A už v srpnu 2010 byla na Základní škole v Suchově odhalena pamětní deska Súchovské republice, ale i propagátorovi a iniciátorovi, této události Jaroslavu Kremplovi (1932-2008) z Věrovan. Chceme tuto republiku připomenout a navázat na její slávu, řekla hlavní organizátorka celého setkání Olga Floriánová. A pak šel rok za rokem a s nimi tradiční pochody republikánů přes Háj, stezkami či cestami, kudy v 19. století chodili zakladatelé Súchovské republiky až do Velké nad Veličkou. Se zpěvem na rtech nejen muzikantů, s občerstvením a v nádherném přírodním prostředí přes kopce a doliny Bílých Karpat.

Súchovská republika

Chudý kraj mezi Javorníkem, Suchovem a Velkou nad Veličkou počátkem 80. let devatenáctého století zrodil zvláštní skupinu nadšených lidí - umělců, kteří díky zdejší lidové kultuře a malebnému prostředí vytvořili recesistické centrum nazvané Súchovská republika (1882) v obci Suchov. Až později si vzletně říkali súchovský Montmatr.

Na tehdejší veřejně společenskou scénu vstoupili učitelé Matúš Béńa spisovatel (1861-1944) a Alois Fiala (1859-1942), malíř Josef Úprka (1861-1940), (ke kterému později přilnul MUDr. P. Blaho (1867 - 1927, který mu dal do uměleckých služeb časopis Hlas).

Dalšími členy republiky byli akademický malíř a geodet Janíček Hudeček- Baraníček (1856-1913), Martin Zeman sběratel lidových písní (1854-1919), spisovatel a advokát Ferdinand Dostál – Otakar Bystřina (1861-1931) a právník František Odrážka - Bakulka (? - 1896). Republika měla sídlo ve zdejší škole, v níž pracoval učitel Matúš Béňa.

„Republikáni“ se zapojili i do přípravy Národohospodářské výstavy českoslovanské v Praze v roce 1895, když předtím v roce 1894 uspořádali ve Velké nad Veličkou krajinskou výstavu. Dva z nich (Zeman a Fiala) byli dokonce oceněni medailemi v Praze. Pomalu nastupující nová doba dostala výraz v Praze založením Českoslovanské jednoty v roce 1896. A na moravsko-slovenském pomezí započaly pracovat pobočky různých vlasteneckých spolků v Hodoníně, Kyjově a jinde. Slovakofilské hnutí dále pokračovalo, až kulminovalo v roce 1913 v Luhačovicích Českoslovanskými poradami.

Činnost „republikánů“ spočívala především v jejich vlastní tvorbě čerpající ze slováckého prostředí, v náklonnosti k lidové písni, v úsilí o obnovení slávy hudců a hledání cesty ke slovenské inteligenci. Tím postavili kulturní most mezi oběma národy. Jejich zájmy nebyly úzce regionální, ale rozšiřovaly se prakticky na celé Slovácko. Těžištěm zůstala Velká nad Veličkou a její nebližší okolí. Svým úsilím, umem a dovednostmi pořádat různé nejen kulturní akce, se snažili pozvednout Horňácko i jeho lid právě s využitím silných tradic skrytých v lidovém bohatství nejen Slovácka. Není žádnou tajností, že většina zakladatelů pocházela z Hané. Možná proto, že, jak se říká, doma není nikdo prorokem. Přesto příklad Suchova nezůstal ojedinělý.

Hanácká republika

Hanácká republika vzduchoplavecká v Luhačovicích vznikla podobně jako Súchovská republika z iniciativy rodáka z Hané. Jejím duchovním otcem byl profesor tělocviku, rodák z Duban u Prostějova Jan Svozil. Realizoval podnět zakladatele moderních luhačovických lázní dr. Františka Veselého.

Profesor Svozil zavedl v roce 1907 zdravotní tělesná cvičení směřující k zdokonalování dýchání. Tím bezesporu založil moderní léčebnou metodu pohybem. Na tzv. vzduchoplavbu musel postupně každý lázeňský pacient. Cvičení se provozovala na svahu Malé Kamenné a zpočátku základní cvičební sestavu borců tvořili známí Hanáci, přátelé profesora.

Této společnosti se záhy začalo říkat Hanácká republika. Jejím prvním velitelem s titulem kapitána (později admirála) byl Jan Svozil. Včele štábu stál JUDr. Ferdinand Dostál (resp. spisovatel Otakar Bystřina), rodák z Věrovan. Republika měla i svůj znak. Generální štáb následně vypracoval pro tuto republiku i humorné stanovy, které nesou znaky projevu advokáta Bystřiny. Měly devět paragrafů.

