Možná si ještě vzpomenete na olympijské hry v japonském Naganu, kde naše hokejová reprezentace možná i dost nečekaně vyhrála titul i přestože Kanada, Ruská sborná i Spojené státy přicestovaly s tím nejlepším, co měly. Ještě větší senzací byla zlatá medaile týmu amatérských univerzitních hokejistů USA na olympiádě v Lake Placid v roce 1980. Co tím chci říct? Že věci, za kterými máme někdy vidět zázraky se mohou stát pouze tehdy, pokud je někdo chce, vysloví je a udělá všechno, co je v jeho silách, aby se staly. Pak se mohou skutečně stát. A to je asi tak vše, co mám ke sportu.

Tereza Semotamová
Dva a půl mateřského úvazku

Miroslav Bárta
je egyptolog a archeolog

Možná jste si ale také všimli, že pokud jde o naši společnost, tak se po roce 1989 propadla do ticha. Do ticha bez vizí a směřování. Jen ze své zkušenosti a prostředí, ve kterém se pohybuji, vím, že máme světové matematiky, lékaře, přírodovědce, chemiky, fyziky, chemiky, historiky a mnohé další. A přesto, jako společnost, naše politické elity, nemluvě o jiných, snad ani jednou (a moc si přeji, abyste mi zde vytkli, že se mýlím) neřekli, že udělají vše pro to, abychom byli v tom nebo onom nejlepší, nebo k nejlepším patřili, a byli inspirací pro ostatní svět.

Ano dodnes zde vyčnívá osoba Václava Havla, ale to je spíše případ pro etiku a životní postoje. Jde mi zde o to, že ani jediný politik nebyl ochoten či schopen formulovat nahlas: Buďme nejlepší v tom nebo onom, usilujme o to, cesta je tato. A to i přesto, že obecných frází a návrhů „opatření“ jsme od čelných politiků slyšeli a viděli tuny.

To je jeden z několika zásadních rozdílů mezi společností, která je mentálně nastavena na posunování hranic, na to, že má nepokrytou ambici BÝT nejlepší a společností, která se propadá do sebestředných ubezpečování a vysvětlování toho, proč to nejde a proč za to vlastně nemůžeme. Snaha být nejlepší samozřejmě nemusí vždy vyjít, ale vede prakticky vždy k tomu, že taková společnost je úspěšná.

Ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová
Vláda nechce nechat lidi stavět

Zdroj: DeníkA jsme zpět u toho ticha a roky trvající rozplizlosti. Pokud chceme skutečně v tomto stále složitějším světě skutečně obstát, uspět a nastavovat témata a standarty alespoň v některých oblastech, musíme přestat mlčet a nahlas říct: chceme patřit k nejlepším. Ale to se v Česku již dlouho nenosí. A pokud to tak zůstane, tak si můžeme stěžovat jen sami na sebe.

Někde jsem uváděl hollywoodské filmy jako příklad amerického snu (ponechme stranou jejich občas spornou uměleckou kvalitu). Samozřejmě, dnes je to stále těžší i v Americe aktuálně pohlcené svými vlastními rozpory. Ale stále platí, že stačí jeden člověk, jeden unikátní příběh, aby strhl lavinu a změnil skokově stav věcí. A tak bych nám všem přál, abychom tyto skoky a laviny mohli zažívat i u nás doma.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.