Nebude pro něj již cesty zpátky. Koncentrační tábor Osvětim už jen svým názvem budil hrůzu. Skupinka byla natlačena dovnitř a dveře zapadly. Po chvíli se začal stísněný prostor plnit dusivým plynem. Jedním z vězňů byl i hodonínský učitel Ruda Filip.

Dnes už nevíme, co přesně se mu odehrávalo v mysli, ale určitě vzpomínal na manželku a své děti jako poslední dobro na tomto světě. O pět dní později doručila pošta jeho ženě strohý telegram: „Manžel zemřel v koncentračním táboře v Osvětimi. Podepsán – velitel tábora.“ Tímto lakonickým vzkazem se uzavřela životní dráha oblíbeného učitele a bojovníka proti fašismu.

A kdo vlastně byl Ruda Filip? Narodil se 9. září 1890 v Kutné Hoře. Pocházel z dělnické rodiny a rodiče dbali na to, aby dostal slušné vzdělání. Po absolvování obecné a měšťanské školy nastoupil na učitelský ústav. Po maturitě byl oprávněn pracovat jako podučitel a učitel ve veřejných národních školách.

V místě jeho bydliště však nebylo volné místo, a tak odešel na Moravské Slovácko. Působil například v obcích Jalubí, Napajedla, Zarazice, Velehrad, Horní Němčí a Moravský Písek. Musel se často stěhovat a hledat ubytování. Při tomto neustálém kočovném způsobu života však poznával poměry v monarchii, a to jej dovedlo až k myšlenkám sociálně demokratické strany. Pomáhal v předvolebních akcích budoucím poslancům Bartošíkovi z Babic a Koutnému z Hodonína, kteří byli zvoleni do Říšského sněmu.

Když později vypukla první světová válka, musel narukovat jako tisíce jiných do zákopů na východní frontě. V roce 1916 se mu naskytla příležitost přeběhnout do ruského zajetí. Vstoupil do československých legií a účastnil se bojů.

Po vypuknutí Velké říjnové socialistické revoluce však legie opouští a přidává se k partyzánskému oddílu a později k Rudé armádě. Zde patrně nastal rozkol s dalším postupem legií a Ruda Filip bojuje proti armádě admirála Kolčaka.

Po skončení bojů se v roce 1920 vrací do nově vzniklé Československé republiky a vyučuje ve Starém Městě u Uherského Hradiště. V té době se začínal stále více vyostřovat boj mezi politickými v sociální demokracii, což vyvrcholilo generální stávkou v prosinci 1920. O rok později vznikla Komunistická strana Československa a Rudolf Filip se stal jejím první krajským tajemníkem.

Přesto stále vyučoval ve škole. Jak léta plynula, ukázal se být dobrým organizátorem a uměl prosadit požadavky pracujících. Přesto byl za svou činnost několikrát zatčen za tehdy zákonem vnímanou protistátní činnost. Ta se týkala organizování stávek, nedovoleného řečnění hlavně v době velké hospodářské krize, kdy nezaměstnanost prudce stoupala a docházelo k tvrdým střetům s četnictvem a policií.

V profesním životě se velmi aktivně věnoval dětem a mládeži, což s povděkem kvitovali zvláště chudí a nemajetní rodiče dětí. Organizoval divadelní kroužek v Hodoníně a rázná tělovýchovná cvičení a letní tábory v přírodě u Radějova. Oženil se s dcerou poslance Tomáše Koutného a založil rodinu.

V roce 1936 byl zvolen krajským tajemníkem a musel často odjíždět do Olomouce. V té době byl v Německu u moci Hitler a Filip brzy pochopil, kam asi povede cesta ustupování demokratických zemí a agresivní politika nacistů a snažil se na toto nebezpeční upozorňovat. Po mnichovské zradě se jeho černé předpovědi naplnily.

Bylo mu doporučeno, aby opustil republiku, ale on odmítl. Tvrdil, že i doma bude třeba bojovníků v nadcházejícím konfliktu. Přešel do ilegality. Po vzniku Protektorátu byl hned 16. března 1939 zatčen, vyslýchán gestapem, ale po několika týdnech byl propuštěn. V témže roce byl zatčen ještě dvakrát, ale protože trpěl tuberkulózou, byl opět propuštěn. Musel se však pravidelně hlásit na gestapu v Hodoníně.

Přešly téměř tři roky a 1. května 1942 se v Hodoníně objevily protifašistické letáky. Ruda Filip byl znovu zatčen a tentokrát ho jeho nemoc už nezachránila. Byl transportován do Uherského Hradiště a do Kounicových kolejí v Brně. 11. září 1942 byl převezen do koncentračního tábora Osvětim s

poznámkou v dokumentech „návrat nežádoucí“. V již zmiňovaný den 13. října 1942 pak skončila jeho životní pouť v plynové komoře.

Po válce byl vyznamenán „In memoriam“ Československým válečným křížem prezidentem republiky Edvard Beneš s právem užívat přídomek „hrdina“. V Hodoníně byla po něm pojmenována ulice, gymnázium a později nově vzniklé sídliště. Dnes není důležité, jaké bylo politické přesvědčení padlých, popravených, zavražděných a umučených jednotlivců v době druhé světové války, ale jakou oběť a pro koho ji přinesli. Jen díky nim můžeme dnes svobodně myslet a konat.

Miroslav Bravenec