„Máme pět dětí, s nejmladší dcerou Anežkou je manželka na mateřské, tři děti jsou školáci a nejstarší dcera studuje střední školu. Doma jsme měli jeden počítač a jeden notebook. Bylo jasné, že ze všeho nejdříve musíme zabezpečit techniku,“ vzpomíná Venuta. Známí jim nabídli zapůjčit notebook, ale rozhodli se velkorysou nabídku nevyužít a vše potřebné nakonec zvládli pořídit.

Koupili použitý notebook, chytrý telefon a nový modem. Pak jsme pořídili ještě jeden bazarový notebook. „Problém nastával pravidelně, když běžely současně třeba tři přístroje. Obraz „zamrzal“ a navíc odešly dvoje sluchátka. Zrychlit internet se nepodařilo, podle operátora to neumožňovala přenosová soustava u nás v obci,“ popisuje otec rodiny, který pracuje jakou soukromý zemědělec.Zdroj: DENÍK/Archiv

Právě časově náročné povolání Marka Venuty zanechalo veškeré břímě dálkového vzdělávání na manželce Petře. Za dobu uzavření škol se stala profesionální uklízečku, kuchařkou, „ajťákem“ a pedagogem. A možná i manažerem, protože musela logisticky zvládnout rozmístění dětí po domě i všechny domácí práce v neobvyklých časech tak, aby nenarušovala vyučování. Oběd vařila v předstihu vždy předchozí večer a aby s nejmladší dcerou nerušily školáky, stalo se dokonce, že nuceně pobývaly hodinu v koupelně.

„Děti byly rozmístěné v jednotlivých místnostech, přes kuchyň až po ložnici. Vyučující požadovali naprosté ticho, což se při takovém počtu lidí v jedné domácnosti zkrátka nedá udržet. Nebylo možné dopoledne připravovat oběd nebo vařit vodu na čaj,“ prozrazuje Venuta, jak u nich vypadal každý všední den.

Vzhledem k tomu, že bydlí ve starém domě, silné zdi neumožňovaly dokonalý přenos signálu, děti se při hodinách soustřeďovaly do bezprostřední blízkosti modemu. „Soused nám dokonce nabídl, že mají jednu nevyužitou místnost, kterou by mohlo jedno z dětí využít pro výuku. Ale s připojením byl podobný problém, nakonec tedy zůstali všichni potomci doma. Během prvního týdne jsme většinu obtíží doladili,“ říká Venuta.

S nelibostí vzpomíná, že většinou po skončení výuky přes chytré přístroje, následovalo ještě plnění domácích úkolů. Často děti s prací nad nimi končily i v devět hodin večer, protože látku nepochopily a bylo nutné ji probrat společně s rodiči.

Petru Venutovou navíc mrzelo, že o společný čas ochudila jejich roční dceru. Namísto procházek nebo čtení pohádek nahrazovala pedagogy. „Přišlo nám nesmyslné posílat dětem zadání pro domácí práci ve státní svátky, nebo o víkendu. Byl to opravdu nestálý stres, sledovat příchozí zprávy a obávat, se kolik dalších úkolů přibude. Děti se také učily na dálku hrát na hudební nástroje. Natáčet děti při hraní a zasílat videa jsme ale již z kapacitních důvodů odmítli. Stejně jako požadavek učitele tělocviku, aby nejstarší dcera zasílala videa, jak doma cvičí požadované cviky,“ dělí se otec rodiny o své razantní odmítnutí.

Návrat dětí do školních lavic přivítali Venutovi s velkým zadostiučiněním a radostí.