Ve složeni Radek Knesl, Patrik Knesl, Lumír Seďa, Martin Křivánek, Jiří Pospíšl a naši noví kamarádi Daniel, Zdeněk a Míša vyjíždíme první víkend v září loňského roku dobýt Ortler, nejvyšší vrchol Tyrolských Alp tyčící se do výšky 3905 metrů. Základní tábor rozvijíme ve vesničce Sulden, rodišti horolezce Reinholda Messnera. První den se balíme na těžko a vyrážíme směrem k horské chatě Hörnlihütte. Cesta vede stále vzhůru, ale bez lezeckých pasáží a výhledy na okolní hory berou dech. Po setmění a lehké večeři usínáme beze slov s pocitem, že nás čeká vstávání o půl čtvrté ráno.

Ráno rychle snídáme, kontrolujeme výbavu a za svitu čelovek míříme do tmy … Během první hodiny najde padající kámen jednoho z nás a zanechává po sobě rozbitý mobil a naražený kyčel. Stoupáme výš, kde už na nás čeká sníh a ledové jazyky. Nasazujeme do akce mačky a cepíny. První člen výpravy vždy zajišťuje lanem cestu pro ostatní. Celý den tvoříme a hledáme vlastní cesty, brodíme se tajícím sněhem, kloužeme s mačkami po skalních úsecích. Vrchol už je na dohled a my se radujeme, poslední hodina výstupu před náma. Nikdo netuší, že začíná sled událostí, které vedou v boj o život. Zdeněk a Míša ztrácejí sílu stále více, krosna s vybavením je pro ně stále těžší, lezecké pasáže zvladají už jen velmi pomalu a za pomoci druhých.

Zdroj: Youtube

Za každými třiceti kroky musí následovat odpočinek, a tak neustále čekáme. Bohužel poslední hodina se proměnila v hodin pět a plánovaný vrchol, místo v poledne, dobýváme v 18:00. Výhled z téměř čtyř tisíc je úžasný, nicméně mizící slunce, vkrádající se zima a vyčerpání, radosti nedovolí. Sestup bude naročný a trvat bude do rána. V rychlosti utvoříme dvě skupiny po čtyřech. Každá skupina má své lano, na kterém jsme navázaní po dvanácti metrech od sebe. Jako první na laně rychle vyrážím sestupovou cestou. Je to však strmě dolů, přes ledovcová pole plná trhlin schovaných pod sněhem.

Sestupujeme jen pár chvil a náhle mizí druhá skupina z dohledu. Čekáme, voláme. Až z telefonu zjišťujeme špatnou zprávu - Zdeňkovi se vyčerpáním a tíhou vybavení podlomila kolena, udělal pár kotrmelců a zmizel v ledovcové trhlině. Náštěstí pád ihned registrovali Dan i Lumír a za pomoci cepínů a maček zaseklých do ledovce pád ubrzdili. Zdeněk však zmizel v hlubině. Není slyšet, visí na nich celou váhou a oni se tak nemůžou hnout. Míša je v šoku a potřebují pomoc. Sami jsme na pokraji sil. Znovu se vzepřít hoře, začít opět nabírat výškové metry a vrátit se, už není pro všechny. Někdo zůstáva sedět, někdo vyráží na pomoc.

Za patnáct minut jsme u nich, ale pomoci nedokážeme, únava a vysílení brání jakýmkoliv pokusům. Ihned vytáčím linku 112, anglicky vysvětluji náš stav i pozici. Odpověď zní jasně, vrtulník čekejte za 10 minut. Z vrtulníku vyskakují dva záchranáři, ale ani ti nemají dostatek sil Zdeňka vyprostit. Nakonec musíme za lano táhnout všichni. Po čtyřiceti minutách od pádu je opět mezi námi. Je naživu, mluví na nás, ale tělo má bezvládné, promrzlé. Zdeněk, Dan i Míša odlétají spolu se záchranáři a mizí v dáli za horama. My zůstáváme téměř ve 4 tisících a kolem nás už je teď černá tma. Vysílení a neznalí terénu slaňujeme do hlubin, kam ani čelovka nedosvítí. Není vidět kam lezeme, pořád dokola hledáme cestu a kontrolujeme GPS pozici, abychom se nedostali do bodu, odkud již není návratu. Pocity beznaděje střídají pocity šílenství. Stále se nemůžeme shodnout, jestli počkáme do svítání nebo zkusíme lézt dolů ještě chvílí. Ve tři hodiny ráno, téměř tedy už čtyřiadvacet hodin odění v lezeckém postroji, se dostáváme na horskou chatu ve výšce 3000 metrů. Není pro nás volná postel a tak si ustýláme na verandě pod hvězdami. Mrzne, ale vyčerpáním usínáme téměř ihned. S vědomím, že jsme všichni přežili, spíme sladce.

Vysokohorské lezení je nepopsatelný zážitek. S plnou důvěrou v ostatní členy týmu vyrážíte lehce odění z letního počasí. Téměř kouzlo pomalu mění vše kolem vás. Krajinu přikryje peřina bělostného sněhu. Všude zavládne klid a ticho, tady je pánem mráz. Přemrzlý sníh křupe pod botami a čerstvý zimní vzduch roztahuje plíce, okysličuje mozek. Konečky vlasů, řas a obočí pokrývají třpytivé krystalky námrazy. Zatímco sezonní turisté vyhřívají kosti někde na lehátku v údolí, horalové srdcaři míří vzhůru. Hory jsou drsné a neodpouští žádnou chybu. Jsou ale neskutečně krásné. Aspoň venku v přírodě mám totiž pocit, že má život ještě pořád nějaký pevný řád. A jak to máte vy?

RADEK KNESL