Svatý Gorazd byl prvním českým pravoslavným biskupem, prvním biskupem po tisíci letech znovu obnovené východní církve na území Československa. Byl tedy nástupcem Cyrila a Metoděje, slovanských věrozvěstů a řeckých misionářů ze Soluně, kteří na Velkou Moravu přinesli v roce 863 křesťanství a vzdělanost.

Biskup Gorazd, občanským jménem Matěj Pavlík, se narodil 26. května 1879 v Hrubé Vrbce manželům Anně a Janu Pavlíkovým. Rod Pavlíků přišel do Hrubé Vrbky z Čech, konkrétně z Táborska, asi koncem 17. století z důvodu náboženského pronásledování evangelíků. Další pokolení tohoto rodu však podlehlo pokatoličťování. Matěj byl velmi nadaný chlapec, a tak ho dal otec na přímluvu pana nadučitele Felixe Dudy a evangelického faráře Pellara na studia. Učenlivý Matěj vystudoval katolický arcibiskupský seminář v Kroměříži a bohosloveckou fakultu v Olomouci. Splnil tak matčino přání a stal se knězem. Již na fakultě se zajímal o východní křesťanství a cyrilometodějskou misi a proto odjel za poznáváním pravoslaví do Ruska.

Ilustrační fotografie z minulého akcí INEX-SDA.
Dobrovolníci z celého světa pomáhají s výrobou místního čaje v Bílých Karpatech

Matěj Pavlík byl pokrokový kněz a jako vlastenecky smýšlející veřejně vystupoval proti germanizaci. V roce 1905 se stal redaktorem časopisu Pozorovatel, kde vedl rubriky Politický přehled a Slovanská hlídka, v nichž psal statě o slovanských zemích, o Rusku především. Byl propagátorem slovanské vzájemnosti a časopisu zůstal věrný, i když byl o tři roky později jmenován duchovním správcem v kroměřížském ústavu pro choromyslné, kde začal studovat psychologii a psychiatrii a zabýval se rovněž sociálními otázkami nejen svých svěřenců, ale i ošetřovatelů a lékařů. Při tom všem se věnoval také spolkové činnosti. Byl členem národoveckého spolku Národní jednota a pěveckého spolku Moravan. 28. září 1913 se stal dokonce i členem Sdružení výtvarných umělců moravských se sídlem v Hodoníně.

Od prvopočátku vystupuje proti rakousko-uherské monarchii a bojuje za samostatnost Československa. Usiluje o vydávání nezávislého časopisu, což se mu podařilo až na podzim roku 1918. Dne 1. října vychází v Olomouci první číslo časopisu Právo národa, na jehož založení věnoval veškeré své úspory a ještě se zadlužil půjčkou. Tento časopis se brzy stal předvojem reformního hnutí československého duchovenstva a Pavlíkovy příspěvky sehrály spolu s činností Klubu reformních kněží významnou roli při vzniku Církve československé. Pavlíkova práce ve prospěch reformního hnutí byla závažně ovlivněna jeho oční chorobou. Hrozilo mu oslepnutí, ale přesto neustával ve své činnosti. Jednu z přednášek končí slovy: „Já oslepnu, ale můj národ prohlédne.“

29. srpna 1921 je Matěj Pavlík jednohlasně zvolen biskupem Církve československé pro oblast moravskou a slezskou. O rok dříve – 3. 9. 1920 – byl arcibiskupem olomouckým exkomunikován z římskokatolické církve.

Cílem Pavlíkova snažení v té době nebylo vyvolávat spory. Chtěl pouze, aby nová církev navázala na vlastní, národem uctívané tradice, na slovanský ráz původní cyrilometodějské církve. Proto také nově vznikající církev hledala oporu u srbské pravoslavné církve, a z toho důvodu rovněž v roce 1921 odjíždí na pozvání do Srbska, kde v plné míře propukla poválečná touha po slovanské vzájemnosti.

Dne 25. září 1921 byl biskup Matěj Pavlík, který přijal jméno Gorazd, vysvěcen při slavnostní liturgii v Bělehradě patriarchou srbské pravoslavné církve Dimitrijem za asistence kyjevského metropolity Antonia a tří srbských metropolitů. Tak zájem o slovanství přivedl Matěje Pavlíka do čela nové pravoslavné církve, kterou vedl až do své smrti (oficiálně se přívrženci pravoslaví oddělili od Církve československé v r. 1924).

Pravoslavní věřící si už od roku 1921 pod vedením biskupa Gorazda postavili – většinou z vlastních prostředků – 11 chrámů a dvě kaple. Gorazdovou zásluhou vyšla základní liturgická kniha Lidový sborník modliteb a bohoslužebných zpěvů pravoslavné církve, který kromě liturgie, večerní a jitřní pobožnosti obsahuje modlitby, písně, obřady a poučení. Kromě toho vydal také Pravoslavný katechismus a jiná díla.

