Drulák: snajpr z vesnice, který dvakrát odmítl Spartu

Fotbalový útočník Radek Drulák neudivoval rychlostí, ani nemotal hlavy soupeřovým obráncům technickými finesami. Když však vystřelil, s velkou pravděpodobností si diváci na tribunách mohli být jistí, že se zatřepetá síť. „Neměl jsem na to, abych někoho obešel šestkrát tam a zpátky. Prostě jsem věděl, kam si mám stoupnout, abych pak mohl slavit gól,“ vysvětluje Drulák.

Obávaný šutér sázel branky s železnou pravidelností při každé svojí fotbalové štaci. Nejprve v Chebu a Olomouci, poté i při zahraničním angažmá v druhé německé bundeslize. Když se tehdy dvaatřicetiletý snajpr vracel domů, do stovky ligových branek mu chybělo pár zásahů. Překvapivě zakotvil v malé vesničce nedaleko od Vyškova – Drnovicích. Pro ně měl být ročník 1994/1995 teprve druhou sezonou v nejvyšší fotbalové soutěži. „Popravdě mě nikdo ani nechtěl. Volal jsem do Olomouce, ale Jirka Kubíček (ředitel klubu – pozn. red.) tuhle možnost smetl ze stolu. Ozvaly se Drnovice, neměl jsem na výběr, tak jsem kývl. Nakonec z toho bylo nejúspěšnější angažmá mojí kariéry,“ usmívá se s odstupem času.

Prvoligová vesnice

Kde tkvělo kouzlo provinčního klubu, který postoupil z 1. B třídy až mezi fotbalovou elitu? „Měli jsme krásný stadion pro osm tisíc lidí a na něm hráli atraktivní fotbal o špici tabulky. Dávali jsme spoustu branek a diváci se k nám chodili bavit. Nebyli jsme přeplácené hvězdy, ale zároveň jsme měli dostatečně dobré podmínky na to, abychom se mohli soustředit jen na hru,“ říká osmačtyřicetiletý Drulák.

Drnovičtí fanoušci se kromě báječného kanonýra mohli těšit i z umění hráčů jako byli Kafka, Kubík, Lasota, Šilhavý, Palinek nebo třeba Weber. „Byla tam skvělá parta. Nehráli jsme si na mistry světa, jen jsme se bavili fotbalem,“ tvrdí střelec, který v té době vytvořil útočnou dvojici s Jaroslavem Timkem.
„Jara byl horkokrevný Slovák, člověk se s ním nenudil. S lepším parťákem na hrotu jsem během své kariéry nenastupoval. Neskutečně makal pro celý tým stejně jako ostatní. Já to pak všechno doklepával do brány a vyžíral slávu,“ směje se. „Ale body přinášely prémie, a ty jsme měli všichni stejné, takže nakonec mohl být spokojený každý,“ dodává vzápětí.

Fotbalista, který nejvyšší soutěž okusil poprvé v roce 1980 v Chebu, v Drnovicích zářil. Jenže vše nešlo od začátku, jak si maloval. V sezoně 1994/1995 byl jihomoravský klub po šestnáctém kole na posledním místě. „Hráli jsme tehdy v azylu ve Vyškově, protože se v Drnovicích dostavoval stadion. Pak se tým vrátil do svého a bylo z toho fantastické jaro,“ přibližuje jízdu, po které se mužstvo zastavilo až na šestém místě tabulky.

Jarní pohodu dokresluje i Drulákova střelecká statistika. Na podzim se trefil třikrát, zato v druhé části sezony nasázel dvanáct branek ve třinácti zápasech.

Drulák se stal poprvé nejlepším střelcem ligy a korunu pro nejpřesnějšího snajpra soutěže si nasadil i o rok později, kdy se jeho účet zastavil na čísle dvaadvacet. V samostatné české soutěži tuhle bilanci zatím nikdo nepřekonal. V posledních letech nejpřesnější šutéři Gambrinus ligy nastřílí kolem patnácti branek za sezonu. „A lepší to dlouho nebude. Dneska někdo trefí dvakrát síť a už z něj v novinách dělají kanonýra,“ povzdechne si olomoucký patriot.

Ve své nejlepší sezoně v kariéře ho dělil jen kousek od trofeje. Drnovickému klubu cestu do „Evropy“ pohárem ČMFS zastavila až ve finále pražská Sparta, která tým z jižní Moravy vypráskala 4:0. „Škoda, že tehdy Sparta hrála tak špatně v lize, mohli jsme jít do evropských pohárů i jako poražení,“ lituje zpětně Drulák, který se stal Fotbalistou roku 1995 a osobností ligy o sezonu později.

