Jaké byly vaše fotbalové začátky?

S fotbalem jsem začal v šesti letech ve Ždánicích, odkud pocházím. Jezdil jsem na krajské výběry a zanedlouho mě oslovili ze Zbrojovky. Přestup do Brna však nebyl vůbec jednoduchý, dojíždění nebylo reálné, proto jsem tam v jedenácti letech nastoupil na internát.

Jak vzpomínáte na přesun do Brna?

Nastoupil jsem na Janouškovu základní školu, která byla v té době vyhlášená. Mezi fotbalisty měla velkou prestiž, potkal jsem se tam s Mariem Holkem, Ondřejem Mazuchem nebo Lubošem Kaloudou, všichni se pak dostali do zahraničí. Vydržel jsem v Brně až do juniorky, kde už to bylo hodně náročné. Když na zápas přišlo sedm hráčů z áčka, mladí se těžko prosadili.

Trenér rohateckých fotbalistů Zdeněk Horák (vpravo).
Rohatec hlásí útok na postup. O hráče je zájem z vyšších soutěží, přiznal Horák

Zamířil jste do Rakouska, kde přišel po osmi sezonách konec hráčské kariéry. Proč jste pověsil kopačky na hřebík už v osmadvaceti letech?

Měl jsem zdravotní problémy s kyčlemi, vlastně je mám dodnes. Tenkrát se tolik nedbalo na fyzioterapii a kyčle náročné tréninkové dávky nevydržely. Poslední roky v Rakousku jsem nastupoval pod prášky a po zápasech strašně trpěl.

Smířil jste se s předčasným koncem aktivní kariéry?

Bylo to pro mě kruté, celý život jsem obětoval fotbalu a z ničeho nic musel skončit. Přemýšlel jsem o operaci, ale tu mi doktoři kvůli nízkému věku nedoporučili.

Bez fotbalu jste však nezůstal.

Oslovil mě Mario Rossi, zda bych s ním vedl dorost v Hodoníně. Chtěl jsem to nejdřív jen zkusit, ale začalo mě to strašně bavit. Trénovali jsme spolu sedmnáctku, devatenáctku a několikrát nás povýšili k mužům, abychom udrželi divizi. To se nám vždycky podařilo.

Fotbalisté Šardic (v bílomodrém) porazili Tvrdonice 2:0.
ANKETA DENÍKU. Zvolte nejlepšího fotbalistu C skupiny I. B třídy

Přes dorost Sparty Brno jste se dostal k ženskému celku Lokomotivy Brno, která hraje nejvyšší soutěž. Jak na to vzpomínáte?

Hodně jsem nad nabídkou přemýšlel, ženský fotbal byl tenkrát ještě upozaděný. Ale dnes jsem za tu zkušenost nesmírně vděčný.

V čem je podle vás největší rozdíl mezi ženským a mužským fotbalem?

Pro trenéra je důležité, aby udělal kabinu, což bylo v ženském kolektivu složitější. Klukům stačí něco vysvětlit a považuje to člověk za uzavřené, kdežto s holkami jsme o všech maličkostech pořád komunikovali.

V ženském fotbale jste se prosadil. Následovala nabídka na pozici asistenta trenéra ženského reprezentačního výběru do sedmnácti let.

Byla to pro mě obrovská čest, když mě Milan Matějka oslovil. Pendloval jsem mezi domovem a Prahou, navíc jsme každý měsíc jezdili do zahraničí. Procestoval jsem Portugalsko, Španělsko, Irsko, Dánsko, Srbsko, protože UEFA a FIFA stále pracuje na propagaci ženského fotbalu, pořád organizovaly nějaké turnaje.

Richard Hrotek na lavičce Kozojídek při utkání v Rohatci.
Tlak na postup necítím, říká Hrotek. Jak vypadají nové kabiny Kozojídek?

U ženské reprezentace jste se seznámil Jaroslavem Hynkem, který nyní trénuje fotbalisty Žiliny.

