Hastík: Fotbal je pro mě zábavou, prací i živobytím

Osobnost Deníku

Jako ze Sparty do Slavie? Fedorka hrál poprvé proti Vnorovům: nechtěly mě pustit

V létě zamířil ze Vnorov do Kozojídek. V neděli Marian Fedorka proti svým…

Začněme od začátku. Jak jste se do Šardic vlastně dostal?
Poprvé před pěti lety, krátce po vypršení mého trestu z tzv. fotbalové korupční aféry, kdy jsem tam v pozici sportovního ředitele zajišťoval více než stovku hostování žáků a dorostenců pro regionální středisko mládeže vedené Josefem Foltýnem. Šardice však tehdy zrovna koupily i fotbalová práva pro mužský fotbal od krachující Poštorné a poprvé naskočily do divize, a tak jsem se souběžně zabýval i šardickým áčkem. Už po půlroční spolupráci však předseda akciové společnosti FK Šardice Pavel Holešínský nečekaně své aktivity v klubu přerušil a v návaznosti na to jsem se dohodl i na ukončení spolupráce s RSM a od jara 2006 znovu začal působit v prvoligovém Slovácku.

Pak jste se do Šardic znovu vrátil.
Na Hodonínsko jsem se pak vrátil po prodeji fotbalového Slovácka Zdeňku Zemkovi a po sestupu Šardic z divize do kraje. Od staronového majitele FK Šardice Holešínského jsem dostal nabídku s jasným cílem – vrátit fotbalové Šardice co nejdřív zpátky do divize.

Co jste měl v šardickém klubu na starosti?
Jako manažer klubu jsem nejdřív ze všeho přivedl ambiciózního trenéra Františka Ondrůška, kterého jsem dobře znal ze Synotu, kde trénoval třetiligovou juniorku. Spolu s ním a s novým sportovním ředitelem Radkem Grdinou jsme pak obměnili hráčský kádr, ve němž nakonec zůstal jen zkušený David Kopčil. Pod vedením předsedy klubu Holešínského, jenž celý klub zaštítil i finančně, jsme měli v úzkém týmu jasně rozdělené úkoly i kompetence. Já měl zpočátku na starosti jen výběr vhodných fotbalistů a jednání s jejich mateřskými kluby, později už také v pozici asistenta trenéra jsem se zabýval i sledováním soupeřů a detailní analýzou jejich hry. Se sportovním ředitelem klubu a zároveň i vedoucím mužstva Radkem Grdinou jsme pak jako službu fanouškům i široké sportovní veřejnosti pravidelně aktualizovali klubové webové stránky a na každé domácí mistrovské utkání připravovali slosovatelný program.

Bylo těžké přilákat hráče do Šardic?
Vůbec ne, naopak! Šardice byly pro fotbalisty dobrou adresou. Také jsem věděl, odkud a koho do malého, ale ambiciózního klubu přivést. A nebylo ani třeba nikoho přeplácet. Důležitější pro hráče totiž je, aby to, co se dohodne a je stvrzeno podáním ruky, platilo. To má pro každého, a nejen ve fotbale, obrovskou hodnotu. Myslím si, že během krátké doby se nám v Šardicích podařilo vytvořit tým, který byl nejen konkurenceschopný z hlediska sportovního, ale měl i svoji vnitřní sílu a potřebnou morálku.

Šardice trápily stejně jako drtivou většinu ostatních klubů slabé návštěvy. Jde tento problém v nižších soutěžích vůbec nějak řešit?
Těžko říct, kde je v tomto směru zakopaný pes. I mně osobně tento problém trápil. Vždyť v nedalekém Uherském Hradišti bylo na fotbale pořád plno, a to i tehdy, když se hrál mizerný a nezáživný fotbal. Přitom tamní mentalita lidí se od těch na Hodonínsku až tak neliší. V Šardicích nám nebyly nic platné ani skvělé výsledky, kdy jsme před vlastním publikem za tři roky prohráli pouze jediné utkání, a ani atraktivní a líbivá hra, plná rychlých a pohledných kombinací a okořeněná spoustou gólů. Přesto jsme si ale těch několika desítek nejvěrnějších šardických fanoušků, zejména starší generace, velice vážili. Nebylo jich tolik, jak by se slušelo, ale fandili upřímně a ze srdce. A už kvůli nim to celé stálo za to. Mrzí mě však, že do Šardic na opravdu dobrý kvalitní fotbal si našla cestu jen hrstka přespolních. V okolních obcích a městech jakoby šardický fotbal záměrně ignorovali a lidé by snad do Šardic na fotbal nepřišli, ani kdyby se tu hrála první liga.

