Kliknutím zvětšíteI v loňském roce se stala Škoda Octavia nejprodávanějším autem v Česku. Přesto se na nejrůznějších sociálních sítích na ni objevuje řada stížností. Rozhodl jsem se tedy prozkoumat, jak čtvrtá generace tohoto vozu obstojí tři roky od vstupu na tuzemský trh. Současně je tedy možné brát tento článek jakési doporučení pro ty, kteří mají na starosti blížící se facelift, co by bylo záhodno změnit.
K testu jsem si vybral kombík poháněný dvoulitrovým turbodieselem. Má samozřejmě čtyři válce a v této nejlevnější dostupné vznětové verzi výkon skromných 116 koňských sil. Navíc je tato motorizace jako jedna z mála u současné Octavie spojená s manuální převodovkou. To samozřejmě vytváří předpokldady pro to, aby takový vůz „jezdil za málo“. O tom ale až později.
Detaily konkrétního testovaného kousku si můžete prohlédnout v naší galerii s komentáři.
Nejprve se chci věnovat určitě nejproblematičtější části současné generace. Tou je bezesporu palubní deska. Jednak lze vést spory o celém konceptu řešení této části vozu a jednak také o jednotlivých součástech.
Začněme třeba u volantu. Jeho design se dvěma rameny podle mého soudu nevypadá úplně nejlépe, zvláště, když je podle plastové záslepky v dolní části zřejmé, že je připravený i na instalaci třetího paprsku.
Ovládání palubního počítače na volantu není také úplně nejintuitivnější, přestože otočný váleček mezi tlačítky vypadá i díky kvalitnímu zpracování hezky. Také je, zejména v zimním období příjemné, že tlačítko vyhřívání volantu (nachází se tam ve vyšších výbavových stupních) je přímo na tomto ovládacím prvku.
Ach ten infotainment…
Nejproblematičtější místo auta je ale uprostřed palubní desky. Na multimediální displej, který je v podobné výškové úrovni jako rovněž digitální přístrojový štít, je dobrý výhled. Má také solidní rozlišení a obvykle docela slušně rychle reaguje. To je samozřejmě dobře, pokud by ovšem čas od času po nastartování vozu nezamrzl (stalo se mi to během dvoutýdenního testu dvakrát), což se dalo vyřešit jen vypnutím a opětovným zapnutím zapalování. A kdyby si nepřebíral více rolí než je konzervativněji zaměřenému řidiči milé. Třeba i spouštění vyhřívání sedaček nebo změnu režimů klimatizace.
Samotnou teplotu lze upravit posunem prstu po dotykové liště pod touto obrazovkou. To je sice zdánlivě snadné, ale v praxi, zejména při jízdě po nerovném povrchu, často ne úplně přesné. Navíc v noci tato lišta není osvětlená, takže trefit se na ní prstem není také nejsnazší věcí na světě.
Ještě v nižší úrovni je konečně přítomna sada několika tlačítek. Ovšem důležité je z nich fakticky jen jedno. Má symbol vločky a o něco zjednodušuje přístup do menu soustavy, která zajišťuje tepelný komfort na palubě. Oč jednodušší to mají cestující ve druhé řadě. Ti se sice musí ohnout ke středovému tunelu, ale na něm jednoduše zvolit žádoucí teplotu. Stejně tak fyzickým tlačítkem vypnout či zapnout ohřev sedačky.
Jinak je ale interiér Octavie vymyšlen velmi dobře. Chválím také výškově a délkově nastavitelnou loketní opěrku mezi předními sedačkami i poměrně rozměrnou uzavíratelnou schránku vlevo od volantu. Rovněž chválu zaslouží dostatečně velký prostor ve středovém tunelu pro uložení nápojů a mobilního telefonu (i s funkcí indukčního dobíjení) nebo sedačky s dostatečně dlouhými opěradly i sedáky a velmi solidním bočním vedením.
Nejsilnější stránkou Octavie (platí i o verzi liftback) je prostor na zadních sedačkách a vychytávky pro usnadnění cestování. V tomto konkrétním kuse byla například i takzvaná spací sada, která zahrnuje vzhůru se vyklápějící kraje opěrky hlavy nebo deku uloženou v zavazadlovém prostoru. Příjemná jsou třeba také rolovací stínítka do bočních okének nebo kapsičky pro uložení mobilu. I ve dveřích jsou docela prostorné kapsy na nápoje a další věci. Místa na kolena je doslova habaděj a ani hlavy se u lidí do nějakých 190 centimetrů výšky nebudou rozhodně dotýkat stropu.
Radost cestovat
Kufr je pak v případě Octavie kapitola sama pro sebe. Třeba roletka se pohybuje v drážce snadno. Navíc má tři polohy, takže není z ní nutno vždy při potřebě přístupu do zavazadlového prostoru snímat třeba uložený svetr nebo bundu. Po stranách jsou bytelné kapsy, lékárnička a trojúhelník mají přesně vyčleněné místo a určitě se často hodí i mohutné výklopné háky na zavěšení nákupních tašek.
Opěradla sedaček vzadu jsou sice rozdělená jen v poměru 60:40, ale uprostřed je opravdu velký otvor umožňující prostrčení třeba i snowboardu. Pod podlahu se vejde rezerva i s nářadím.
Zkoušený motor může být dobrou volbou pro ukázněné řidiče, kteří nepotřebují spěchat. Pak se jim odmění spotřebou mezi čtyřmi a pěti litry. Já jsem byl doslova nadšený z toho, že ve velmi hustém předvánočním pražském provozu jsem jezdil se spotřebou zhruba 5,1 – 5,3 litru. Na okreskách v pohodovém tempu není problém udržet apetit motoru pod 4,5 litry. Jen na dálnici, zejména pokud jsem naložil další tři dospělé a k tomu příslušnou sadu cestovních zavazadel, už palubní počítač ukázal rovných šest litrů.
Motor je solidně odhlučněný, neruší ani při dálničních rychlostech. Na alespoň solidně kvalitním asfaltu je podvozek plavný a také tichý. Žádné výhrady jsem neměl ani k brzdám, řízení a manuální převodovce.
Rovněž s ohledem na cenovou úroveň konkurentů je Octavia Combi stále velmi zajímavou volbou pro zájemce o prostorný rodinný vůz. Jen se přimlouvám o změnu koncepce ovládání funkcí, které obvykle mívají na palubní desce pevně přidělené konkrétní fyzické spínače. Také na softwaru je samozřejmě třeba dále pracovat. I když samozřejmě chápu, že toto by mělo směřovat spíše do centrály koncernu Volkwagen, kde sedí příslušní „ajťáci“.
5
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
