls a bledl strachy. Nakonec se ale povedlo a těsně před uzavřením hradní brány jsem svah zdolala. Společníci byli rychlejší a už se kochali výhledy na líbeznou krajinu.

Rozpočtový Mordor

V tom zmatku jsme se nedomluvili a všichni jsme si mysleli, že za mého „pečovatele“ zaplatili ti druzí. Jakmile jsme zjistili omyl, běželi jsme k pokladně a chtěli vstupenku doplatit. Marně. Pokladní Dana Jandová si nás vychutnala do mrtě. Kamaráda vykázala z hradu s tím, že už zavřela a ani ji nenapadne kvůli nám udělat výjimku a kasu otevřít. Byla arogantní, nepřátelská a na otázku, zda se jako normální lidé nedomluvíme, odsekla, že ne. Prý by na ni mohla přijít kontrola. Tu bych na paní Jandovou vskutku poslala, protože tak děsivý zážitek z míry neochoty aby pohledal. A nebyl vyvážen ani profesionalitou v oboru. Na ochozech člověk marně hledá jakékoli popisky či směrovky a orientační mapu nám vtipně nabídli až při odchodu.

Naštěstí hned o pár desítek metrů níž jsme si spravili náladu v bistru U Princezny, kde jsme dostali nejen skvělou borůvkovou limonádu a další laskominy, ale také spoustu úsměvů, vstřícnosti a pozornosti. Od majitelky Renaty Blanické jako dík za naši chválu zadarmo i pár vdolků na cestu.

Slibný posun ve školství, ale nestačí

Druhý den pokračovala smuteční serenáda za stav památek pohledem na evropský unikát, čedičové varhany u Kamenického Šenova. Zcela mimořádný, 30 milionů let starý přírodní útvar se nachází v zarostlé, neupravené, upatlané krajině. Nikde žádné stezky, dalekohledy, přívětivé posezení. Na dosah jen odpudivý stánek, na nějž odkazuje poutač Pivo, limo. Jsem si jistá, že v Itálii, Německu či Rakousku by z podobné nádhery udělali poutní místo s veškerým vymazleným vybavením.

Abychom zahnali splín, zašli jsme na skalní hrad Sloup. Ten má v nájemní péči od roku 1998 Ivan Volman. Kastelána tu ovšem dělal už před 43 lety. Svoji kamennou oázu miluje, pořádá v ní koncerty, stará se o ni s láskou a pýchou. Loni tudy prošlo 50 tisíc lidí a víc ani nepojme, jejich vstup musí regulovat semafor. Ivan Volman to ovšem hodlá změnit. Na rekonstrukci totiž čeká původní schodiště ze 13. století, které povede z dolního dvora do kaple. Milé jsou tady i pokladní a vůbec všichni.

Podobně radostný pocit nás zaplavil ve sklářském muzeu v Novém Boru, které vybudoval Petr Novotný. Artefakty jsme tu obdivovali s užaslými cizinci tmavé pleti. Stejně jako jim se nám líbil pohled z galerie na skláře, kteří ve stejném objektu vytvářejí křehkou krásu. Výborný nápad a báječná reprezentace českého umu.

Středočeská absurdita

Stát asi vždy bude za soukromníky pokulhávat, ale když už se rozhodne svoje památky financovat, měl by si pohlídat i lidi, kteří je spravují. Aby jim nekazili pověst.