Noví členové, kteří byli do republiky přijímáni, museli absolvovat rituál s danými pravidly. Každý se musel zapsat do přihlašovací knihy, zaplatit příspěvek a čekat na přijetí. Předtím se však musel podrobit měření tloušťky a výšky, byl zvážen a měřil se i objem jeho plic. Podle výsledků byli rozděleni do 5 kategorií – komáři, brabčáci, prorostlí, nádivy a velenádivy čili rozežranci. Poté byli při nástupu a po řečech o paragrafech republiky přijati, což se zpravidla dělo o přestávkách mezi cvičením. Na závěr ceremoniálu se zpívala vzduchoplavecká hymna. Cvičilo se za každého počasí a účastnili se muži i ženy. I loučení s odcházejícími členy mělo svůj řád.

Přestože měla Hanácká republika zejména zpočátku spíše recesistický charakter, o čemž svědčí zejména její stanovy a rituály, nelze jí upřít důležitý vliv zejména na pozitivní atmosféru sjezdů Českoslovanské jednoty v Luhačovicích. Možná, že se Hanácká republika stala jakousi před zvěstí v třicátých létech přijatého zákona o branné výchově, který tehdy nadšeně přijala celá československá veřejnost.

Vzpomínky na MUDr. Pavla Blaha a JUDr. Otakara Bystřinu

Přímá konstatování o konkrétních lidech vypovídají bez příkras a zobecňujících frází. Proto, i do této stati, která má mj. potvrdit, že se přátelé Bystřina s Blahem setkávali, vkládám několik příkladů vypovídajících o jejich osobnosti.

„Nikdy nezapomenu na první dojem,“ píše F. K. Zachoval, „když jsem vstoupil do Slovenské búdy, kde kraloval ušlechtilý dr. P. Blaho, s nímž jsem se seznámil. Zde jsem uslyšel tep srdce moravské domoviny. Tu jsem poznal i člena přeslavné Súchovské republiky Dostála-Bystřinu…. A dostal se až do zapadlého Suchova.“

„Ubytovali nás v Učitelském domě, jeli jsme na Moravské kolo spisovatelů,“ zaznamenal St. Kovanda. „Po schůzi jsme se odebrali do Blahovy Slovenské búdy, a tu nás obklopilo umělecké ovzduší, nemohli jsme si přát nic lepšího. Bystřina byl skromný, chránil spisovatelský stav, byl veselé povahy a rád vtipně trestal různé náfuky.“

Taťána Karhánková citovala slova P. Blaha, která přednesl při otevírání Slovenské búdy v Luhačovickém zpravodaji takto: „Luhačovice, jsou českým majákem na hranici temného Slovenska, svítí nejen do daleké tmy, ale i do duše slovenské….“

„Suchovská republika neměla sice dlouhého trvání, jen šest let, ale pro kulturní a umělecký rozvoj Slovácka měla svůj nezastupitelný význam,“ napsal František Žůrek na stránkách sborníku Slovácko.

F. K. Zachoval v Čtení o Luhačovicích zaznamenal: „V Luhačovicích jsem stokrát kroky měřil Malou a Velkou Kamennou v družných rozpravách s členy někdejší Suchovské republiky i bodrým Hanákem Otakarem Bystřinou. Ve Svozilově Hanácké republice, v lese na Malé Kamenné, jsem denně cvičil s pražským doktorem Ctiborem Škardou a Pavlem Blahem.“

„Do Lázeňských listů luhačovických psal i Otakar Bystřina, tyto vycházely od roku 1909,“ konstatoval J. Malíř. „P. Blaho vykonával mj. i výraznou činnost nakladatelskou a vydavatelskou.“

„Blaho vyoral hluboké brázdy, užitečné sémě sel, a tak pomáhal připravit bohatou žeň roku 1918,“ napsal Josef Rotnágl.

Jestliže se pokusíme najít místo Bystřinovo v literatuře soudobé Moravy, pak musíme uvést, že byl široce znám a obdivován. Výrazem toho se stalo i veřejné uznání jeho pozice mezi moravskými spisovateli, kdy byl při založení Kola moravských spisovatelů v roce 1912 zvolen místopředsedou a pak byl dokonce předsedou tohoto spisovatelského seskupení v letech 1921-1923 a ještě jednou v roce 1925.

