V sobotu 17. října se vydal první tříčlenný tým ve složení Linda, Karel a Chicko složený z dobrovolníků ze skautského střediska Třináctka Brno směr Strážnice. Instruktáž o nasazování a sundávání osobních ochranných prostředků zvládli předem díky materiálům, které jsme dostali online a také během cesty. Na místě pak bylo připravené vše k tomu, abychom se mohli bezpečně pohybovat v kontaminovaném prostředí.
Práce, která nás čekala, byla vcelku snadná. Jakékoliv obavy se rozplynuly během prvních chvil a když jsme něčemu nerozuměli, vše nám hned bylo vysvětleno. Sestřičky, i když byly unavené a přidušené, byly neskutečně milé a i skrz respirátory a obličejové štíty se pořád usmívaly. Jak nám bylo řečeno od hlavní sestry Mirky i to, že pomůžeme nakrmit jednoho seniora znamená více času pro sestry, které pak zvládají úkony, které by jinak těžko stíhaly. Jestli se bojíte nakažení koronavirem, můžu vás uklidnit, že se zde dělá vše proto, abyste odcházeli stejně zdraví, jako jste přišli. Určitě odejdete zpocení, ale s dobrým pocitem, že jste pomohli tam, kde je to navýsost potřeba. Nebojte se pomáhat. I sebemenší čin může doslova zachránit život.
Na vlastní kůži
Bylo to dokonalé ráno. Spánek až do desíti, a tu znenadání volá Karel z Českého červeného kříže s prosbou o pomoc. V Domově seniorů ve Strážnici se kvůli výskytu COVIDu takřka polovina zaměstnanců dostala do karantény a já, i když jsem jen student ekonomie, můžu pomoci. Problém ale také je, že polovina seniorů v tomto zařízení je pozitivní na koronavirus. Po prověření, že všechny ochranné prostředky budou k dispozici, jsem na to kývl. To se stalo ve čtvrtek. V pátek k večeru jsem si pak procházel potřebné materiály, jak si nasazovat a sundávat všechny ochranné prostředky, které na sobě budeme mít, abych nepřišel do styku s virem.
V sobotu brzy ráno jsme vyjeli z Brna směr Strážnice. Seděli jsme v jednom autě a probírali, jak to celé bude vypadat. Nevýhoda toho být někde první je, že nevíte, do čeho jdete. My však jeli kupředu pomáhat, jak jsme na to jako skauti zvyklí. Po příjezdu se konal krátký briefing, po kterém jsme už věděli, ke komu se máme připojit. Přišel tedy čas se nasoukat do návleků, ochranného obleku, tří vrstev rukavic, respirátorů a obličejového štítu, abychom byli dokonale chránění před jakýmkoliv virem. Vždycky jsem chtěl být astronautem a teď se mi to konečně povedlo.
Práce pak byla vcelku jednoduchá. Člověk dělal to, co mu řekli, a když něco nevěděl, vše mu vysvětlili. Jakékoli obavy z mojí neschopnosti byly ta tam. Dělali jsme jen ty lehčí úkoly, jako holení vousů, pomoc při jídle a přesun materiálu. Dokonce i oběd jsme dostali. Sestřičky, i když byly unavené a přidušené, byly neskutečně milé. Doteď nechápu, jak to zvládaly. Nachýlila se hodina odchodu a my jsme měli odejít. Sundávání obleku i s ostatními ochrannými prostředky jsme už měli natrénované z oběda, a tak to šlo rychleji. Nicméně i tak to nějakou dobu zabralo. Po sprše a převléknutí se do nekontaminovaného oblečení jsme vyrazili zas zpátky domů.
Byl to dobrý nápad tam jet? Rozhodně! Po krátkém hovoru s hlavní sestrou Mirkou jsme byli utvrzeni, že jakákoliv pomoc se počítá. I to, že pomůžete s jednou drobnou činností, se projeví na snížení zatížení personálu. A ten v tu dobu může dělat jiné věci, jež by se jinak těžko stíhaly.
Jedinou nevýhodou této pomoci bylo snad jen pocení se pod ochranným oblekem a možné nakažení. Proti pocení pomůže funkční spodní prádlo a proti nakažení jsme měli na sobě všechny dostupné osobní ochranné prostředky. Jisté riziko tam však stále je, to nám vyvrátí test na přítomnost koronaviru, který nás čeká v příštích dnech. Jestli bych si měl vybrat, zdali sedět doma nebo se vydat sem, měl bych celkem jasno. Zde totiž mohu skutečně pomoci.
Chicko
Třináctka Brno, Junák - český skaut