A jen tím dokumentuje svůj leckdy až neuvěřitelný nejen fotbalový život. Emigrace, rok a půl bez fotbalu, setkání s malířem Salvadorem Dalím. Nejlepší střelec československé ligy z roku 1985, čtvrtfinalista mistrovství světa 1990 v Itálii a legendární útočník pražské Slavie ve středu oslavil šedesáté narozeniny.

Jaká bude oslava?

Jako každý rok, když mám narozeniny, s rodinou a pak s přáteli. Ve Slavii si dáme nějaký oběd s vedením, patnáct roků dělám v béčku Slavie, takže to rozumně oslavíme.

Připadá mi to nedávno, když jste ještě válel za národní tým. Jak vám zní takové jubileum?

Strašně to letí, člověk si to nedovede ani vůbec vzít do hlavy. Když jsem byl mladý kluk a někdo mi řekl, že je mu šedesát, byl to pro mě starý dědek. (úsměv) Utíká to. Kamarádi, bývalí hráči mi volají: Vítej mezi námi dědky. Člověk se s tím musí smířit. Mně je jedno, zda mám padesát nebo šedesát, cítím se dobře. Ve Slavii jsem s devatenáctiletými kluky, ani mi nepřijde, že jsem starý, každý den s nimi běhám, dělám rozcvičky.

Fotbalista Martin Rolinek (v modrém) si v neděli připsal premiérový start v nejvyšší české soutěži, když za Mladou Boleslav nastoupil proti Liberci.
Fotbalista Rolinek po přestupu z Líšně debutoval v lize, chce i mezi Lvíčata

Ohlížíte se při takových příležitostech za kariérou?

Něco si přečtu v novinách, někdy novináři vzpomínají na mistrovství světa v Itálii nebo jak jsme s Lubošem Kubíkem emigrovali. Vždycky mi to někdo připomíná, ale nejsem senilní dědek, abych vzpomínal, co bylo. Naopak. Hlavně, že jsem zdravý a můžu chodit na tréninky, ani si nepřipouštím šedesát roků.

Vaše emigrace, to je hodně zajímavý příběh. Jak se to seběhlo?

Novináři se mě ptali, zda nebylo ukvapené utéct, ale tehdy člověk nevěděl, že je dva roky před revolucí a otevřou se hranice. Hrál jsem za Slavii, dával jsem góly v reprezentaci, byl o mě zájem z Derby County v Anglii a prostě to tak vyplynulo. Utekl jsem s Lubošem Kubíkem, protože ve dvou se to lépe táhne. Za komunistů neměl fotbalista šanci dostat se ven. Chtěl jsem hrát venku. Za dva roky se to změnilo, nominovali nás na mistrovství světa s Kubíkem a byl jsem rád, hráli jsme s Němci o postup mezi čtyři nejlepší. Vzpomínky jsou někdy smutnější, někdy veselejší.

Uprchl jste ze soustředění Slavie v německém Hannoveru, bylo to spontánní rozhodnutí?

Ani ne, už půl roku se jednalo, nebylo to zničehonic. Slavia mě chtěla pustit do Anglie, ale předseda svazu Kocek řekl, že můžu jít do zahraničí až ve dvaatřiceti. Jenže to už bylo pozdě. Angličané slíbili, že nás vezmou a starali se o nás.

Jenže kvůli emigraci jste nemohl rok a půl hrát fotbal…

Dneska se ligový fotbalista zraní na dva tři měsíce a píšou o něm, zda se do toho dostane zpátky. Nehrál jsem rok a půl, ale cestovali jsme po Španělsku, Anglii, Itálii. Po roce a půl jsem odehrál první zápas v Bundeslize za St. Pauli a hned jsem dal gól, to bylo fantastické. Za čtyři měsíce už jsme hráli mistrovství světa v Itálii.

Takže vás tak dlouhá pauza bez fotbalu nepoznamenala?

Měli jsme výhodu, že Derby County nám vyjednávalo každou středu přátelské zápasy, pořád jsme byli v ligovém tréninku.

Doplatila na vaši emigraci rodina?

Samozřejmě byla kontaktovaná policajty a StB, ale v té době už to nebylo tak divoké. Sledovali ji, to je jasné, problémy však neměla. Nesměli za mnou na návštěvu, kdybych však emigroval v roce 1968, nemusel jsem ji vidět třeba deset roků. Jak se hranice otevřely, hned za mnou rodina přijela.

Ovšem ze znělky pořadu Branky, body, vteřiny stáhli vaši nádhernou trefu do sítě Walesu v kvalifikaci mistrovství Evropy 1988, kterou jste zaujal anglické funkcionáře.