Mnoho fanoušků vám vyčítalo, že jste brali hráče z Ostravy, Olomouce, Uherského Hradiště. Neuvažovali jste někdy o tom, že byste sázeli více na hráče z okolí Šardic?
Je fakt, že v týmu nehrál nikdo z domácích, takže na žoldáky odjinud možná nebyli Šardičané až tak zvědaví. Ale to je úděl každého, kdo si stanoví vyšší cíle. Pro někoho by možná bylo hezké, kdyby i ve vyšších soutěžích hráli pouze hráči místní či z blízkého okolí. Ovšem kde je vzít? Přímo v Šardicích jsou možná dva tři dospělí fotbalisté, kteří by možná mohli hrát I. B třídu. Bez hráčů odjinud to prostě nejde a nějaká Klapzubova jedenáctka se v žádné dvoutisícové obci hned tak neurodí. Chtěli jsme do Šardic zabudovat hráče, kteří pochází alespoň z regionu. Možná, že někde i v nižších soutěžích jsou šikovní fotbalisté, ale to, aby byli schopni podstoupit řeholi výkonnostního fotbalu a sladit svůj osobní život a práci či studium s časově zatěžujícím tréninkem i poměrně náročnou soutěží, je věc jiná. Proč zde neuvádím hráče z RSM Hodonín? Toto regionální středisko totiž ve finální fázi produkuje pouze druhořadé fotbalisty maximálně pro krajský přebor, téměř třicítka nejlepších ze všech věkových kategorií už dávno vyrůstá právě v uvedených fotbalových centrech.

Proč si myslíte, že jsou Šardice u některých klubů vnímány tak negativně?
Nemyslím, že tomu tak je. Rozhodně takto negativně nebyly vnímány naprostou většinou soupeřů v divizní soutěži, kde si naopak získaly jejich respekt a u mnohých i určitý obdiv. Možná jen tady na Hodonínsku nebo kousek za jeho hranicemi někde těžko nesli, že v Šardicích fotbal zásluhou stabilního ekonomického zázemí, nádherného areálu a třeba i lidí, kteří jej vytvářeli, tak dobře fungoval. Rozumím tomu, když v nedalekém Kyjově to nejeden fotbalový fanda nestrávil vůbec a dobře po těle nebylo možná ani těm, kteří dnes jen s nostalgií vzpomínají na nedávnou slavnou éru Ratíškovic. Některým, zejména malým klubům a oddílům, se občas nelíbilo ani to, s jakou vehemencí si šardičtí funkcionáři počínali při získávání kluků do četných mládežnických týmů, reprezentujících pak nejen Šardice, ale i celý region v nejvyšších mládežnických soutěžích. Možná někomu vadil korupčník Hastík, jinému třeba zase někdo jiný. Jedno je ale jisté, i tady na Moravě stále platí, že úspěch se neodpouští! A to je určitě také jeden z hlavních důvodů, proč fotbalové Šardice nejsou unisono vnímány jen pozitivně.

close zoom_in Proč jste více nespolupracovali s Mutěnicemi? Pan Holešínský jsou s panem Jagošem přece dobří přátelé…
Já osobně jsem se vždycky těšil na to, jak se v derby s Mutěnicemi střetneme v MSFL a kromě toho budeme v nejvyšší regionální soutěži v tandemu společně bavit fotbalové příznivce nejen z Hodonínska. Bohužel tomu tak není a co je horší, oba kluby nabraly směr, který je ze sportovního hlediska vrátil o několik desetiletí zpátky. Oba kluby mají jedno společné, a tím je jejich organizační struktura, založená na jediné osobě. Oba kluby jsou tak zejména ekonomicky zcela závislé na svých majoritních vlastnících. S nimi klub stoupá, ale bohužel i padá. V Mutěnicích po několika vydařených sezónách nastal před dvěma lety znatelný ústup z dosavadních pozic, který letos logicky vyústil až v propad kamsi do krajské soutěže. Případ Šardic je jiný! Ty měly to, co pracně zasely, teprve v blízké budoucnosti sklidit. Ovšem s jednou velice podstatnou podmínkou, a tou jsou prostředky, které by bylo třeba každoročně na činnost klubu vynakládat. Styl práce se však v obou klubech už na první pohled hodně lišil, a to jak ve výběru hráčů a určení jejich podmínek, tak v komunikaci uvnitř klubu, ale i v práci realizačního týmu. Důvody, proč Šardice nepokračují v nastolené cestě, znám a respektuji je. Nikdo nikoho nemůže nutit, aby rok co rok vkládal do fotbalu nemalé finanční prostředky. Na druhé straně je mně to ale hrozně líto, neboť fotbalové Šardice si už během krátké doby získaly skvělou pověst a visačku kvality. A měly určitě nakročeno, aby dosáhly ještě výš a dál, než třeba sousední Mutěnice.

