Život na zámku není peříčko. Jen zahradu sekám tři dny, říká majitel Brandlína

Bývalou tvrz Petr Vojáček zakoupil jako rekreační objekt a od roku 2005 ji postupně opravuje, letos už se barokní zámeček podle něj dočká snad konečné podoby. „Vypadá to, že se po dlouhých letech podaří dokončit rekonstrukci a dostavit i věžičku, nyní čekám na dřevo ke stavbě krovu,“ prozradil úvodem.

Objekt, který má se vším všudy kolem 25 místností, si natolik oblíbil, že už by ho neopustil, ačkoliv je jeho údržba náročná. „Zámek považuji za druhý domov, nejdříve jsem ho bral jako relax. Tak mi to tu ale přirostlo k srdci, že jsem tu každou volnou chvíli, v podstatě tu žiju, jinde už být nechci,“ popsal s tím, že pendlování mezi Prahou a jižními Čechami mu nevadí.

Hledala jsem stroj, ze kterého bych dosáhla na zem, popisuje motorkářka

Život na zámku podle Vojáčka ale není peříčko. „Třeba jen tři dny mi trvá, než posekám zahradu. Je tu práce jako na kostele, i když jsme na zámku,“ umíval se.

Věnuje se údržbě, občas provádí výpravy i jako kastelán, stará se o daňky a jeleny. „Přesunul jsem do parku veterány a udělal z nich výstavu, pojďte se podívat,“ zahájil malou soukromou exkurzi. Na trávníku nesmí chybět trabant. „V mladí jsem začínal závodit právě v něm. Všechna auta, co tu mám, jsou navíc pojízdná,“ upozornil.

Se synem Lukášem se účastní i závodů veteránů. „Tohle je rarita, která je v Čechách jediná,“ přesouvá se k červenému sportovnímu vozu se širokými gumami. „To jsem přivezl z Ameriky, vevnitř mám i jaguára,“ ukázal směrem k přístřešku.

Prohlídky samotného zámku začínají v přízemí, na schodišti a chodbách visí řada trofejí. Tvrz měla sloužit jako obrana hradu Choustník a traduje se, že oba objekty spojují podzemní chodby. Zámek se díky novodobému majiteli dočkal opravy fasády, i postupné rekultivace parku.

Ve vnitřních prostorách se nachází i řada rodinných pokladů. „Mám tu třeba i kroniku z dětství, HPSD, Hochů s půdy strašidel a duchů, to jsme byli malí kluci a psali si Deník na Mareďáku (pozn. red. Maredův vrch, místní část Tábora), kde jsem trávil prázdniny s kamarády. Vtipné je, že jsme místo z psali s,“ listoval artefaktem.

V kronice nechybí přísaha členů klubu a popis jejich dobrodružství. „Pocházím z Hradce, ale příbuzné jsme měli v Táboře, Kloužovicích, Mašovicích i Bradáčově, maminka měla hodně bratranců a sestřenic, takže tam všude jsem trávil mládí,“ dodal Vojáček na vysvětlenou. Schoval si třeba i oblíbenou dětskou publikaci, Bonzo: Velká kniha dobrodružství.

V Rytířském sále Petr Vojáček vystavil více jak 40 kusů nástěnných hodin po dědečkovi. Další pokoje jsou plné historického nábytku, koberců, obrazů a dalších exponátů. V interiéru lze vidět například i brnění, které si zahrálo ve filmu Johanka z Arku, velké křídlové piano, či speciální skleněný přístroj, který si mnozí pamatují ze snímku Postřižiny.

Unikátní galerie a další zajímavosti

Zajímavým zpestřením je také výstavní galerie Borise Eibla, malíře a všestranného umělce vlastnícího statek v Brandlíně, který maluje místní i okolní dominanty, ale třeba i pohádkové postavy jako vodníky, strašidlo Doudlo a podobně. Stojí navíc za vznikem znaku skupiny Tři sestry. „Je to takový místní bohém, přibyla nám tady i nějaká jeho novodobá díla. Například Tři grácie. Maluje hodně místní postavičky, jsme tu zvěčněni my všichni z Brandlína včetně vodníka, je tu i sraz všech strašidel. Jeho obrázky jsou takové poetické,“ míní Petr Vojáček.