Otec říkal, že když byl tehdy v pátek v hospodě, stáhli gól z televize. Byli jsme první fotbalisté, co utekli, hokejisté měli výhodu, že hrát mohli, ale nám svaz tvrdil, že jsme profesionálové. Jenže jsme byli prd, žádní profíci. Měli jsme výplatu tři tisíce, proto jsem chtěl jít ven. Říkal jsem si, že fotbal umím, byl o mě zájem, nelituji.

Vůbec?

Ne, potkal jsem fantastické kluky, kteří do zahraničí nešli a skončili jako řidiči taxíků, spousta z nich jako bezdomovci, nic dělat neuměli. U mě to dopadlo dobře, děti se naučily anglicky, německy, taky mi mohou poděkovat. (úsměv) Dnes je jiná doba.

Důležitou roli ve vaší emigraci sehrál vlivný multimilionář Robert Maxwell, který vlastnil Derby County.

Byl to tiskový magnát, vlastnil třeba noviny Daily Mirror, pohyboval se pouze na lodi nebo ve vzduchu, přelétával helikoptérou na stadion. Když jsme za ním přijeli, zaskočilo nás, že mluvil česky, on totiž pocházel z Podkarpatské Rusi. Jenže jsme nemohli hned do Anglie, protože jsme neměli pasy, tak mu pomohla rodina Guinnessů a ubytovala nás s Lubošem Kubíkem na půl roku ve Španělsku. Staralo se o nás služebnictvo, to byly neskutečné věci. Až když se nám vyřídily bolívijské pasy, mohli jsme dál.

Proč bolívijské pasy, kvůli vaší vizáži dlouhovlasého opáleného sportovce?

Tehdy se mohly kupovat pasy z Jižní Ameriky, jeden stál pětatřicet tisíc dolarů, dolar byl tehdy přes třicet korun. Ale Kubíkovi jsem hned říkal, zda ho pustí, když je blonďák s modrýma očima. (smích)

Jak jste trávili čas ve Španělsku?

Poslali nám tam trenéra z Anglie, takže jsme každý den něco dělali. Žili jsme v městečku Figueres, půlroční čekání bylo však dlouhé.

A tam jste se poznali se slavným španělským malířem Salvadorem Dalím, který vám prý dokonce věnoval obraz. Co se s ním stalo?

Přátelil se s Guinnessovou rodinou, viděli jsme se asi dvakrát ve vesnici Cadaqués, ale byl nemocný a krátce potom umřel (v lednu 1989 – pozn. red.). Byla to taková menší malůvka, nechal jsem ji v Anglii u kamaráda. Nerozuměl jsem, jakou může mít hodnotu, ani jsem tehdy nevěděl, kdo to je.

Ivo Knoflíček
narozen: 23. února 1962 v Kyjově
profese: bývalý fotbalový útočník, nyní trenér rezervy pražské Slavie
mládežnická kariéra: Baník Šardice, Zbrojovka Brno, Sigma Olomouc
dospělá kariéra: Slavia Praha, RH Cheb, St. Pauli, VfL Bochum, Vorwärts Steyr, Švarc Benešov, Pares Prušánky, Dukla Příbram
bilance v první československé a české lize: 233 zápasů/63 gólů
v německé Bundeslize: 37/5
v rakouské Bundeslize: 22/2
reprezentace Československa (1983-1992): 38/7
úspěchy: čtvrtfinalista mistrovství světa 1990 v Itálii, nejlepší střelec československé ligy 1985
rodina: jeho mladší bratr Luboš Knoflíček hrál první fotbalovou ligu za Baník Ostrava a Slavii Praha

V Anglii jste si nakonec nezahrál, ale Derby tehdy patřilo mezi přední mužstva s řadou skvělých hráčů. Každou neděli vás prý zval na obědy legendární anglický gólman Peter Shilton.

To ano. Ujali se nás perfektně, v té době tam hrálo pět reprezentantů a Derby se pohybovalo na čtvrtém, pátém místě. Hrál tam Mark Wright na stoperu, Dean Saunders střílel góly, Shilton v bráně. Byl to úžasný mančaft, škoda že to nevyšlo a nezahrál jsem si ligu, protože jsem z Československa nedostal povolení.

Další šance se vám otevřela v italském Juventusu, kde tehdy dělal čestného prezidenta Čestmír Vycpálek, slavný československý trenér. Ovšem ani jeho přímluva nepomohla, že?