V Drnovicích vydržel ještě jeden fotbalový podzim a dařilo se mu opět náramně. Ve třinácti zápasech nasázel stejný počet branek a svému týmu vystřílel po první části sezony třetí místo. Jenže pak zmizel na hostování do rakouského Lince. „Kdybych zůstal, vykopali bychom poháry, tím jsem si jistý. Odešel jsem kvůli trenérovi,“ vzpomíná na příchod Milana Bokši. „Neměl jsem zapotřebí, aby mě někdo ve čtyřiatřiceti cepoval jak malého caparta. Lidi z vedení se mě zastali s tím, že jsem pro klub něco odvedl, a Bokša mi to pak dával pěkně sežrat,“ vysvětluje.

Ti dva si byli souzení. Drulák se po půl roce v Rakousku vrátil do Olomouce, aby ve svém milovaném městě zakončil kariéru. „Teklo jim tehdy do gatí, nebyli na tom vůbec dobře. Po podpisu smlouvy mi Kubíček řekl, že novým koučem bude Bokša. Málem jsem spadl pod stůl a chtěl okamžitě všechno stornovat. Nakonec to bylo rok v pohodě, ale pak mě stejně vyštěkal a já musel ukončit smlouvu dřív,“ vypráví o posledním ligovém angažmá, ve kterém nastřílel v pětadvaceti utkáních deset branek.

Stříbro z Anglie

Zdroj: nullAčkoliv góly po celou svou kariéru sázel stejně jako zkušený zahrádkář brambory, v reprezentaci byl dlouho opomíjenou tváří. Debut si sice odbyl 28. března 1984 v přátelském utkání proti Německu, jenže další pořádný start v dresu se lvíčkem na prsou mu do statistik přibyl až o jedenáct let později. „Tehdy se do nároďáku chodilo z jiných klubů, než byly Cheb a Olomouc. Mohl jsem jít do Ostravy, a dokonce dvakrát mě chtěli ve Spartě. Ale co bych tam dělal, jsem přece z Moravy. Nikdy jsem svého rozhodnutí nelitoval a přísahám, že ani nebudu,“ dušuje se Drulák.

Reprezentační pozvánky se mu po jedno desetiletí vyhýbaly, ale kouč Dušan Uhrin starší jeho střeleckou formu přehlížet nehodlal. Do národního týmu se vrátil v květnu roku 1995 v „přáteláku“ proti Slovensku, a poté hned začal naskakovat do kvalifikačních bojů o mistrovství Evropy. Drnovický ostrostřelec v nich přispěl brankou proti Norsku, další dvě přidal v domácím duelu s Lucemburskem, který definitivně stvrdil postup Čechů na šampionát do Anglie.

Tam podceňovaný tým vyválčil stříbrné medaile, Drulák naskočil na pětačtyřicet minut proti Německu, dalších sedmdesát si připsal v semifinálové bitvě s Francií. „Jsem hrdý, že jsem si na mistrovství zahrál, vždyť mi v té době bylo skoro pětatřicet. Měli jsme parádní partu a z turnaje nám zbyly zážitky na celý život,“ zasní se.

Stříbrná medaile, kterou přebíral z rukou anglické královny Alžběty, mu visí na stěně pracovny. „Když bloudím očima a zastavím se na ní, vždycky si na šampionát vzpomenu. Byla to vážně nádherná akce. Mám zápasy nahrané, občas, když už manželka spí, tak zapnu televizi a pustím si je. A to je pak opravdová nostalgie,“ vykládá někdejší kanonýr.

Řidič kamionu

Po konci aktivní kariéry si vydělával různě. S manželkou vedl hospodu, dvakrát se zkusil prosadit jako fotbalový agent. „Spojil jsem se ale s lidmi, kteří chtěli hned tahat peníze. Navíc se v téhle branži dějí věci, které jsem prostě nepřekousl. Je to prostě džungle. Hospodu už taky nemáme, švagr vede přepravní firmu, tak jezdím s kamionem. Na živobytí mi tahle práce stačí,“ prohodí Drulák.

Současným ligovým střelcům jejich výdělky nezávidí. „Tehdy byla doba jiná, ale já mám jasno. Kdo umí, ať si vydělá. Já všem přeju jen to nejlepší,“ povídá s nadhledem útočník, jehož celková střelecká bilance se společně s druholigovými zahraničními štacemi zastavila na 203 gólech ve 404 utkáních. „Jsem hrdý na to, co jsem ve fotbale dokázal. Jasně, nehrál jsem na mistrovství světa ani pořádnou zahraniční soutěž a kariéru mi přibrzdilo osm operací, takže to mohlo být lepší. Ale taky horší. Já jsem spokojený,“ prohlašuje Drulák, který je čtrnáctým nejlepším fotbalovým kanonýrem české historie.