Kliknutím zvětšíteKdyž jsme si s Jaroslavem Smutným, stavebním projektantem a sběratelem lidových písní, povídali na Městském úřadě ve Veselí nad Moravou o písničkách, nebylo těžké si domyslet, že ta dřevěná krabice, kterou s sebou přinesl, je jeho vlastní sbírka. Pak začal vypravovat o sbírání i o svém životě a já jsem se ani nemusela ptát.
„Stavět domy, to je tvořivá část mého života. Druhá část mého životního úkolu, kterou jsem si vybral sám, je snaha o zachránění lidové písničky, aby se ji naučily zpívat děti a aby se našel zase někdo, kdo by ji zahrál. A tak se potácím mezi stavařinou a písničkami. Stavařina s pravými úhly je podobná jako vaše „suchá numera“ (tenkrát jsem pracovala na finančním úřadě – poznámka autorky). To je nutno kropit lyrikou, milostí a láskou … a vůbec vším, co má hlubší smysl.“ Ta slova jsem si zapamatovala a dávám je k dobru dodnes.
Pan Smutný pokračuje: „Se sběrem jsme začínali v letech 1954 – 1955, v době, kdy ještě nebyly magnetofony. Znamenalo to sednout si ke zpěvákovi, poprosit ho, aby zpíval, nutit ho opakovat. „Prosím vás, ještě jednou, ještě to nemám všechno“. Manželka zapisovala slova a já noty. Když jsme byli u zpěváka-sólisty, zpravidla se ostýchal. Chvíli trvalo, než se to přelomilo. Po pár zkušenostech jsem pochopil, jak důležitá je atmosféra. To nejde jen přijít a říct „zazpívej!“ A tak jsem začal chodit s harmonikou a snažil se nejdříve navodit pohodu, aby se cítil uvolněnější. Dobré je, když se sejde více zpěváků – kamarádů. Sběr zapisováním to byla řehole! Později jsme brávali s sebou magnetofon. Zpívalo se „tahem“ čtyři, pět hodin a pak jsem to doma zpracovával.“
Probírám se svazky v krabici. V každém z nich je několik tenounkých lístků a každý lístek jedna písnička.
„To se mi podařilo zaznamenat od mých dvaceti let. Začali jsme už na studiích s cimbalistou Jiřím Tesauerem, vedoucím souboru Javorník. Jezdili jsme na Valašsko sbírat. V roce 1955 tu žili šedesátníci, kteří se narodili v minulém století. Žili tu bez rozhlasu, televize, magnetofonů a gramofonů. Když se sešli, zpívali. Pane, to byly úlovky!
Po vysoké škole jsem nastoupil v Handlové na Slovensku a začal jsem sbírat středoslovenské písně v Handlovské dolině. Na vojně v Brezně jsem jezdil na Púchovsko a do Horní Marikové. V šedesátých letech jsem přišel do Veselí a začal jezdit na Horňácko a Kopanice a dostal se do horňácké cimbálové muziky. Veselské lidové písně jsem sbíral současně …, a také je učil mladé lidi. To byl můj úkol. Kde jsme bydleli, tam jsme s manželkou založili soubor.“
Jak jste se dozvídali o lidech, kteří si nejen pamatují písničky, ale také jsou je ochotni zazpívat?