Mnoho lidí vůbec nechápe, proč jste měli už v krajském přeboru tak nabitý kádr. Nebylo by rozumnější postupovat pomalejším tempem.
Já si vůbec nemyslím, že tehdejší mužstvo Šardic v krajském přeboru bylo nějak zvlášť silné. Určitě tam byli hráči, kteří měli potřebnou úroveň, aby v kraji uspěli. A určitě měli i lepší charakter, než ti, kteří pod trenéry Liborem Škodíkem a Valdemarem Horváthem v předchozí sezóně neuspěli. Aby se dosáhlo požadovaného efektu v podobě okamžitého návratu mužstva do divize, jeho očista musela být rychlá a důkladná.

Co říkáte na nečekaný postup RSM Hodonín z třináctého místa v krajském přeboru do divize?
Pokud bych byl přesvědčený, že jde o jen zachování čtvrté nejvyšší soutěže pro Hodonínsko, tak bych to kvitoval s povděkem. Byť o správnosti toho, aby postupoval tým, který se jen zázrakem zachránil v nižší třídě, by se dalo rovněž pochybovat. Obávám se však, že v tomto případě nejde ani tak o zmiňovanou divizi, jako spíš o nezbytné překrytí mládeže, organizované v RSM Hodonín, mužským týmem v odpovídající soutěži. A abych byl ještě konkrétnější, tak v konečném důsledku jde hlavně o zhruba miliónovou dotaci z ČMFS, která je tímto ve hře. Na druhé straně alespoň existuje možnost, že v případě výraznější podpory města nebo i jiného eventuálního partnera, by se pak ani mužský fotbal v Hodoníně nemusel krčit kdesi v ústraní a mohl by i zde hrát důstojnější roli. Přiznám se však, že v tomto směru jsem spíše skeptický.

Jak vzpomínáte na památné zápasy tehdejšího Synotu s Ratíškovicemi v MSFL ve druhé lize?
Každý zápas, který jsem osobně prožil, mám v hlavě zakódovaný jako nějaký film pro pamětníky. Všechna utkání s Ratíškovicemi si dobře vybavuji, většinou měla vysokou kvalitu i zvláštní náboj. V obou týmech bylo plno fotbalových osobností, v Synotu, vedeném Františkem Komňackým třeba Laďa Malár, na druhé straně bratří Karel a Milan Kulykové, Petr Zemánek a další. Nejčastěji se mi však vybavuje klíčový duel v Ratíškovicích ještě v MSFL v dubnu 1997 a jediný gól Radima Palčíka hlavou po rohu pár minut před koncem, který staroměstskému Synotu fakticky zajistil postup do celostátní druhé ligy. Bylo to krásné období, na které vzpomínám nejen rád, ale i s hrdostí.

V Synotu jste měli i odchovance Ratíškovic Ondřeje Voříška, který se tragicky zabil v autě. Kdo ho vlastně pro Synot objevil?
S prvotní informací o Ondřeji Voříškovi za mnou přišli trenéři žáků, kteří o něm věděli, když tehdy patnáctiletý Ondra ještě hrál za žáky ve Zlíně. Následně jsem se na stadionu v Ratíškovicích setkal s jeho otcem i dědou a také s tehdejším šéfem Ratíškovic Petrem Kotáskem a na všem jsme se rychle domluvili. Ondřej ještě jaro dohrál v Ratíškovicích a od léta pak nastoupil do naší fotbalové akademie. Byl to nejen výborný fotbalista, ale i super kluk, velice kamarádský a vždy usměvavý. Brzy se prosadil i v dorosteneckých reprezentacích ČR. S tím, co se mu pak v srpnu 2004 při cestě na sraz k mistrovskému utkání za juniorku Synotu poblíž Uherského Ostrohu přihodilo, jsem se vnitřně nesmířil do dneška. Ještě teď vidím, jak Ondra při své prvoligové premiéře na staroměstském Širůchu proti tehdejšímu mistru ČR Slovanu Liberec odvážnými průniky motal jeho obranu a vysloužil si za to ovace zaplněné tribuny. Jakoby to bylo včera….

Právě Synot i vy jste byli potrestáni za korupci. Myslíte, že se český fotbal očistil a posunul zase někam dál?
Abych to upřesnil, potrestáno bylo pár nosičů vody, kteří to odnesli úplně za všechny… Ale tak už to v životě chodí. Tehdejší vládnoucí garnituře se s pomocí problematicky nasazených telefonních odposlechů podařilo využít kauzy k odvedení pozornosti od vlastních, daleko závažnějších případů, které vypluly na povrch až později. A senzacechtivá média to pak veřejnosti předhodila jako psovi masitou kost. Ve skutečnosti bylo mnohé jinak, ale to zde opravdu už nechci jakkoli ventilovat. Zda se český fotbal od korupce i dalších nešvarů očistil, si ani po šesti letech od vypuknutí aféry nemyslím. Vždyť to pořádně asi ani nejde.

