Podzimní útok viru se blíží a s ním je naléhavější i otázka, zda zavést povinné očkování alespoň pro některé profese. A zda nedovolit vstup na sportovní či kulturní akce pouze očkovaným. Je to otázka, která má zdravotní, politický a i obecně lidský rozměr.

Jak to vypadá zdravotně? Nejnovější data ukazují, že covidem se nakazilo méně než jedno promile těch, kteří v Česku dostali vakcínu. Na druhou stranu údaje z Izraele a Velké Británie napovídají, že vakcíny jsou proti nejnovější mutaci delta méně účinné, než jsme čekali. Není vyloučeno ani to, že ten, kdo měl být zcela chráněný, může nemoc přenášet.

Obecně však platí, že riziko se ne mírně, ale ohromně snižuje. Pokud se nyní koronavirus například v USA znovu šíří rychleji, pak je to mezi těmi, kdo na injekci nešli.

Záleží i na politické odvaze vlád a sněmoven. Hnutí odmítačů sílí, a kdo ví, jak ovlivní volby. Přesto řada i nejvyspělejších zemí jako Francie, Itálie, USA, Austrálie či Velká Británie povinnost zavedla. Buď pro pracovníky v domovech seniorů nebo ve zdravotnictví nebo pro obojí. V Česku je to složité: jednak tu od dob socialismu panuje velká nechuť ke státním příkazům. A pak – o osudu vlády se hlasuje už za dva měsíce.

Lidský rozměr je nejsložitější a vydal by na filozofickou bichli. (Určitě ji jednou někdo sesmolí.) Co váží víc? Ochrana života těch nej-ohroženějších, nebo svoboda jednotlivce?

Pojďme se na to podívat ze čtvrtého, čistě kupeckého, pragmatického pohledu. O co jde? Abychom žili. Abychom nechudli. Abychom nebyli omezováni. Pokud virus neukočírujeme budeme předčasně umírat, chudnout a dřepět doma.

Vakcíny fungují omezeně, ale dostatečně na to, „aby zachránily náš milovaný svět“.

Povinnost očkování pro ty, kdo se starají o staré a nemocné, je nejen v jejich zájmu, je to bytostný státní zájem. Nejde o trvalý zásah do lidských práv, je to boj proti pohromě. Z tohoto hlediska by i povinné očkování pro všechny bylo košer.