„To je nejdůležitější dostat se k bývalému „tahounovi“ lidové zábavy, který to má přiřčeno jako společenský úkol. Ten myslí dopředu, ví, co se bude zpívat. Bývali to družbové, svati, primáši, dudáci, harmonikáři, lidé, kteří byli vítaní na svatbách. Když natrefíte na takového, máte vyhráno. Nebo také na kuchařku či cukrářku, která chodí po svatbách, to je něco. Ta sype písničku za písničkou. Nejvíce jsem byl ohromen, když jsem poprvé slyšel zpívat tři bratry Prachařovy. Jeden žije v Kuželově, druhý v Hrubé Vrbce a nejmladší Jura v Lipově. Ti chlapi, když si stoupnou a začnou zpívat, to máte pocit, že vás jejich zpěv odfoukne. Je to jako „větřisko“! S takovou silou zpívají. Horňácký zpěv, to je záležitost silová, mužská a mužský faktor z toho doslova čiší …
Při sběru jsem poznal mnoho vzácných lidí. Velmi si vážím pana učitele Okénky (zemřel 13.4.2018). To byl člověk, který kolem sebe rozdával lásku, humor, mír a pohodu, byl všude vítaný. Ale znám na Horňácku lidi, kteří si uvědomují hodnotu písní a prodávají je za peníze…
Jak jsem se už zmínil, veselské písně jsem začal sbírat, když jsem přišel do Veselí. Začátky byly nelehké. V padesátých letech tu působil soubor Prespolan. Ten zpracovával část veselského folkloru, ale skončil dva roky předtím, než jsme se přistěhovali. Podařilo se nám sehnat názvy pásem z celovečerního programu souboru. Pak jsem mluvil s lidmi, kteří tu tancovali a zpívali, takže jakousi představu o jejich práci jsme měli.
První zpěvačkou ve Veselí, ke které jsem byl doporučen, byla paní Korvasová, tenkrát sedmdesátiletá. Byla to maminka zdejšího holiče, bydlela v Chaloupkách v takovém dědinském domečku. Tam, kde dnes jsou paneláky. Přišel jsem k ní, aby zazpívala veselské písničky. Přijala nás asi takto: „Né, já nebudu zpívat!. Nechcu, nemožu, su nemocná!“ A bylo. Za půl roku jsem se k ní vypravil znovu. „Né, já už jsem vám říkala, že nemožu. Su nemocná!“ Tentokrát jsem se ale nedal. „Ale to jste říkala už minule, teď už nejste nemocná …“
„Kdo vás za mnú poslál?“
„Váš syn…“, zněla odpověď .
„Kde, né to néni pravda. Já nikomu ostudu dělat nebudu!“
V roce 1963 jsme ji konečně přemluvili. Přijeli jsme za ní s vínem a harmonikou. Paní Korvasová se rozezpívala a zazpívala čtyřicet tři písničky. Třicet tři byly původní, autentické, veselské, deset bylo převzatých. Ale zaplať Pán Bůh za těch třiatřicet. Pak jsem nějaké písničky získal od paní Čechové, která sbírala kroje a od paní Hrabalové z archívu Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Brně. Bylo to jen asi šest písní.
Díky paní Šmídové z kulturního domu jsem se dostal k časopisu Česká dívka z roku 1912, kde učitelka M. Šantrůčková popsala veselskou svatbu. Bylo to třicet šest písničkových zápisů – bohužel bez not. Ale podnět tu byl a tak jsem udělal plakát s prázdnou notovou osnovou a se slovy písní a rozeslal po Veselí. Asi tři plakáty se mi vrátily s notami a zbytek? Chodil jsem dál do Chaloupek, kde ještě žily ženy, co ty písničky znaly. Tak vidíte, jak se dělá sběr. Člověk musí volit různé metody.
Pak jsem viděl, že v průmyslovém a železničním městě Veselí už víc neobjevím, a tak jsem začal jezdit do okolí. Bral jsem to postupně – Milokošť, Zarazice, Vnorovy, Kněždub, Kozojídky, Hroznová Lhota, Moravský Písek a tak dokola. Pokud se jedna písnička objevila v okolních dědinách křížem krážem, řekl jsem si, ta musí být i veselská. Není možné, aby Veselí minula.
Nato jsem se dostal k vzácnému pokladu, který mi dala moje nevěsta Jana Komínková. Byl to zpěvník od faráře Studénky, který pocházel ze Severní Moravy. Asi padesát písní máme ze Vnorov, další od pana Pavlici a to z Kozojídek, Hroznové Lhoty a Písku. Před lety vyšel zpěvník Písně z Veselska – 1. a 2. díl (vydalo Okresní kulturní středisko Kyjov v roce 1984) s dvěma sty písničkami z Veselí. Dodnes bych jej mohl rozmnožit o další dvacet, třicet z Veselí. (V roce 1994 vyšel sborník Svatební písně z Veselska, Veselí n. Mor. 1994 a Balady – epické lidové písně, Veselí n. Mor. 1994, ze sbírky manželů Smutných).
