Suchátka na uších, zapnutý záznamník na telefonu, notebooky místo sešitů a učebnic na lavici a pohledy žáků soustředěné na dataprojektor, kde právě běží zajímavá prezentace o hodonínské ZOO. Tak to už po dva celé dny vypadalo v Základní škole v Ratíškovicích, kde si tamní žáci na vlastní kůži vyzkoušeli, co obnáší náročná a stresující práce novináře. V projektovém dni v rámci Rodinné výchovy, kde se učí i o roli médií v běžném životě také zjistili, co je úlohou tiskové mluvčí, píáristy nebo copywritera. A také to, jak náročné je vytvořit v krátkém čase vtipný popisek k dokumentační fotografii do novin, vyzpovídat kohokoli na improvizované tiskovce – třeba právě mluvčí zoologické zahrady – a vytvořit s ním pod časovým tlakem co nejpoutavější rozhovor. Cíl projektu? Pobavit a něco zajímavého přitom žáky naučit. „Překvapilo mě, jak jsou děcka v Ratíškovicích nápaditá. A jak je tento projekt, který iniciovala jedna z tamních učitelek, mimochodem také bývalá novinářka a tisková mluvčí, ohromně baví. Shodly jsme se spolu, že někteří vymýšlí lepší titulky než my dvě,“ směje se mluvčí hodonínské ZOO Marie Blahová. V příštích týdnech se na „zábavný novinářský rychlokurz“ mohou těšit i další žáci v Ratíškovicích.

Práce tiskové mluvčí je přece jen hodně jiná, než předstoupit před třídu puberťáků a snažit se je na pět hodin zaujmout. Neměla jste z toho strach?

Přiznám se, že trochu měla, noc před první akcí jsem měla mírně neklidnou (smích). Ale už první projektový den byl tak spontánní a děcka z ratíškovické 7.B byla tak příjemná, že mě obavy a nervozita po prvních pár minutách úplně opustily. Na pohodovou atmosféru měla vliv i jejich paní učitelka, se kterou se vždy vzájemně doplňujeme.

Jak takový zábavný novinářský rychlokurz na „základce“ vůbec probíhá?

Probíhá v několika blocích vždy od osmi do jedné hodiny, což je prakticky celé vyučování. Nejprve dětem odprezentuji nějaké obecné informace o ZOO, potom střídavě mluvíme o tom, co je úkolem novinářů, mluvčích, píáristů či copywriterů, a v další části mají děti za úkol popsat co nejvtipněji fotografii jednoho z našich zvířat tak, jako by byla na titulní straně novin.Jde jim to skvěle!

Překvapilo Vás, jak se děti k takovému náročnému úkolu postavily?

Musím říct, že jsme obě velmi příjemně překvapené. Nejen z toho, jaké obraty a moc hezké formulace dokážou v krátkém čase vymyslet a jak je jejich výstup někdy vtipný.

Poslední blok pak tvoří improvizovaná tisková konference…

Ano, a to se někdy pořádně zapotím! Připraví si na mě ve skupince čtyři až pět co nejzajímavějších otázek, ptají se, jako to běžně dělají novináři, a nahrávají si vše na telefon. Následně nastává ta nejnáročnější fáze. Tedy přepsat si všechny informace do textového editoru v notebooku nebo na tabletu a připravit v časovém limitu hodiny a půl až dvou krátký, ale zajímavý rozhovor. Ve finále si je pak vytisknou a prezentují před celou třídou, aby se nebáli vystupovat před více lidmi. V závěru vyhodnotíme nejlepší skupinku, a ta pak dostane malou odměnu.

Každý novinář ví, že rozhovor je jakousi nepsanou „královskou disciplínou“ novinařiny. Navíc velmi náročnou na čas. Dá se to vůbec za takovou chvilku zvládnout?

Dá, ale jen za cenu velkého úsilí. Děcka pracují ve skupinách, samostatně by se to v takovém čase nedalo asi vůbec zvládnout. I profesionálové potřebují totiž na přípravu rozhovoru mnoho hodin, často i celý den, zvláště pokud používají nahrávací techniku. O to více je obdivuhodné, jak bravurně si s tím vším děcka umí poradit. Včetně přepisu textu, dohledávání potřebných informací na internetu a podobně. Jsou prostě technicky zdatné už odmalička.

S kterými ročníky už jste projektový den absolvovala?

