Dnes jsou to již "jen" pekaři, kdo v noci rozváží pečivo, aby jsme si je ráno mohli koupit čerstvé k snídani. Můj kamarád rozvážel pečivo na mém rodném Valašsku a jeho vzpomínky jsou zajímavé. V noci byl odkázán vlastně sám na sebe, mobily tehdy nebyly, ale vždy si nějak poradil. Jenom jednou do obchodu pečivo nedovezl, bylo to v létě 1972, kdy u nás v Rokytnici a okoly byly bleskové povodně. 

Tehdy jel s pečivem do mé rodné Rokytnice, a když vyjel na kopec nad obcí Jestřabí zjistil, že místo silnice je tam jen jedno velké, neprůjezdné jezero. Ale i tak se na kopec, kde stál s pekařským Roburem, lidé přebrodili a přímo z auta jim je za hotové prodával.

Podle mě je toto potvrzení dvou valašských přísloví - "blbý buď jak chceš, jenom si musíš vždy nějak poradit" a "tož když chcu, to znamená že možu".

Zeměpisná společnost z Brna slaví 70. výročí. Zájemci mohou zavítat do Lužánek
Zeměpisná společnost z Brna slaví 70. výročí. Zájemci mohou zavítat do Lužánek

K přepravě a rozvozu pečiva patří pochopitelně i technika. Známe "pekařské" automobily Garant, později Robur, pak modrobílé Avie, nyní to jsou asi Iveca. Vzpomínám si, že jsem jako učeň viděl v Praze v letech 1970 -1973 rozvážet pečivo "těsně poválečné" Pragy A 150. Vím, že technika je důležitá, ale nejdůležitější jsou v těchto automobilech řidiči, protože bez nich by "nevyjelo ani kolo" a pečivo by v obchodech nebylo.

Proto jim jejich práci nekomplikujte třeba špatně zaparkovaným automobilem, přes který se nemohou dostat k obchodu. Vím, že třeba stále chybí parkovací místa na plných parkovištích u obchodních center, ale stále platí to, co mě naučil otec - když budeme používat hlavu, vše půjde dobře a všude se všichni vejdeme. A to platí stále.