I proto, že má rozestavěný dům, hledal možnosti jiného výdělku. Pracoval na archeologickém výzkumu, teď na Vyškovsku sází sad.

První, co Kočkovi a jeho kolegům jarní celostátní karanténa vzala, byla polská premiéra představení, na kterém pracoval. „Pohádku Brémští muzikanti jsem režíroval a dělal pro ni hudbu. Českou premiéru jsme stihli, polskou už ne,“ ohlíží se absolvent divadelní i hudební fakulty JAMU.

Pro umělce začala doba velké nejistoty. Po zrušení mnoha sjednaných koncertů si vyzkoušeli streamovaná vystoupení. „Najednou jsem zjistil, kdo ze sousedů dělá do IT, a umí i zařídit takové věci jako jsou internetové přenosy. Museli jsme si ale také nalít čistého vína, protože se situace nelepšila a podpora od státu nebyla žádná. Mám rozestavěný dům, abychom mohli stavět, prodal jsem byt v Brně a bydlíme u manželčiných rodičů. Musel jsem se rozhlížet po dalším výdělku,“ popisuje svou situaci Kočko.

Nejdřív pomohl přivýdělek a letní uvolnění. „Pracoval jsem na vykopávkách, vždycky jsem totiž chtěl být archeolog a nacházet poklady,“ usmál se Kočko. Nejdřív pracoval na výzkumu u Kuřimi, kde prý podle vedoucího výzkumu pracovali na sídlišti chudých Keltů. „Zrovna mnoho zajímavých nálezů jsme proto neměli. Až když jsem odešel, tak prý narazili na část hodně zajímavého rondelu. Na dalším výzkumu jsem měl větší štěstí. Bylo to zrovna na Velký pátek a našel jsem dvě pěkné bronzové jehly,“ dodává Kočko.

Zdroj: DENÍK/Archiv

V září ještě s kapelou odehrál několik klubových koncertů, ale s dalšími omezeními a návratem nouzového stavu musel řešit, co dál. „Zkusil jsem to nejdřív v supermarketu v sousedním městečku. Po dvou týdnech mi napsali, že si cení mého vzdělání a zkušeností, ale místa skladníka a pokladního mají už obsazená,“ krčí Kočko rameny.

Práci pak našel náhodou. „Rozhodil jsem sítě a přes známého jsem se dozvěděl, že jeden sedlák od Vyškova hledá brigádníku na sázení sadu. Je to krásná práce na čerstvém vzduchu a má něco do sebe. Když za sebou vidíte vysázené stromy, máte dobrý pocit. Taky jsem ho kamarádům z kapely hrdě ukazoval, když jsme jeli kolem první prosincovou neděli na náš zřejmě jediný adventní koncert do rožnovského skanzenu,“ pochvaluje si Kočko. Zdůraznil, že pracovat rukama mu nevadí. „Pro muzikanta to má jen jednu nevýhodu. Hrubnou mi ruce a pak mi roste spotřeba strun, protože méně citlivá ruka struny strašně trhá,“ vysvětluje potíž Kočko.

S blížící se zimou držitel dvou cen Anděl víc přemýšlí o budoucnosti. Rozvažuje, jak spojit své umělecké plány a hledání dalšího pracovního uplatnění. „Na zimu budu muset asi hledat něco dalšího. Sedlák, u kterého pracuji, má velkou farmu, zkusím se zeptat, zda by pro mě ještě něco dalšího neměl. Případně se rozhlédnu po něčem dalším. Dál se chci věnovat divadlu a muzice, zda to půjde skloubit třeba s nějakým polovičním úvazkem v nějakém zaměstnání, se časem uvidí,“ přemýšlí Kočko. Poukazuje na to, že plánovat cokoliv je v současné době velmi těžké. „Pořád nevíme, co bude za měsíc. Změní to myslím, až bude k dispozici vakcína a podaří se naočkovat ohrožené skupiny. Prospěšný strach, který nás v epidemii chrání, totiž po mém soudu přerost v hysterii a až vakcína snad lidi zase uklidní,“ uvažuje Kočko.

Přes panující nejistotu a hledání další práce má v hlavě další umělecké plány. „Během příštího roku bych měl připravit inscenaci pro Divadlo loutek Ostrava, to znamená režii, hudbu, scénu a také se mi hlavou začínají honit písničky na nové album. Všechno jsou to jakési investice na neurčito, do nejisté budoucnosti, jenže na takových věcech pracovat musím, nemám stání. A pak – náhoda přeje připraveným,“ říká Kočko.