Se sedmáky a pak také s jednou osmou třídou. Projekt bude pokračovat ještě v další „osmičce“ a v plánu máme také překvapení pro šesté ročníky. Ty by jej mohly totiž v zimních měsících, ideálně někdy ve vánočním čase, absolvovat přímo v ZOO. Neseděly by tedy ve třídě, ale už jsme se s paní učitelkou dohodly, že jim úměrně jejich věku připravíme zážitek přímo mezi exotickými zvířaty. Tvořit a pracovat budou tedy až po prohlídce a po ní budou plnit jednodušší novinářské úkoly.

Baví je to? Je takové téma pro děcka tohoto věku vůbec atraktivní?

Velmi. Čekala jsem, že budu muset podat nadlidský výkon, abych je pro tuto práci nadchla, ale novinařina v kombinaci s prací v zoo a ochranou přírody zafungovala na děti naprosto úžasně. Práce tiskové mluvčí v zoo je totiž opravdu pestrá a dětem jsem se ji snažila co nejvíce přiblížit. Mluvili jsme nejen o spolupráci s médii ohledně veškerých novinek a dění v zoo, ale také o realizaci akcí pro veřejnost, adopci zvířat, přípravě tiskovin všeho druhu atd. Vysvětlila jsem jim, že tuto práci nejdedělat jen z kanceláře, často fotografuji třeba veterinární zákroky přímo u zvířat. A že v těchto dnech například připravuji „Dýňové odpoledne v zoo“, které - když to situace dovolí - proběhne 25. října. Dýně od našeho sponzora zůstaly ještě na poli, tak jsem si je tam jela v rámci příprav na akci posbírat.

Co je cílem takového školního projektu? Asi to nebude jen pobavit žáky v průběhu výuky, že?

Je toho víc. Určitě jim chceme s kolegyní ukázat náročnost, ale i atraktivitu novinářské profese. Jak je tato profese náročná na zpracování informací, ale jak se na druhé straně může člověk denně dozvídat spoustu informací, ke kterým běžný člověk nemá přístup, a učit se je filtrovat, třídit, řešit priority. Také je cílem učit se kooperovat ve skupině, rozdělit si práci. Ale hlavní cíl je pobavit se a ještě se při tom něco naučit.

Hodonínská ZOO je jedním z 32 TOP turistických cílů jižní Moravy, loni lámala návštěvnost dokonce rekordy. Na co se žáci nejvíc při Vaší prezentaci ptají, co je třeba zajímá ze zákulisí?

Loňská návštěvnost byla pro nás velkým úspěchem, v celé historii zoo se toto číslo nepřiblížilo k hranici 200 tisíc návštěvníků tak blízko, jako loni. Letos bohužel zasáhla koronavirová krize a je jasné, že loňský rekord tentokrát nepřekonáme, i když letní měsíce byly z hlediska návštěvnosti velmi úspěšné. Ale více než návštěvnická statistika děti zajímala úplně jiná čísla. Kolik kilogramu masa zvířata v zoo ročně spotřebují, kolik ovoce týdně, nebotřeba jaká je celková hmotnost krmiva ročně. To jsou právě ty otázky, u kterých jsem se zapotila. Ptali se také na rozpočet zoo, dokonce z vlastní iniciativy vypočítali, kolik návštěvníků by do zoo muselo přijít, aby byla zahrada plně soběstačná.

Zajímaly je veterinární zákroky, co se děje s uhynulými zvířaty, jestli někdy nějaké zvíře uteklo, nebo třeba to, jakou má výplatu pan ředitel.

Je práce ve škole pro Vás jako maminku od tří dětí zajímavá zkušenost?

Ano, to bezesporu. Moje děti jsou o pár let mladší, proto mě opravdu překvapilo, jak dva tři roky v tomto věku znamenají rozdíl hlavně ve schopnosti samostatně pracovat. I rozdíl mezi sedmáky a osmáky byl znatelný. Sedmáci se během naší improvizované tiskové konference předháněli s pokládáním otázek a namísto původně zamýšlených čtyř otázek jich vymyslely v každé skupince minimálně deset. Osmáci zase měli dotazů méně, ale o to byly promyšlenější. V obou třídách vznikly opravdu zajímavé výstupy.

Jak náročné je podle Vás po této zkušenosti učitelské povolání?

Každá práce má své plusy a mínusy. Učitel se opravdu nezastaví. Musí se velmi snažit, aby děti zaujal, a když už se to povede, musí toho okamžitě využít. Dopoledne ve škole uteče jako voda, ale za cenu maximálních výkonů ze strany učitele. Ale je to smysluplná práce, ve které  platí, že ten, kdo chce druhé zapalovat, musí sám hořet!

HANA RAISKUBOVÁ