„Tehdy chodilo na fotbal hodně lidí, zápasy měly atmosféru,“ vzpomíná na klubovém webu Slovácka Miroslav Hlahůlek.

Někdejší běhavý středopolař a současný mládežnický trenér rád vzpomíná i na památný dvojzápas s Universitatea Craiova. Moravané po výsledcích 3:2 a 2:2 postoupili do dalšího kola Intertoto, ve kterém vyzvali francouzský celek Stade Rennes.

„Na to se nezapomíná,“ říká třiapadesátiletý srdcař, který s fotbalem začal až v osmnácti letech. Přitom to z okresního přeboru nakonec dotáhl až do evropských pohárů.

„Byl jsem výjimka, ale třeba i Jan Koller začal s fotbalem až v pozdějším věku a dotáhl to až do Bundesligy a reprezentace,“ připomíná kariéru nejlepšího střelce historie českého národního týmu.

„V dnešní době už si to ale nedovedu dost dobře představit, protože dnes je to mnohem propracovanější než dřív,“ přidává.

Sám začínal s milovaným sportem v rodné Hroznové Lhotě. První soutěžní zápasy odehrál až v posledním roce dorostu, do té doby fotbal hrával maximálně v tělocviku ve škole a jenom tak s kamarády pro zábavu.

„Pak jsem odehrál šest utkání za muže a narukoval jsem na vojnu do Českých Budějovic, kde jsem se potkal s Ladislavem Maierem, který to dotáhl až do reprezentace,“ líčí.

Po návratu z vojny se Hlahůlek vrátil do Hroznové Lhoty. Podzim ještě dohrál v okresním přeboru, ale v zimě už přestoupil do Veselí nad Moravou, kterému dal tehdy přednost před Hodonínem.

„Bylo to blíž a navíc jsem tam měl zaměstnání, takže to pro mě bylo ideální,“ vysvětluje.

Pak ale za Hlahůlkem během týdne přišli funkcionáři Starého Města, Slovácké Slavie i Uherského Brodu. „Jiskra byla první a já jí dal slovo, a tak jsem zamířil do Starého Města,“ říká s úsměvem.

Angažmá ve třetí lize mu náramně sedlo. Nezapomenutelné jsou hlavně derby se sousedním Uherským Hradištěm.

„Byl jsem zaměstnaný v Colorlaku, kde pracovali jak chlapi z Hradiště, tak i samozřejmě ze Staráku a v týdnu před derby to bylo cítit, že je to jiný zápas - více se to prožívalo. Na ty zápasy chodila spousta lidí, kulisa byla výborná. Byla tam cítit rivalita. Ze začátku mi to nic neříkalo, protože jsem nepocházel přímo ze Starého Města nebo Uherského Hradiště, ale brzy mě to vtáhlo,“ přiznává bojovník, který si ze Slovácka odskočil do Slezska.

V druholigovém Třinci poznal, jak chutná život profesionálního fotbalisty. Do té doby byl amatér, jenž chodil do práce a ve volném čase trénoval. „V Třinci mě to asi nejvíc posunulo,“ myslí si.

V sezoně 1992/1993, kdy se dělila republika, si v Českomoravské fotbalové lize zahrál proti Liberci, Jablonci, Benešovu, Viktorii Žižkov, Zlínu nebo Plzni.

„Tehdy to byla kvalitní soutěž. Třeba za Švarc Benešov hrál Karel Jarolím a i Drnovice byly našlapané. Pro kluka, který tři roky před tím hrál krajský přebor, to byl velký skok,“ říká.

Z Třince se ale brzy vrátil zpět na Zlínsko, místo Starého Města se ale dohodl s konkurenčním Uherským Hradiště.

„V devadesátém druhém pro mě dojeli funkcionáři Slovácké Slavie Zdena Machálek s panem Michalíkem a během odpoledne jsme to upekli,“ hlásí.