Podobně je to ale i v jiných oborech lidského konání, státní a komunální sféru nevyjímaje, ve školství, ve stavebnictví, zkrátka všude. Pak se ale nedivme a nechtějme jen po fotbalu, aby byl křišťálově průhledný. Úplně čistý nebude nikdy. Ovšem s korupcí jako celospolečenským problémem je třeba bojovat. I když začínat s tím bojem zrovna ve fotbale mně připadá pokrytecky laciné.

Českému fotbalu určitě neprospěla ani kauza dvou Bohemek nebo obvinění Střížkova hráčem Olomouce Drobiszem z uplácení. Právě vaše jméno se často objevovalo ve spojitosti s bývalým brankářem Synotu a Jablonce. Jaký vlastně máte vztah s Drobiszem, kterého jste před několika lety obvinil z pouštění zápasů?
Petra Drobisze jsem přivedl z Jablonce do první prvoligové sezóny Synotu v létě 2000. Byl to a stále je dobrý brankář. Z údajného pouštění zápasů jsem ho přímo nikdy neobvinil, ale po několika podivných gólech, které na jaře 2003 inkasoval právě od soupeřů, kteří se buď zachraňovali, nebo naopak hráli o poháry, jsme jej tehdy na popud trenéra Radka Rabušice s majitelem klubu přeřadili do B-mužstva. Zmiňované obvinění si pak už vykonstruovali novináři, kteří se v důvodech jeho přesunu začali šťourat. Naše vzájemné vztahy jsou od té doby pochopitelně narušené. Co se týká těch dvou nebo tří Bohemek, tak veřejnost často podléhá různým dezinformacím, prezentovaným i podle toho, co a jak se komu zrovna hodí. Předsedu střížkovské Bohemky Karla Kapra osobně neznám a ani mi není nijak zvlášť sympatický, ale ve sporu o nástupnictví po původním pražském klubu s názvem Bohemians je patrně v právu on a jeho téměř všemi opovrhovaný klub. Alespoň podle toho, co já o tom vím. Ovšem napravit chyby a mnohá pokřivení, které se za několik posledních let i ze strany některých fotbalových činovníků staly, nebude vůbec jednoduché. Vždyť i tady jde v konečné fázi hlavně o peníze a vůbec ne malé.

Určitě sledujete i Slovácko. Co říkáte na výsledky tohoto klubu?
Ve fotbalovém Slovácku, dříve Synotu a ještě před tím v Jiskře Staré Město jsem jako hráč, trenér i funkcionář působil skoro čtyřicet let. Proto navždy zůstane mojí srdeční záležitostí. Samozřejmě, že veškeré dění v něm sleduji, byť většinou jen zvenčí, a není mi to vůbec lhostejné. Slovácko už dříve prokázalo, že do první ligy patří. Má skvělé divácké zázemí i útulný fotbalový stánek a nezastupitelně dotváří sportovní kolorit celého slováckého regionu. Z ryze sportovního hlediska má však určitě na víc, než v posledních letech dokazuje. Možná, že právě od nastávající sezóny tomu bude už jinak. To vše je ale jen v rukou těch, kteří tam dnes působí.

Nemáte ambice vrátit se do první ligy?
První ligu jsme do Starého Města přivedli v roce 2000. Tehdy jsem byl generálním manažerem klubu a zároveň i asistentem trenéra Františka Komňackého. Za pár let jsme prokázali, že i na regionální úrovni může vzniknout silný klub s vysokými pohárovými ambicemi. Vždyť během úvodních čtyř sezón jsme si čtyřikrát za sebou vybojovali účast v evropském poháru Intertoto, kde 1. FC Synot odehrál celkem šestnáct utkání, například s francouzskými kluby Rennes a Sochaux, s pozdějším německým vítězem Bundesligy Wolfsburgem, se švédským přemožitelem Interu Milán v Poháru UEFA Helsingborgem či se srbským OFK Bělehrad. Všechny tyto mezinárodní zkušenosti mohly být později zúročeny i v cestě za poháry ještě cennějšími. Jsem přesvědčený, že dnes by hrál Synot každoročně o titul. Moje osobní ambice samozřejmě nesmyslná korupční aféra také přibrzdila, na druhé straně fotbal je pro mě kus života, který nehodím jen tak za hlavu.

Co teď bude Jaroslav Hastík dělat?
Zatím jsem ten nešťastný šardický konec ještě úplně nevstřebal, ovšem naříkat nad tím nemá cenu. Fotbal však nebyl pro mě jen zábavou, ale i prací a živobytím. A tak se musím o sebe a svoji rodinu zase nějak postarat. Ale zda to bude znovu ve fotbale, to ještě nevím. Jednak bych se nerad dočkal dalšího zklamání, jednak vhodných příležitostí v něm je čím dál míň. Zanevřít na fotbal však ani tak nehodlám.