Po německých vojácích zůstala jen technika a zbraně v provizorních skladištích. Zato rudoarmějci byli vidět všude a šířily se o nich neuvěřitelné zprávy. Najednou začalo docházet ke krádežím a násilným činům vůči německému obyvatelstvu. Od domu k domu letěly zvěsti, že támhle někoho zastřelili a nebo že sousedům se ztratilo dítě. Také že za Jihlavou „naši“ postříleli desítky kolaborantů a že generál Svoboda posílá Československou armádu, aby vyčistila od werwolfů vesnice kolem Jihlavy. Ještě v půli června 1945 dospělí vycházeli z domu, jen když museli. Manželky často muže nepouštěly ven s tím, že když přežili válku, teď už je nenechají zastřelit.

Na vojenské střelnici u Rančířova byl s dvacítkou dalších zastřelen 7. června 1945 jihlavský farář Christian Honsig OPraem. Stovky jihlavských katolíků v něm viděly vzácného člověka, který pomáhal, kde mohl. „Místoděkan Honsig se pro stáří vzdal úřadu, ale bydlel na svatojakubské faře dál. Po květnovém převratu ho s jinými dvaceti Němci z Jihlavska zavřeli a pak popravili kdesi v lese. Nyní leží nijak neoznačen na rančířovském hřbitově,“ potvrdil později duchovní Oldřich Med.

Ilustrační foto.
Vesnické knihovny na Vysočině: fungují i díky nově rozšířené podpoře kraje

Po roce od masakru u Rančířova nařídili zdravotníci exhumaci těl popravených, neboť se začala kazit voda v nedalekých vodárenských rybnících. Odborníci zjistili, že na vině je průsak tekutin z pohřebiště. Komunisté akci pečlivě utajovali.

„Mezi lidmi bylo množství zbraní. Rabovaly se německé obchody a celé domy. Někdy až nepředstavitelné problémy dělali Jihlavanům vojáci Rudé armády,“ připomněl si tehdy desetiletý Jihlavan německé národnosti Marius Neuwirth a přidal další vzpomínku: „Zprvu jsme měli doma s vojáky ruského důstojníka – lékaře. Maminka jim musela vařit a nutili nás ochutnávat, zda jídlo není otrávené. Pak odešli, přišli jiní a bylo zle. Jeden chtěl zastřelit tatínka, druhý mamince uříznout prst se snubním prstenem a z bytu v Bezručově ulici jsme museli odejít během deseti minut!“

Sečení zrávy na obecních pozemcích je stále náročnější a brigádníků ubývá.
Sečení trávy zatěžuje na Vysočině obcím rozpočty jako úklid sněhu za tuhé zimy

O pověstné přilévání oleje do ohně se v prvních mírových týdnech v Jihlavě postarali také slovenští velitelé a sovětští komisaři. Právě oni často řídili lidové soudy s kolaboranty a německými zajatci. Někteří končili kulkou, jiní v oprátce. V Třešti například Hertu Kašparovou pověsili na popravčím prkně poté, co ji vypátrali v rakouském Gmündu. Jednadvacetiletá Herta těsně před koncem války po útěku a vzápětí návratu německé jednotky do Třeště označila z uvězněných místních mužů více než deset, které Němci zastřelili. Celkem tam nacisté popravili čtyřiatřicet mužů. Už v mírových dnech Jihlavany zdrtila neuvěřitelná tragédie. „Co se kde šustlo nebo událo v Jihlavě, o tom se mluvilo doma v rodinách a děti si na to venku hrály. Tak to bylo i v zahradě přímo naproti škole v Husově ulici. Děti si tam hrály pod stromem na věšení a popravy zrádců. Jedno z dětí mělo na krku provaz se smyčkou, nešťastně uklouzlo a už pro ně nebylo záchrany,“ přiblížil jihlavský senior Antonín Stejskal, celoživotní skaut a milovník přírody a umění.