Nejen Café Hawelka, ale třeba také Café Central naproti Českému centru si udržují romantiku prodchnutou historií i v uspěchané době 21. století. Nezlomil je ani covid a dlouhé měsíce uzavření.

„Tato místa jsou opředená zvláštní atmosférou. Říkávám, že máme uvnitř v interiéru takové malé muzeum. Židle z Thonetovy dílny, secesní styl mobiliáře, mramorové stoly. To vše z doby habsburské monarchie. Naši návštěvníci nechtějí vše jen naleštěné, zářivé a moderní. Chtějí se nadechnout toho, jak to bylo dřív,“ ukazuje Hawelka.

Podobně jako jeho otec hosty rád osobně přivítá a na požádání s nimi prohodí i pár slov. Nedává si však ani nejtypičtější vídeňskou Melange, ani u Čechů oblíbenou kávu se šlehačkou. „Sám piju moc rád velkou černou kávu. Když to jde, tak hned dvě. Nejraději ráno. Díky tomu probudím k životu svého ducha,“ směje se. Recept na ideální chuť? S takovou otázkou nepochodíte, správné míchání kávy střeží jako rodinné tajemství.

Servírují Honzovy buchty

A co si u Hawelků nejraději dávají Češi? To, co ostatní. Nechybí ani sacher dort. „Čas od času někdo přišel s otázkou na tureckou kávu. Tak jsme mu ji i udělali, ale klasickým tureckým způsobem přípravy. Sice je zdlouhavý, ale co bychom pro hosta neudělali,“ říká kavárník.

Vídeňská kavárenská kultura

- Fenomén světové proslulosti, od roku 2011 je jako součást světového nehmotného dědictví zapsaná na seznam UNESCO.

- Tradice pití kávy má ve Vídni historii už z dob obléhání města Turky v roce 1683. Tehdy tady neúspěšní dobyvatelé nechali pytle s kávou. Nikdo nevěděl, co to je. Ale postupně přišli na to, že boby se dají pražit a že káva z nich je skvělá. Do té doby ve Vídni a okolí lidé pili jen mléko či čokoládu. Rozmach kavárenství nastal od druhé poloviny 18. století. Od 19. století byly kavárny dějištěm intelektuálního života.

- Ženy do kaváren nesměly až do roku 1840 a i potom jen v mužském doprovodu.

- Podniky jsou dodnes svědky starých časů, okouzlují historickým interiérem a mobiliářem, kromě nabídky tištěných novin bývá ke kávě podáván i čokoládový dort, nazvaný podle svého tvůrce sacher.

Vazby na Čechy u Hawelků trvají. Vyhlášenou dobrotou jsou například české Honzovy buchty s povidly. Často u stolu, ale i za barem a na place je slyšet i čeština, v kavárně čtyři roky pracuje Pavel ze Znojma. „Našince to sem do kavárny a na sladké stále táhne. Letos se ale kvůli pandemii a opatřením celkově turistická sezona rozjíždí pomaleji (reportáž vznikala na konci června – pozn. redakce),“ povídá mladý muž.

Podle Hawelky je mezi Rakušany a Čechy stále jakýsi pocit sounáležitosti z dob habsburské monarchie. Vídeňáků s českými jmény je ve městě mnoho, i díky krajanům, kteří sem přicházeli za prací už za éry Rakouska-Uherska. Ve vídeňském Českém centru pak aktuálně běží výstava o brněnském rodáku Adolfu Loosovi. Významný architekt rád vysedával v nedalekém Café Central. Nyní se tam občas zastaví ředitel Centra Mojmír Jeřábek. Oblíbil si kávu Melange, typicky vídeňskou variantu capuccina, a jablečný štrúdl s vanilkovou omáčkou.

Připomíná, že diskuze nad kávou vedli mnozí intelektuálové s českými kořeny. „Namátkou Franz Kafka, Max Brod nebo spisovatel z Jičína Karl Kraus, třikrát nominovaný na Nobelovu cenu za literaturu, chodili do v kavárny hotelu Herrenhof (dnes Steigeberger), kterému říkali "Hurenhof", čili Dvůr kurev,“ zmiňuje Jelínek.

Také k Hawelkům do kavárny, kterou otevřeli Leopold s manželkou Josefínou v roce 1939, především po válce chodilo hodně umělců či intelektuálů. Často si dali jen jednu kávu a nad novinami filozofovali celý den. „No, velký kšeft sice neudělali, ale lidem tehdy stačilo málo,“ vzpomíná potomek. Mezi slavnými osobnostmi byste kdysi u Hawelků mohli potkat třeba spisovatele Arthura Millera, malíře a režiséra Andy Warhola nebo herce Petera Ustinova.

Papírové noviny a klábosení 

Vídeňská kavárenská kultura zůstává pojmem, co se však mění jsou typičtí zákazníci. „Dříve sem chodili hlavně štamgasti. To bylo tak kolem roku 1980. A menší část tvořili turisté. Nyní je tomu naopak. Ze sedmdesáti procent máme hosty z řad návštěvníků města a ze třiceti jde pak o štamgasty,“ konstatuje Hawelka.

Mnozí ze stálých hostů podle něj zemřeli nebo se odstěhovali. Místní si k nim ale cestu nacházejí nadále. „Jsme za to rádi. Co má taky penzista ve Vídni dělat? Takhle ráno vstane, zajde si do své oblíbené kavárny, přečte si noviny, potká kamarády. A stále má pocit, že je součástí něčeho a s někým. A o tom to přece je,“ zamýšlí se kavárník.

K Hawelkům pravidelně chodí i paní Michaela, která žije ve Vídni dvacet let. Se studentem Alexandrem tam zrovna slaví zakončení školy. „Kávu miluji. Vídeňská kavárenská kultura pro mě znamená pohodu s troškou filozofování, diskutování o politice či kultuře. A také je o potkávání se s lidmi, pročítání novin a jejich studování. Všimla jsem si, že řada lidí chodí do kaváren samotných, bez doprovodu. Ona totiž káva tady chutná úplně jinak než doma. Je úžasná,“ libuje si Rakušanka.

Hawelka se těší, až skončí pro podnikání těžká doba koronavirová. Má dva syny a je šťastný, že rodinný byznys převzali a pokračují dál. Jeho nástupci se soustředí také na pražení vlastní kávy pod léty prověřenou značkou, kterou pak dostávají v kavárně na stůl výhradně i hosté.

Café Hawelka

- Zakladatel Leopold Hawelka zemřel v roce 2011 ve svých 100 letech. Podnik otevřel v roce 1939. Nyní hosty vítá jeho syn Günter, který má další dva pokračovatele kavárenského rodu.

- Dědeček Güntera Hawelky pocházel od Brna. Za rakousko-uherské monarchie přišel do Mistelbachu, aby se tady vyučil švecem. V první světové válce utrpěl střelné zranění, na jehož následky 16. listopadu 1932 zemřel (měl v těle kulku, která putovala). Babička byla za svobodna příjmením Svoboda. Do Vídně přesídlil právě legendární Leopold Hawelka.

- Zdi kavárny na adrese Dorotheergasse číslo 6 zdobí kresby umělců, kteří svými výtvory vyrovnali útratu.