První soubor, který jsme založili, měl název Lučina, druhý Prespolan (ten název už tu jednou byl). Když jsme měli další dítě, práci jsme přerušili, a pak založili nový soubor. Třetí jsme zakládali v roce 1969. Tehdy se dala dohromady veselská církevní mládež strany lidové. Nejprve zpívali české písničky a po půl roce přišli lidovci: „Pane Smutný, pojďte učit naše děti zpívat písničky!“
„Nemůžeme, máme čtyři děti, nemá je kdo hlídat,“ bránili jsme se. Když přišli potřetí, vždycky jsem si vzpomněl na paní Korvasovou, jak mě vyhazovala, tak jako teď já vyhazuje je. No, pak jsme se nechali navést na tři zkoušky. Byla to děcka 14, 15 let, vděčná za všechno … Těch zkoušek nakonec bylo asi dva tisíce a vznikl soubor Radošov. My jsme to táhli až do osmdesátého sedmého roku. Pak to vzali naši mladí – syn Aleš s Renátou. Aleš je primáš, Renáta etnografka. Po nich to převzal manželský souborový pár Vlaďka a Zdeněk Kolajovi, pak Jaroslava Majerová a Petr Světlík.“ Současní vedoucí souboru jsou Antonín Doboš a Stanislav Žajdlík. (pozn. autorky)
„Největším poznáním pro mne je, že když do lidové písničky proniknete a dokážete rozeznat písničky ze středu Slovenska od marikovské doliny, nebo púchovské, či východoslovenské, zjistíte, jaké jsou mezi nimi kouzelné rozdíly. Je to jako když rozumíte vínu a vychutnáváte různé druhy. Nebo když máte na zahrádce víc odrůd jablek. Každá písnička je krásná! Zkuste porovnat ty ohnivé, výbušné v mužském podání, jaké najdete u nás na Horňácku, stejně jako ty v Detvě, Očové, Hriňové. Jsou to výrazy mužské síly a zběsilosti. A na rozdíl od nich, překrásné ženské písně z Horní Marikové na Púchovsku. Dědiny bez mužů po celá léta. V horách jen bída, nebylo co jíst a tak muži odcházeli za prací do Východoslovenských železáren, do Ostravy, Karlových Varů a také do Ameriky a ženy zůstávaly samy s dětmi a s tou nejhorší dřinou na bedrech. Zpívaly tak úžasně a s takovou silou, lyrikou a bolestí, že se to ani nedá popsat. To byl živel, až nás mrazilo v zádech. Ony zpívaly většinou při práci, hlavně v přírodě, třeba při kosení a sušení sena. Jedna z nich vždycky začala zpívat první hlas a třicet až čtyřicet žen druhý a třetí … bylo to jako ženský sborový chorál … a s ozvěnou! Sólo dozpívala jedna a byla doslova vyčerpaná a první hlas převzala druhá. Všechno jsou to táhlé písně – je v nich vše, co ty osamocené ženy prožívaly.“
Probírám se texty marikovských písní a prosím pana Smutného, aby jednu z nich zanotoval: „Na hole, len ovienky, na hole, málo máme senečka v stodole …“, zní jeho zpěv. Je to smutná píseň, až to člověka svírá u srdce. Je to zážitek a každý, kdo ji uslyší, musí si představit tu nezměrnou chudobu, samotu, dřinu od svitu do soumraku, která ženy každodenně provázela. Ale také naději a drobné radosti, které ženám pomáhaly přežít.