V osobnosti Bystřinově bylo jisté granseňérství, jistý charakterní odstup od honby za primitivním chlebařstvím a snahou o krátkodobý úspěch za každou cenu. Oblíbeným spisovatelem se stal jaksi mimochodem, literaturu psal jen na okraji své úmorné praxe advokátské. V tom se odlišoval od některých jiných spisovatelů moravského původu – Jan Herben byl redaktorem, Vilém Mrštík rovněž byl především publicistou.

S Bezručem ho sblížily nejen jisté charakterové rysy, ale též odpor k tzv. západu, tj. k Čechám a k pražskému kulturnímu prostředí. I přes pozdější Bystřinovo širší rozhlédnutí po životě na Slovácku a v Pobeskydí zůstane mu natrvalo zásluha, že hlavním jeho tématem byla Haná. A jistě právem Bedřich Slavík, když v roce 1940 vydal svou objemnou studii Hanácké písemnictví, zařadil Bystřinu do závěrečné kapitoly, kterou nazval Vrchol hanácké prózy. Takto Otakar Bystřina přežívá v povědomí několika čtenářských generací a nesporně i letošní oslavy jeho výročí rozšíří řady vděčných ctitelů.

O ich dobrom vzťahu, hovorí aj ten fakt, že Otakar Bystřina venoval Blahovi päťstranovú poviedku Ondzíci, ktorá vyšla v knihe Pábení. Hneď za názvom poviedky je napísané: Pánu MUDru. Pavlu Blahovi věnováno“.

První příhoda na republikány je z počátku 20. století

A tak v roce 1908 navštívili naši súchovští šohaji fašaňkovu zábavu u súsedů v Blatnici. Po pár kořalkách nastala přátelská tahanice a padla aj nějaká ta facka. Naši chlapci se ale nedali a hrdě na ně: „My sa nedáme! My sme ta súchovská republika.“ Celá věc se řešila až u Hradišťského soudu, protože měla být tak rozvracována státní moc.

Druhá příhoda je z válečného roku 1940. Bylo to na podzim v roce 1940. V hospodě u Zemčíků byla zábava. Chasa se bavila po svém znamenitě, třebaže bylo vidět, že německá okupace zanechala stopy obav a nejistoty. Sem, tam padlo nějaké slovo na naše „ochránce“, hlavně mezi těmi, kteří měli kuráž. Dlaně je svrběly a měli sto chutí pohladit někoho z těch našich „milých“. Jejich přání mělo býti vyplněno. Večer mezi ně zavítalo sedm německých financů. Chlapcům oči zasvítily. Měli upité tak akorát, aby něco nezvaným návštěvníkům ukázali.

Němci se ihned vžili do zábavy. Tančili s našimi děvčaty, což vzbuzovalo odpor jak u děvčat samých, tak ještě více u chlapců. Bylo vidět, že to dobře neskončí. Němci se chovali velmi vyzývavě.

A představte si tu opovážlivost! Poručili si dokonce sólo. To už bylo nad síly zdrženlivosti našich šohajů. Ale sólo bylo vytroubeno a Němci si brali do tance děvčata, která se nestačila před nimi ukrýt.

Chlapci se chovali, jako kdyby sóla nebylo. Nejodvážnější z nich Jožka Havlík si vzal tanečnici a vjel do kola. Němci na něho vztekle pohlíželi. On však tančil dále, i když byl upozorněn, aby nekazil sólo. A už aj začínaly do kola vstupovat další páry. Tu Jožka nemoha se udržet, vrazil vší silou jakoby nechtě jednomu z Němců pod žebra. Ten pustil tanečnici a dal Jožkovi facku. Na to však Jožka čekal. Blesku rychle se otočil a vrátil mu ji i s přídavkem, až se mu v očích zajiskřilo. Němec se zapotácel a hrozilo nebezpečí, že políbí některému šohajovi jeho vyleštěné holénky. Bylo přirozeně po tanci. Ostatní Němci přiskočili kamarádovi na pomoc. Mákli na pistole a postavili se do výhružné pozice. Chtěli vypráskat hospodu.

