Jako cíl posledních dvou cest jsem si dal rozhledny Hraběcí ve Vlčnově a rozhlednu Travičná ve Tvarožné Lhotě. 

Start ze Strážnice. Má oblíbená trasa vedoucí jen po tvrdém povrchu s minimem aut. Co obec či městečko, to by klidně chtělo samostatný příspěvek. Rozhledny dvě - Vlčnovská (Hraběcí) a Tvarožnolhotská (Travičná).

Má první zastávka byla v obci Blatnička. Nachází se zde závod, kde se vyrábí a šije zkrátka všechno, co se týká krojů. Pustily mě tam a dámy byly příjemné. K návštěvě dílny mi pomohly prořídlé šediny, milý úsměv a špetka drzosti, se kterou se asi ještě nesetkaly. Barev víc, než má Windows a než chlap dokáže popsat. Viděl jsem na vlastní oči ruční přišívání zrcátek a dokonce mi hodná pracovnice něco vypletla na ruční mašince. Řetízkový vzor? A že jí to šlo. 

Má další cesta vedla přes Strážnice, Vnorovy, Veselí nad Moravou, Uherský Ostrov, Kunovice, Podolí, Vlčnov, Dolní Němčí, Slavkov, Boršice, Blatnička, Blatnice, Louka, Lipov, Tasov, Hroznová Lhota, Kněždub, Tvarožná Lhota, Travičná, Strážnice, Plže, Strážnice. 

Zastavuji u oskeruše - Slováckého národního stromu. Češi mají lípu, Slavácko má oskeruši. Její plody jsou naprosto nejedlé, dokud nedozrají a neudělá se z nich drahý alkohol.

Po cestě míjím spoustu krásných míst. Například Vlčnovské Búdy. Vlčnov má mnoho zajímavostí; Jízdu králů , pekárny s Vlčnovskými vdolečkami, muzeum slivovice a samozřejmě rozhlednu.

Konečně v cíli! Rozhledna Hraběcí nad Vlčnovem. Není funkční, byť je poměrně mladá. Na kole dostupná, pokud se zvolí správná trasa. Krásná se zajímavou historií (dle místních). Před pár lety Evropská unie přispěla nějakou tou hřivnou na výstavbu několika rozhleden v oblasti. Proč rozhlednu nepostavit i ve Vlčnově? Postavena byla, byla hezká, byť z jedné strany les, vedle rozhledny kupa hnoje a výhled na okolní pole. Nyní je rozhledna zavřená, prý není bezpečná

Druhá rozhlednu toho dne byla „Travičná“. Nejdřív výživný kopec z Tvarožné Lhoty (po silnici), a když si člověk myslí, že už tam je, tak není. Zbývá ještě jedno mírné zvlnění po vedlejší cestě a pak mně nezbylo opět sklopit uši, z kola slézt a zrhuba 100 metrů to vzít pěšmo. Výhodou této rozhledny je to, že posledních 50 metrů pak vede po rovině za zatáčku, takže každý si může na konci sednout zase na kolo a předstírat, že to vyjel celé. Což mu samozřejmě nikdo, kdo se už u rozhledny vydýchával, nevěří. Rozhledna má placený vstup, ale jak jsem pozoroval během vydýchávání, dost cyklistů se dobrovolně vzdalo té možnosti podívat se z jejích horních částí na svět.

Zdeněk Opava