Ing. Jaroslav Smutný si odnáší svou sbírku lidových písní s vědomím, že jeho bohatství nezvyšuje konto v bance, ale přináší uspokojení a užitek všem, kdo mají rádi lidovou muziku. Text – jeho vyprávění, byl pořízen před téměř 26 lety, ale věřím, že má stále pro čtenáře vypovídací hodnotu…
Zpěváci a zpěvačky, kteří mu před lety notovali písně, pomohli zachovat drahocenný materiál a to nejen melodii a slova, ale s písničkou poodhalili i vztah, který k písničce měli. Posbírané písně, vydané ve sbornících jsou zaznamenány nejen pro nás, ale především pro další generace. Poslání, které si v životě Jaroslav Smutný zvolil a bral s veškerou vážností, tak během času dokonale naplnil! Charakterizuje to jeho život – touhu hrát, zpívat a nechat tu po sobě něco cenného pro lidi!
Alena Bartošíková
Cimbálová muzika ŠABLA slaví
Významné jubileum 50 let společného muzicírování oslaví 5. října 2019 cimbálová muzika Šabla. Člověk při dosažení jubilea obvykle hodnotí úspěchy i neúspěchy. Cimbálová muzika je na tom o to líp, že za dobu společného hraní zažili její členové většinou úspěchy. Za padesát let ušli velký kus cesty, protože spolu hrají od dětských let. Absolvovali základní školu, rozešli se na střední školy, maturovali, nastoupili na vysoké školy (od Brna až po Košice), narukovali na vojnu, ženili se, ale přesto zůstávali spolu. Záznamy a fotodokumentace v kronikách cimbálové muziky prozrazuje, že se měli a stále mají rádi.
V jakém začínali hrát složení: První housle hrál – Stanislav Škubal, druhé housle – Hanka Škubalová, Jana Kolajová, klarinety Jan Jevčák, Karel Beníček, cimbál – Luboš Valečka, kontrabas – Vláďa Vystrčil, kontry Petr Švehlík a Mirek Juračka a Jiří Daněk. Obě děvčata už s nimi už nehrají, jelikož se vdaly a věnují se svému povolání. Učitel Petr Švehlík předčasně zemřel v 39 letech, ale muzika zůstala s malými obměnami ve stejném složení.
Nás ale zajímalo, jak se tito 7 až 10 letí chlapci dali dohromady? K tomu jejich učitel pan Jiří Chovanec z lidové školy říká:
„ V brodské hudebce (LŠ) se objevilo několik talentů, většinou z okolí a vesměs to byly děti folklorních rodičů. Ti neměli chuť hrát v komorňáku vážnou hudbu. Tehdejší pan ředitel František Veselka považoval folklor za „šumařinu“. Ale děti bavilo hrát lidové písně a byli dobří zpěváci. Byli krásně oblečení, dobře vypadali v krojových košulkách, i když jim to ze začátku moc ještě nehrálo. Šablička cimbálová muzika Lidové školy vznikla v roce 1969/1970. Dal jsem je dohromady a vedl je až do doby, než opustili základní školu a také LŠ. Od začátku jsme měli spoustu zájemců, kteří nás volali hrát na schůze do podniků, kde musela být také kulturní vložka, na MDŽ, setkání důchodců, vystupovali jsme v brodské Zbrojovce. Když začali studovat na gymnáziu, tak např. Staňu Škubala, konzervatoristu, zvali do velké kapely Burčáků. Děcka vystupovaly rády, měly úspěch, poctivě chodily do hudebky. V hodinách nebyly otrávené, a hlavně nevypovídaly hodiny na housle, za což byli zase rádi jejich rodiče, že děcka pokračují i na druhý cyklus, protože je to bavilo. Když se ve škole tvořil úvazek, učil jsem cimbál a klavír, na obojí jsem měl aprobaci, dali mi tam, že budu mít 2 hodiny „soubor“. Pan ředitel už nám neurčoval, co budeme hrát. Tak jsem z nich vychoval folklorní muzikanty! Krásně zpívali, například Petr Borovička, to byl Jožka Černý té doby.
Jakmile byli gymnazisté, mohli ochutnat i víno! Kluci si nějakou tu lahvinku koupili v obchodě na cestu. Vraceli se s námi domů autobusem členové jiného souboru a ptali: „Proboha, čí sú to děcka, kdo jim to dovolil?!“ Já jsem se k tomu hlásil. Tak jsem si je vypiplal.“
A proč vlastně název Šabla, zajímala jsem se?