Když nahradil Milana Matějku, ponechal si jeho realizační tým i se mnou. Jarda je hodně náročný trenér, celé noci jsme nespali, neustále jsme řešili fotbal. Často se k nám přidal i Jirka Saňák (současný asistent trenéra Sigmy Olomouc – pozn. red.), který byl v té době u devatenáctky. Díky ním jsem strašně vyrostl.

V roce 2020 jste přijal nabídku Svratky Brno. Proč jste skončil u reprezentace?

Cítil jsem, že se potřebuji vrátit do mužského fotbalu. Ve Svratce jsem trénoval muže v krajském přeboru a souběžně hrál s dorostem o postup do druhé ligy. Vzpomínám si, jak jsme hráli o první místo s Jihlavou a přijel se na ten zápas podívat i Jarda Hynek spolu s dalšími trenéry z Prahy. To byla pro mě velká čest.

V té době jste začal pracovat jako trenér v Regionální fotbalové akademii v Brně. Můžete přiblížit, o co se jedná?

Za mě je to nejlepší projekt pro mladé fotbalisty. Ambasador je Karel Poborský, který dělá pro mládež opravdu hodně. Jsou tam vybraní nejlepší fotbalisté z Jihomoravského kraje, kteří hrají za svůj klub, ale přes týden trénují v akademii v Brně. Tréninkové jednotky jsou propojeny se školním rozvrhem a hráči mají veškerý servis včetně fyzioterapeuta, kondičního trenéra, různých měření nebo regenerace. Devadesát procent hráčů pak přestupuje do Zbrojovky Brno.

Fotbalisté Břeclavi přivítali v listopadu roku 2006 v poháru Spartu.
Historie fotbalu v Břeclavi: Éra Poštorné, pohár se Spartou i slavní odchovanci

Jako svého asistenta do Kuřimi si vás před dvěma lety vybral bývalý trenér Slovácka či Zbrojovky Svatopluk Habanec. Jak se vám pracovalo vedle dalšího bývalého prvoligového kouče?

Vůbec jsme se předtím neznali, ale spolupráce byla fantastická. Přebrali jsme tým, který byl na padák a nakonec uhráli druhé místo. Naučil jsem se tam spoustu nových trenérských metod.

Na nástup do Kuřimi však málem nedošlo. Je to tak?

Ozval se mi Jarda Hynek, který po konci u ženské reprezentace dostal nabídku od slovenské Žiliny. Chtěl si mě vzít jako asistenta, ale bohužel stále nemám profi licenci, kterou vedení klubu od všech členů realizačního týmu požadovalo.

Vladimír Beker po posledním podzimním zápasu Bzence

Zdroj: Kryštof Neduchal

Máte studium nejvyšší trenérské licence v plánu?

Je to časově strašně náročné. Naštěstí mám skvělou manželku, která se neuvěřitelně stará o naše dvě děti. Studium profi licence opravdu beru jako poslední krůček k mému vysněnému snu, abych mohl přijmout případnou nabídku z vyšší soutěže. Uvidím, jestli to bude za rok, nebo za dva, ale nechci, aby její absence brzdila můj trenérský růst.

Máte za sebou rok v pozici hlavního trenéra Bzence. Když jste přišel, Slovan byl poslední, nyní přezimujete na čtvrtém místě. Co stojí za takovým vzestupem?

Je to mé první větší angažmá v roli hlavního trenéra. Nevěděl jsem, jak mě hráči přijmou i kvůli nízkému věku, třeba kapitán Kasala je jen o dva roky mladší než já. Postupně si ale všechno perfektně sedlo a máme skvělou kabinu. Měl jsem průpravu od žen, s hráči jsme si několikrát sedli a nepříznivé výsledky probrali. Udělali jsme pár změn v kádru a kluci po výhrách začali věřit tréninkovému procesu, což bylo stěžejní.