Avšak to neznali naše „republikány“. Chlapci ihned uzavřeli kruh okolo Němců. Ti byli teď sevření ze všech stran. Jeden ze strachu vytáhl pistoli a vystřelil do stropu. Doufal, že tím chlapce zastraší a pak že sami ovládnou pole. To se ale přepočítal. Přiskočil k němu Janek Hůškůj a zařval: „Kruci, Němče, co ty tu chceš?“ A jiní křičeli: „Ven s něma, ukažte jim, jak takoví páni u nás chodí do hospody! Dajte jim!“

Situace pro Němce byla hrozivá. Kruh okolo nich se stále zužoval a nastala ohromná vřava. Reptání a nadávky se stupňovaly. Rukávy byly vyhrnuty a ruce létaly do výše. Němci ztratili bojovou náladu. A když se na ně začaly sypat ruční dávky, zdálo se, že se zítra nebudou moci hlásit u svého velitele. V tomto kritickém okamžiku se ukázala autorita a rozumná rozvaha súchvoského „rychtára“ Josefa Tomčaly. Ihned zjednal klid, chlapcům domluvil a Němce energicky poslal pryč. Pak se tančilo dále. Inu, „Súchovští republikáni“! Jestli to nemělo jinou dohru, nemám zprávu

Článeček jen naznačuje vzpomínkami provázanost čs. vzájemných vztahů s jejich přirozenými centry na počátku 20. století – Luhačovicemi, Suchovem, Velkou nad Veličkou a slovenskou Skalicí. Více či méně vyzvedávám dva protagonisty této doby a vztahů. Byli si svou vrozenou mentalitou blízcí i rozdílní. Jisté však je, že byli dobrými přáteli s vizí, a výrazně, každý na své straně hranice, ovlivnili život nejen v Luhačovicích.

Příspěvek se spíše pokouší ukázat snad směr dosud neobjevených souvislostí rýsujících se tehdy na pomezí dvou národů monarchie, na příkladu konkrétních lidí a jimi rozdílně prožitých naznačených činů. Do kontextu je záměrně vřazena i jakoby nesouvisející Hanácká republika, ale jsem přesvědčen o tom, že i ona zde má své místo, protože souvisí s mentalitou osob žijících v této, pro naše národy mezní, době.

Řadě aktivit Pavla Blaha, zejména na poli hospodářském či sociálním, jsem se nemohl věnovat. Příspěvek by dodnes byl nekonečný. Ale o tom již vyšla řada knih. Ale přece jen si v závěru neodpustím veselejší poznámku. Když po první světové válce Jožka Úprka vdával dceru Boženku, vystrojil obrovskou svatbu. Padla jalovice, nejméně dva vepři, bezpočet slepic a kuřat. Zúčastnili se snad všichni jeho přátelé, nevyjímaje ani Otakara Bystřinu či Blahovu rodinu. A k tomu hrála vojenská hudba. Vždyť bylo co oslavovat!

Místo závěru

MUDr. Pavel Blaho po říjnových událostech 1918 v Praze, když vyhlásil na náměstí ve Skalici Československou republiku, vedl šest týdnů správu Slovenska přímo ze Skalice. Od té doby slovenský patriot sbíral bohatou úrodu své mnohaleté práce.

JUDr. Otakar Bystřina, advokát a spisovatel, byl nejvýznamnějším členem tzv. Súchovského sdružení moravských literátů či kumštýřů, seskupených kolem Joži Úprky. Byl nepřehlédnutelným funkcionářem Moravského kola spisovatelů. V jeho autorském díle nelze přehlédnout knihy Hanácké figurky, Na vsi, Pábení, Bystřinův smích či Hanáckou legendu a další. Dokonce lze říci, že v jistém slova smyslu předcházel později další moravskou legendu, jíž se stal spisovatel a humorista Zdeněk Galuška.

Jedna z brněnských ulic nese od roku 1933 jméno Otakara Bystřiny moravského lidového spisovatele. Je v tamním Králově Poli. V Luhačovicích je jménem MUDr. Pavla Blahy pojmenována alej. Je zde i pamětní deska umístěná na jedné z památných budov. Možná se recesistická republika stala příkladem pro později vzniklé Valašské království nebo Krušnohorskému knížectví, ovšem již bez „onoho jiného“ rozměru!

V tomto měsíci vyjde ze Suchova již desátý pochod ctitelů oněch republikánů … a opět zvesela. Objevila se i další iniciativa nejen směrem k republikánům či k pochodu. Zájmové sdružení právnických osob Slavkovské bojiště-Austerlitz, totiž oceňuje vlasteneckého ducha a moravskou tradici Moravana Otakara Bystřiny, udělováním stejnojmenné medaile zejména za literární díla nesoucí prvky jeho snažení i jeho odkaz Hanákům, Horňákům, Moravským Slovákům, a vlastně celému moravskému vlasteneckému hnutí. 

Jan L. Kux, Čtenář reportér