Jsou vám valentýnská srdíčka protivná, nesnášíte marketing a všechno americké je vám cizí? Když dovolíte, podíváme se tam, kde tenhle příběh začal, nebo alespoň na pomezí historie a legend, odkud se začal odvíjet. Stalo se to právě v Římě, právě 14. února a to je skoro všechno, co víme s tou mírou jistoty, kterou dává starobylá tradice, která se tu a tam protkne s psanými prameny. Valentýn byl buď kněz nebo biskup, který buď v Římě působil nebo tam přicestoval a při jednom z pronásledování prvních křesťanů ve třetím století byl v Římě 14. února popraven. Tradice zpracovaná středověkými legendisty mezi jeho činy zahrnula pomoc snoubencům. A do středověku také sahá tradice valentýnských dárků, psaníček a jiných projevů pozornosti a přízně mezi milenci. Rozšířená byla například ve Francii a Anglii a mohlo za to pozorování přírody. Lidé si všimli, že v půli druhého měsíce začínají ptáci tvořit páry. Nu, a protože to bylo právě na svátek sv. Valentýna, byl to ten správný čas poslat té pravé vřelý dopis či milý dárek. Američani jsou v tomhle opravdu nevinně, za všechno mohou benediktini, kteří z jednoho ze svých italských klášterů do Francie a Anglie úctu ke sv. Valentýnovi rozšířili. 

Ale zpátky k naší římské pohlednici. Podle staré tradice byl sv. Valentýn popraven u Via Flaminia, důležité silnice vedoucí z Říma na sever, snad poblíž Milvijského mostu přes řeku Tiberu. Aniž by s tím měl sv. Valentýn něco přímo společného, jistá italská knížka a film mohou za to, že se právě z tohohle mostu do světa rozšířil jeden symbol lásky. Jsou to ty nešťastné visací zámky, které mladé páry začaly věšet pod lampu právě na Milvijském mostě a potom na mnoha dalších místech po světě. Svoje skutečné místo v dějinách si ovšem tenhle most získal mnohem dřív. V roce 312 tam císař Konstantin porazil svého dosavadního spoluvladaře Maxentia. O rok později následovat milánský edikt, který dal křesťanům svobodu vyznávat svou víru. Tradice říká, že Konstantin měl před bitvou vidění znamení, ve kterém zvítězí. Byl jím kříž, nebo přesněji řecká písmena chí-ro odkazující na Krista. Na oslavu tohoto vítězství nechal římský Senát postavit slavný Konstantinův oblouk dodnes stojící mezi Forem a Koloseem.

Po stopách příběhu sv. Valentýna bychom se mohli od Milvijského mostu svézt tramvají k jedné z dosud stojících římských městských bran. Původně se jmenovala Porta Flaminia, podle zmiňované silnice na sever, dnes ji známe jako Porta Popolo, ve středověku byla známá jako Porta San Valentino, podle již zaniklé baziliky a katakomb, kde měl být původně pochován právě sv. Valentýn. Jeho ostatky dnes uchovává mnoho kostelů v řadě zemí, včetně kostela Petra a Pavla na pražském Vyšehradě, ale přinejmenším jeho lebka zůstává ve městě, kde sloužil a zemřel. Od někdejší Valentýnovy brány se tam dostanete svižnou procházkou přes Piazza dei Popolo, slavným Corsem a pak kolem Kapitolu směrem k Veklému cirku, zkrátka v samém  jádru starověkého Říma v basilice Santa Maria in Cosmedin . Okolo jsou hned tři ze slavných sedmi římských pahorků: legendární Kapitol, Palatin s troskami majestátných císařských budov, který dal jméno všem palácům světa a Aventin, kde se turisté staví do fronty, aby se podívali klíčovou dírkou vrat maltézského vyslanectví do Vatikánu, nebo alespoň na kopuli sv. Petra.

I před basilikou často potkáte turisty stojící ve frontě. Poradím vám, na vstup dovnitř nečekají, takže pokud si chcete prohlédnout jeden z krásných římských kostelů jehož historie sahá do osmého století čekat nemusíte. Lebku připisovanou sv. Valentýnovi najdete v relikviáři zdobeném květinami na jednom z bočních oltářů.

A ta fronta venku? Za tu může jedna legenda a jedna romantická komedie. V portiku, venkovní otevřené předsíni kostela, visí kruhová masivní mramorová plastika představující tvář s otevřenými ústy. Říká se jí Bocca della Veritá neboli Ústa pravdy.  Legenda praví, že kdo do otevřených úst vloží ruku a pronese lež, o ruku přijde. Plastika, ten kus kamene váží víc než tunu, bývala původně zřejmě buď poklopem na studni, ale možná také uzávěrem starověké kanalizace. Snad přímo vyústění nedalekého kanálu Cloaca Maxima do Tibery. Příběh Úst pravdy býval poměrně oblíbený vždycky, ale na tom, že je dnes ve všech průvodcích, mají podíl slavné filmové Prázdniny v Římě. Romantická komedie z roku 1953 s římským reportérem Gregory Peckem a půvabnou princeznou z cizí země Audrey Hepburn jako kulisy svého příběhu používá řadu z nejslavnějších římských lokací, od Španělských schodů po Koloseum. Hepburn za roli princezny získala svého jediného Oskara a první ze tří britských cen BAFTA. Basilice Prázdniny v Římě zařídily stálý přísun turistů, kteří přijedou, vyfotí se v portiku, nasednou do autobusu a jedou na další zastávku. Když jsem byl v Římě naposledy, správci kostela se už pokoušeli za tohle focení vybírat menší vstupné, tuším padesát centů.

Až budete příště v Římě stavte se v Santa Maria in Cosmedin. Třeba cestou zpátky z malebného Trastevere, na druhém břehu Tibery. Nebo cestou do jádra starověkého Říma. Slavný Kapitol i Forum Romanum pod ním jsou osud kousek. Než tam vyrazíte zajděte ještě kousek na opačnou stranu k Circo Massimo. Ze starověkého závodiště vozatajů a místa okázalých zábav sice v údolí mezi dvěma římskými pahorky sice uvidíte jen rozlehlou volnou plochu kde kdysi Velký cirk stával, ale monumentální trosky na svazích Palatinu vám připomenou, abyste si vedle prohlídky Fora udělali čas i právě na Palatin, místo, kde stávala okázalá sídla římských císařů a které právě proto dalo jméno všem palácům světa.