Ten název jim vymyslela paní učitelka Věra Chovancová (manželka uč. Chovance) podle písně „Spadla ně šablička“, kterou se mladičcí muzikanti naučili hrát jako první. Poté co dospěli, změnili název na Šabla, poněvadž šabla je zbraň a ta je symbolem mužnosti i hrdosti!
Členové muziky pocházejí z Uherského Brodu a okolních dědin, míst, které často napadali nájezdníci, ať už to byli Tataři, Turci, Hunové, Bočkajovci, či Tökölyovci. Hordy vypalovaly dědinky a brali úrodu. Po jejich řádění se kraj vždy dlouho vzpamatovával z těch hrozných ran a strach ovládl pomezí. Mladí chlapci, aby své domovy uchránili od pustošení, se vydávali do hor strážit vyzbrojeni šavlemi (šablami) a hlídali hranici s Uhry a stavěli dřevěná opevnění - šance. Čas od času se vraceli domů, aby se pořádně najedli, odpočali si, nabrali zásoby. Na jejich včasném varování záleželo, aby se lidé včas stihli ukrýt v horách i se skromným majetkem a s domácími zvířaty a tam přečkali tu nejhorší dobu. Od té doby je prý známý tanec Podšable. Tancují ho o fašanku jako připomínku těch těžkých dob v mnoha dědinách v okolí Uherského Brodu, i s šavlemi i když jen jejich atrapami.
Ale vraťme se k Šabličce. Ještě když byli žáky základní školy, se dostavily první úspěchy. Například na krajské přehlídce v Brně byla muzika Šablička oceněna 2. místem, pak se dostavil největší úspěch – 1. místo v národní soutěži LŠU v roce 1979.
Jiří Chovanec: „Přehlídka se uskutečnila ve Vysokém Mýtě. Byly tam děti z Uherského Hradiště, z Kyjova a z Uherského Brodu. Všichni hráli velmi dobře a Jan Rokyta z ostravského rozhlasu, který byl předsedou poroty měl zamotanou hlavu, jak to rozhodnout. Nakonec všichni dostali 1. místo, protože všichni byli dobří! To byla od něj frajeřina!“, hodnotí pan učitel.
Z těchto mladých chlapců, později studentů, vznikla muzika Šabla, která dostala dobré hudební základy v Lidové škole.
Probírám se obsáhlými kronikami, abych věděla, jak šel život muziky dál. Dojemné fotografie jsem objevila, např. kdy malí muzikanti Šabličky stojí nad kolébkou Jeníčka Chovance (syna učitele Chovance), kterého muzika přijímala za čestného člena! K fotkám jsou přiloženy i verše, věnované miminku primášem Staňou Škubalem.
Dospělá muzika Šabla toho dokázala hodně. Rozhodně tolik, že to nelze ani vypočítávat kolikrát hráli na různých soutěžích, festivalech, v rozhlase i v televizi. Zpočátku hrávala při různých příležitostech – dožínky, vystoupení na festivalech např. ve Strážnici, na Jízdě králů ve Vlčnově, na Dnech Komenského v Uh. Brodě, každoročně uskutečnili desítky koncertů v lázních Luhačovice pro léčící se pacienty. Vystupovali v zahraničí, např. v polském Lešně, které muzika navštívila několikrát, nebo koncertovala spolu s Rozmarýnem v bývalé NDR, ve městě Nebra. V roce 1983 se Šabla zúčastnila 6. ročníku Festivalu internazionale del folklore. Hráli na třech festivalech – v italském poutním místě Loretu, Castiglione a Camporgianu, kde si vyzkoušeli ohlasy nadšeného italského publika. Cestou zpět koncertovali v Rakousku v Arndorfu. V roce 1985 vystupovali spolu se souborem Rozmarýn, který je zval ke společnému koncertování - v Holandsku, Německu. Hráli také na galakoncertu v chorvatském Zagrebu. Nechyběly každoroční fašankové obchůzky, hráli na plesech, i na Moravském plesu v Praze, při výročních schůzích podniků i JZD, na festivalech v různých městech naší republiky. Také na svatbách svých muzikantských kolegů. Zúčastnili se různých soutěží a přehlídek a vždy slavili úspěch.
