Na konci XVIII. století docházelo pod vlivem osvícenského pohledu na svět k reformám veřejného života a k větší emancipaci poddaných vůči vrchnosti. Ani Strážnice nezůstala stranou, evidentním dokladem toho byla i stížnost z roku 1778 na strážnická hrabata kvůli nesprávně vyměřené délce roboty. Tato stížnost byla adresována do Vídně přímo císařovně Marii Terezii a angažovali se v ní městští usedlíci Martin Zátopa, Jan Lindner, Tomáš Vavřík, Václav Šejda, Jan Jamný a Josef Pavlík.

Nejvyšší místa ve Vídni důkladně prošetřila celou záležitost a dala za pravdu stěžovatelům. Podobné tendence byly zřejmé i v oblasti státní správy, kdy také docházelo postupně k omezování moci vrchnosti a jejích úřadů. Od roku 1795 byl reprezentantem obce magistrát, zřízený jakožto orgán pevné státní správy, centralizované z Vídně.

Magistrát se skládal z purkmistra a čtyř radních, z nichž jeden byl syndik znalý práv. Jeho poradním sborem byl devatenáctičlenný městský výbor. Purkmistr a radní byli měšťané, kteří drželi vládu ve městě v podstatě ve všech oblastech veřejného života.

Magistrát podléhal přímo krajskému úřadu v Uherském Hradišti a snažil se, aby mu vrchnostenský úřad, který reprezentoval hraběte Magnise, nijak nezasahoval do jeho pravomocí. Tak zůstal vrchnostenskému úřadu v jurisdikci pouze okrsek židovské obce a panského dvora, jmenovaný ve spisech jako "Dorf Strassnitz".

Walter Bartoš