Do horních pater zámku vede i kuchyňský přepravní výtah na kliku. „To schválně, aby se nerušilo panstvo během zábavy a jídlo nevychladlo. Tady v salonku je potom obsluhovali a zde byla toaleta,“ ukazuje další zajímavost.

Vstavač kukačka i vemeník. Orchideje v Podyjí rozkvetly díky divokým koním

Na celé jedné stěně je vymalovaná v erbech historie zámku od heraldika Vladimíra Míky. Kromě nich se v jedné z místností nachází i netradiční rozsáhlá mapa části jižních Čech, kterou začal malovat Osvald Kšanda. „Ta se návštěvníkům líbí, hledají tam známá místa, ale i další, která chtějí vidět, protože do deseti kilometrů se nachází například Kozí hrádek, hrad Choustník nebo zámek Červená Lhota,“ dodal s tím, že pamětihodnosti časem přibývaly podle fotek, které sám pořídil na svých cyklovyjížďkách po okolí.

Denně jezdí na elektrokole i 65 kilometrů. „Úplně jsem tomu propadl, konečně vidím to, co jsem v životě neviděl. Z auta je totiž úplně jiný pohled a na normálním kole se dost nadřete,“ smál se.

V prostorách zámku najdete i rodinou síň slávy, kde je spousta trofejí, modelů aut, knih i výstřižků z časopisů. Mapuje nejen závodní kariéru Petra Vojáčka ale i jeho syna Lukáše. „Loni jsme to počítali a došli k číslu kolem dvanácti set pohárů,“ uvedl pro představu. Jednu chvíli jezdil i na okruzích ve formuli 3, ale nejvíce si váží poháru z Berouna. „Tam tehdy postavili nový povrch, jezdily tam formule a „placky“, klouzalo to, a já jsem tehdy vyhrál absolutně a k tomu jsem dostal dvě prasata,“ zavzpomínal.

VIDEO: Smutný konec textilního impéria. Nahlédněte do útrob liberecké Textilany

Jako vůbec první Čech závodil v Americe. „To byl zážitek, jezdil jsem tenkrát s Pontiac Firebird na slavném okruhu Watkins Glenn, natočili o tom dokonce film,“ uvedl. Začal psát s Daliborem Jankem i své paměti s pracovním názvem Lásky na čtyřech kolech, ale on bohužel zemřel. „Rád bych knihu dokončil s bývalým šéfredaktorem Světa motorů Petrem Dufkem,“ prozradil Vojáček. Dvacet let s ním po závodech jezdil herec Pepa Laufer. „Mám tu od něj na památku knihu s věnováním, dělal mi speakera,“ vysvětlil.

Svatby i různé společenské akce

Zámek mají v hledáčku i snoubenci. Svatby se tu konají v sezoně i každé dva týdny. „Rádi uvítáme zájemce, ale připravujeme spíše menší svatby do čtyřiceti osob. Obřad se většinou koná na zahradě a hostina v restauraci,“ vysvětlil.

Samozřejmě nechybí ani kulturní akce. „Měl by nás na podzim navštívit například houslista Karel Holas, oblíbené je divadlo v podání Jaroslava Duška, či koncerty symfonického orchestru Bolech a podobně,“ vyjmenoval Petr Vojáček. Jako zastávku na trase spanilé jízdy mají zámek také pořadatelé veterán srazů. „Zastavila se tu motokola, sraz motorek Harley i amerických automobilů. Veterány během léta očekáváme ještě asi dvakrát,“ dodal Petr Vojáček.

Lidé odnášejí z Jizerských hor kus historie. Mizí stoleté mezníky i patníky

Osvědčila se i zámecká restaurace, kterou si oblíbili nejen místní ale i turisté. Servírují zde v bývalých hodovních síních hotová jídla a nechybí ani něco sladkého ke kávě. „S provozem mi nyní pomáhá i ukrajinská rodina z Kyjeva, kterou jsem ubytoval. Muž je šikovný manuálně, ženu jsem zaměstnal jako servírku,“ zmínil.