„Já jsem neváhal vrátit se do Hradiště, kde byly ambice. Přišlo velké množství hráčů a nakonec z toho byl vlastně postup ze třetí ligy až do nejvyšší soutěže. Přišel Kufa, Podaný, Soldán, Michal, Irovský,“ pokračuje.

„Bylo to samozřejmě příjemné postupovat a na hřišti si to člověk užíval jak výsledkově, tak i tím, jak to žilo na tribunách. Bohužel jak to rychle šlo nahoru, tak následně po finančních problémech spadla Slovácká až do divize,“ dodává smutně.

Po skončení aktivní hráčské kariéry se dal na trénování. Nyní působí u dorostu Slovácka. Kromě působení v Třinci, kde strávil roku a půl, se ve slováckém fotbale angažuje dvaatřicet let.

„Prošel jsem všechny kategorie dorostů, byl jsem i u A-týmu ve druhé lize, kde jsem dělal asistenta Jiřímu Dekařovi. U juniorky jsem byl zase s Janem Palinkem,“ připomíná.

Za tu dobu trénoval spoustu fotbalistů. Někteří z nich to dotáhli až do ligy. Z ročníku 1994 stojí za zmínku Michal Trávník, Tomáš Břečka nebo Luděk Vejmola, o dva roky mladší jsou Sadílek, Zajíc, Machalík, Galuška, Nemrava a nebo i Civič, kterého vedení klubu v mládežnickém věku přetáhlo z bosenské Tuzly a hrál ve Slovácku i za dorost.

Hlahůlek je na všechny odchovance, kteří to někam dotáhli a dokázali se prosadit i jinde, pyšný.

„Já jsem vždycky strašně šťastný, když vidím, že se někdo z hráčů, které jsem trénoval v dorostu, dostane až do ligy, a že fanoušci třeba vyvolávají jeho jméno. Není nic cennějšího, než chodit na vlastní odchovance,“ tvrdí.

„Vím, že většina fanoušků by nejraději viděla každý rok příchody z jiných klubů než z vlastní líhně. Samozřejmě mužstvo se musí vhodně doplnit i z venku, ale práce s mládeží je to nejcennější, co může být a na co by fanoušci měli být pyšnější, než na vlastní odchovance,“ je přesvědčený.

Vypiplat ligového fotbalistu z nadějného kluka z přípravky je ale dlouhý a nesmírně náročný proces, který ovlivňuje řada faktorů.

„Dříve to bylo úplně jiné. Dnes děti mají úplně jiné podmínky. My jsme hráli na škváře a dnes ty umělky, posilovny a regenerace bere každý jako samozřejmost, ale mnohdy jim chybí taková ta hladovost,“ všímá si.

Jinde není pouze současná generace, ale i metodika. „Některé věci se vůbec nedají porovnávat,“ ví dobře Hlahůlek.

„Je to úplně někde jinde, a to jak po stránce zázemí, tak i taktické. My jsme prostě běhali a hráli jsme fotbal,“ přidává.

Dříve rozbory soupeřů¨nebo videa vůbec nebyly. Všechno se začalo měnit až po roce 2000.

„Dnes není týden, kdybychom neměli videorozbor v dorosteneckých kategoriích. Neřeší se úplně soupeř, ale spíš se pilují chyby, aby ta hra z našeho pohledu měla ty správné parametry. U mužů to už jde do nejmenších detailů, tam je to úplně jinde,“ říká.

I když fanoušci někdy na hráče nadávají, nelíbí se jim hra ani výsledky, Hlahůlek tak kritický rozhodně není.

„Vím, že jsme nejmenší město v lize a já si toho nesmírně vážím, že je tady první liga. Někdy mám pocit, že to lidem zevšednělo. Měli bychom být rádi, že to tady funguje, protože sehnat ty peníze a jedno s druhým není vůbec jednoduché,“ zakončuje povídání.