V Šardicích jste prohráli dost velkým rozdílem. Jak zápas vypadal z vašeho pohledu?
Myslím si, že šlo o jednoznačné utkání. První poločas ještě nebyl tak hrozný, protože pršelo. Po přestávce už byli ale o dvě třídy lepší. Nedá se nic dělat.

Po první půli byl rozdíl pouze dvě branky. Poté domácí spustili brankostroj. Co se stalo, že to nakonec dopadlo tak zle?
Spadly nám do sítě snad tři nebo čtyři góly do pěti minut. Nevím, čím to bylo. Možná nedisciplinovaností. Na to snad ani nejde nic říct.

Zkoušel jste spoluhráče hecovat, aby prohra nebyla tak jednoznačná?
Samozřejmě. V sedmdesáté minutě jsem říkal, že budeme hrát zezadu, aby to nebyl takový debakl. Pak dostaneme naráz tolik branek.

Jak moc důležité byly penalty? Šardice daly, vy jste neproměnil…
Myslím si, že zlom nastal tehdy, kdy jsme dostali třetí gól. Po snížení domácí kopali penaltu, kterou proměnili. Pak jsem kopal já. Bohužel jsem ji promarnil. Byla to moje chyba. V takových situacích musím dát gól. To je bez pardonu.

Věděl jste dopředu, co uděláte?
Chtěl jsem si na gólmana počkat. Trenér Šardic Ondrůšek mě zná. Prý ukázal jejich brankáři, kam kopu penalty, a on tam prostě skočil.

Na konci jste se už jen těžce zvedal. Co se vám honilo hlavou?
Přemýšlel jsem, jestli má vůbec cenu hrát fotbal. Myslím si, že jsme si nezasloužili prohrát až tak moc. Každopádně byli lepší, to musí být každému jasné. Je pravda, že co kopli, to jim tam spadlo.

Ke konci to vypadalo tak, že co šardický nákop, to šance…
Kluci se pořád chovali, jako bychom hráli na ofsajd systém. Říkal jsem jim, že prostě budeme bránit každý svého hráče. Jenže to víte. Začali se hádat a už to bylo. Jsou to mladí kluci. Něco jim řeknete a oni se ofrknou. Chybí nám trochu autorita. Není to jak v Šardicích, kde Zapletal něco řekne, a tak to je. To u nás nyní neplatí.

Nezbývá asi, než si to mezi sebou ujasnit…
Jasně.

Jak to vypadalo v kabině? Trenér Lorenc byl ze hry hodně zklamaný…
Všichni měli hlavy dole. Přišel jsem asi o deset minut později, protože jsem podepisoval zápis. Upřímně se mi tam ani moc nechtělo. Na to totiž není co říct. Musíme zlepšit disciplínu. Neplnili jsme své povinnosti. Co jsme si řekli, tak jsme zkrátka neplnili. Báli jsme se hrát. Samozřejmě musíme každý začít u sebe.

Je znát už pověstná deka?
Bohužel ano. To víte. Po podzimu jsme byli nahoře. V uvozovkách všechno šlapalo. Odešli nám čtyři klíčoví hráči a jsme tam kde jsme.

Zažil jste už někdy takový výsledek?
Jednou ano. Bylo to ještě v dorostenecké lize. Hráli jsme s Uherským Hradištěm v Olomouci a prohráli jsme taky 1:8. Musím říct, že nás ten zápas ale nakopl. Pak jsme vyhráli sedm nebo osm utkání po sobě a vedli jsme soutěž. Musíme se o něco podobného pokusit i teď. Co potřebujeme, si řekneme do očí. Vypustíme emoce a jedeme dál. O udržení se popereme. Nic není jistého.