Plodnou Gorazdovu práci při budování pravoslaví, badatelskou i publikační tvorbu přerušily politické události roku 1938, jež mocně zasáhly i do života věřících.

Jménem pravoslavných Čechů biskup Gorazd prohlásil: „Jsme povinni pro republiku, její svobodu a demokracii přinášet oběti, i kdyby snad žádala i náš život. Půjdeme-li svorně jeden za druhým, pak vytrváme a nakonec zvítězíme.“

Hovoranští vinaři otevřeli své sklepy letos již po patnácté.
Hovoranští vinaři otevřeli sklepy. Nabídli víno i škvarkovou pomazánku s chlebem

Dne 27. května 1942 byl proveden atentát na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha. Před atentátem byl pro parašutisty hledán úkryt. O útočiště v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje (v té době byl název chrámu sv. Karla Boromejského) v Resslově ulici v Praze byl požádán duchovní otec dr. Vladimír Petřek. Již dříve byl domluven úkryt v kryptě kostela s Janem Sonnevendem, předsedou sboru starších tohoto chrámu.

Po atentátu zde dr. Petřek přijímal postupně přicházející parašutisty, vyzvedával pro ně potraviny, obstarával noviny a zprostředkovával spojení s ostatními účastníky, kteří se na likvidaci R. Heydricha podíleli.

Po atentátu se rozpoutal masový teror. Jak Sonnevend, tak biskup Gorazd, který byl o všem informován až 11. června, usilovali o přemístění parašutistů, neboť se obávali, že při vyzrazení úkrytu postihnou nacisté krutě nejen je a jejich rodiny, ale celou pravoslavnou církev.

Po odhalení úkrytu poslal Gorazd dopisy zastupujícímu říšskému protektorovi a tehdejším představitelům československé vlády, ve kterých psal, že dává svou osobu k dispozici a chce se podrobit i trestu smrti, aby zachránil českou pravoslavnou církev. Dne 25. června 1942 v pět hodin ráno byl zatčen a po dvouměsíčním vyslýchání a mučení jej spolu s jeho druhy odsoudil stanný soud 3. září 1942 k smrti zastřelením. Rozsudek byl vykonán příštího dne na kobyliské střelnici.

27. září pak vešlo v platnost nařízení tohoto znění: „Česko-pravoslavné církve srbské a cařihradské jurisdikce v Protektorátu Čechy a Morava se tímto rozpouštějí. Každá činnost se pro ně zakazuje. Jmění těchto církví se zabavuje ve prospěch Říše.“

V roce 1945 došlo k obnovení pravoslavné církve a vladyka Gorazd, biskup český a moravskoslezský, byl in memoriam vyznamenán Československým válečným křížem 1939.

Ke svým věrným synům se přiznal národ. Ctí je i pravoslavná církev a k velkému rodáku se hlásí rovněž Hrubá Vrbka. Na rodném domě mu byla v září 1946 odhalena pamětní deska s nápisem: „Zde se narodil biskup pravoslavné církve Gorazd – národní mučedník.“

Gorazdova praneteř, paní Růžena Prachařová, správkyně památníku biskupa Gorazda v Hrubé Vrbce, mně o svém prastrýci, pravoslaví i hrubovrbeckém monastýru před léty řekla: „V roce 1948 se zmocnil vlády v Československu totalitní režim ateisticky orientovaný, jehož snahou bylo umlčet a potlačit vše, co se neshodovalo s jeho ideologií a politickými cíli. Tento tlak postihl i pravoslavnou církev. Ta však nikdy na svého biskupa nezapomněla. Jeho památku nejen udržovala, ale z jeho odkazu a příkladu i žila. S postupem let si stále hlouběji uvědomovala velikost života a díla biskupa Gorazda a toto své vědomí vyjádřila jeho kanonizací za světce v roce 1987. Po pádu totalitního režimu v roce 1989 u nás bylo možné v plném rozsahu uskutečnit dřívější myšlenku vybudovat sv. biskupu Gorazdovi v jeho rodné obci důstojný památník – jemu zasvěcenou kapli s pietně představenými památkami, jak to vyžaduje křesťanské životní zaměření mučedníka – biskupa.

O zábavu na hodech se starala místní chasa. Přípravy probíhaly několik měsíců dopředu.
Na Slovácku zase hodovali. Koláčky, tanečky, víno a cimbálovka zaplnily Josefov

V roce 1992 byla stavba ze sbírek věřících postavena a požehnáním biskupa Kryštofa ve výroční den Gorazdovy mučednické smrti – 4. září 1992 také vysvěcena.

Dnes jsou v monastýru sv. biskupa Gorazda slouženy bohoslužby, konány poutě a sváteční liturgie.“

Význam horňáckého rodáka biskupa Gorazda tkví v tom, že položil pevné organizační a věroučné základy české pravoslavné církve a vypěstil tuto církev jako živou větev košaté koruny slovanského pravoslaví.

Antonín Mička