Několikrát natáčeli v bývalém Československém rozhlase Brně. Jako skvost v rozhlasové fonotéce označili novináři nahrávku 25 muzik, které reprezentovali jihomoravské lidové muzikantství – např. byly to nahrávky muziky Slávka Volavého ze Strážnice, Jury Petrů z Kyjova, Jožky Kobzíka z Břeclavi, Martina Hrbáče z Veselí nad Moravou, Jaroslava Staňka z Uherského Hradiště. Lubomíra Málka z Uherského Brodu a dalších. V této skvěle vybrané společnosti se ocitla i muzika Šabla z Uherského Brodu. Koncertovali také při slavnostech v PKOJF v Praze. V Brně vystupovali v Janáčkově divadle na Mezinárodním folklorním večeru nebo ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti na okresní soutěži lidových písní a tanců.
Po roce 1989 nastaly pro muziku nové možnosti podívat se do, do té doby neznámého „západního světa“.
Po revoluci, v roce 1991 se vydali s kamarády do Vídně. Bydleli v kempu u Dunaje a večer hrávali na Kärntner Strasse, na pěší zóně vedoucí od Svatého Štěpána k opeře, kde zněla muzika z celého světa. I zde potkali muzikanty např. z dalekého Peru či cikánského muzikanta ze Slovenska.
V roce 1991 se v Praze na Veletrhu cestovního ruchu potkali s ředitelem Garden Club p. Augustem Cabonnim, který vlastnil v Toskánsku (město …..) řetězec hotelů. Bylo to velké turistické středisko asi pro tisíc dvě stě lidí. „Vzali jsme si neplacené volno a v pětici hrávali, ráno ke snídani, večer k večeři“, říká jeden z nich, učitel Vladimír Vystrčil. „Dali nám na vybranou, kde chceme hrát, tak jsme si vybrali romantické místo u leknínového jezírka. Na něm nám postavili rozšířený můstek přes jezírko, aby se tam vešel cimbál, a tam jsme hráli. A také jsme jednou týdně koncertovali v místním divadle. Pan majitel tam měl pozvaný baletní soubor z Milána. Primáš Staňa Škubal měl dokonale promyšlený program, hráli jsme vše od baroka, přes muzikál až po folklor. Repertoár byl obsáhlý, a to se jim líbilo. Pan majitel se před hosty rád pochválil, že v kuchyni má francouzské kuchaře a českou, tedy moravskou muziku. Nejen, že jsme si mimo hraní mohli užívat odpočinek a koupání v moři, ale také jsme si na kurtech v areálu mohli zahrát tenis a stravovali jsme se s hosty, což nám umožnilo stýkat se s mnoha zajímavými lidmi, kteří zde trávili dovolenou.“
V současnosti se potkávají na různých akcích. Není to pravidelné hraní, ale o to raději si spolu zahrají. Jsou si vzácní. Např. na „Pivních slavnostech“ v Luhačovicích a na „Slavnostech vína“ v Uherském Hradišti. V repertoáru Šably jsou písně z Dolňácka, ale také horňácké, či slovenské. Listy kroniky Šably zdobí několik originálních kreseb dnes už zemřelého malíře Aleše Černého, velkého příznivce Šably a folkloru vůbec
Přejeme muzikantům Šably do dalších let mnoho zdraví a úspěchů! Ať je hraní stále baví a přináší jim radost, ať dál znějí v jejich podání krásné moravské písně a nikdy je neomrzí! Ať mají stále mnoho příznivců a posluchačů, kteří ocení jejich umění a nám divákům ať přináší radost z poslechu. Připíjíme muzikantům Šably na dalších 50 let ve zdraví!!!
Slavnostní koncert cimbálové muziky Šabla a pozvaných hostů se uskuteční dne 4.10. 2019 v Domě kultury.
Alena Bartošíková
27
Dům a zahrada
Kafe
Kondice
iReceptář
Celebrity
TN.cz