Jeden manažer mě vzal do Itálie k Čestmíru Vycpálkovi, který skoro do šedesáti trénoval Juventus. Spal jsem u Zdeňka Zemana, což byl jeho synovec. Trénoval jsem s Foggií, se kterou postoupil ze třetí do první italské ligy.

Jaké bylo setkání se Zdeňkem Zemanem?

Byl dobrý. Jel jsem s jeho týmem čtrnáct dní na soustředění v Rakousku a bydlel jsem s ním na pokoji, vykouřil snad šedesát cigaret denně. Pálil hrozně. (úsměv) Z Juventusu mě chtěli dát na půl roku do Verony a přesvědčit československý svaz.

Nepovedlo se.

Měli jsme sraz ve Frankfurtu na letišti s Kockem, ale ten mě nechtěl nechat hrát. Říkal, ať se vrátím, ale odpověděl jsem mu, že se vracet nebudu. Luboš Kubík už v létě odešel, ale já se vrátit nechtěl, jenže mi nepovolili hraní. Končily transfery a šel jsem do Německa, kde jsem trénoval v Norimberku, pak mi zavolali ze St. Pauli, které sídlí v Hamburku. Hrál tam Honza Kocián, začal jsem trénovat, v listopadu přišla revoluce a už jsem hrál.

A hned v prvním zápase za St. Pauli jste skóroval.

Nastoupil jsem v prosinci proti Borussii Mönchengladbach, stopera tam hrál Franz Straka, kterému jsem v pětaosmdesáté minutě utekl a dal gól. Vyhráli jsme 2:1.

A pak přišel klíčový reprezentační duel 25. dubna 1990 ve Wembley, který vás vrátil do reprezentace, že?

Ani jsem tam nechtěl jet, měl jsem i trochu strach. Říkal jsem si, že je to nějaké divné, najednou reprezentace, bál jsem se, aby se něco nestalo. Přece jen kluci bez nás vybojovali postup, jenomže se jim vůbec nedařilo, v Brně prohráli s Egyptem a lidi začali po revoluci volat, ať se vrátí Kubík a Knoflíček. Ve Wembley jsme po deseti minutách vedli 1:0, nahrál jsem na gól Tomáši Skuhravému, pak Luboš Kubík jeden gól dal. Prohráli jsme 2:4, ale řekli nám, že s námi do reprezentace počítají.

Vnímal jste nevraživost od spoluhráčů, přece jen jste vyřadili dva hráče, kteří nastupovali v kvalifikaci?

Od kluků jsem vůbec nic kritického neslyšel, ale dva museli na náš úkor vypadnout. To je život, já se do týmu necpal. Byl jsem šťastný, že jsem po roce a půl hrál Bundesligu. Měl jsem strach, ale s reprezentací to dopadlo dobře, na mistrovství světa jsme měli fantastickou partu. Kluky jsem znal, vzali nás a nakonec jsme s Němci bojovali o postup do semifinále. Zrovna uvolnili hranice a na duel s Rakouskem na nás přijelo patnáct tisíc našich fanoušků. Na to nejde zapomenout.

Jaký byl pak návrat domů v roce 1994?

Fantastický. Vracel jsem se do Slavie, která měla po podzimu náskok sedmi bodů a po třiceti letech bojovala o titul. Do toho jsem přišel. Ovšem náskok jsme ještě ztratili. Pavel Nedvěd nám dal gól v poslední minutě a Sparta získala titul. Ale příští rok už ho měla Slavia.

Jenže vy jste hrál třetí ligu v Prušánkách.

No furt dělám kopance. (smích) Trenér Cipro nechápal, kam jdu, ale když jsem se vrátil zpátky do Slavie, ani jsem neměl motivaci. Zase jsem dával góly, hráli jsme o titul, takže jsem se vrátil na Moravu do Prušánek. Zblbnul mě (majitel Jiří Paška – pozn. red.), za tři měsíce jsem zase mazal zpátky. Pak jsem hrál v Příbrami, která se spojila s pražskou Duklou, a ještě jsem si na stará kolena v pětatřiceti užil první ligu.

Brněnští fotbalisté (v červeném Michal Ševčík) zdolali Petržalku 4:0.
Na hřišti mám hlavně vymýšlet. Okolí pouštím z hlavy, říká talent Ševčík

Jak často se podíváte na jižní Moravu?

V Šardicích často hraje reprezentace, brácha tam dělal správce. Hráváme soboty, neděle, ale když je čas, na dva dny zajedu, samozřejmě bych toho nezneužíval, abych chyběl na mistráku. Dostanu se na Moravu málo, jednou či dvakrát za rok. Mamka má osmdesát šest let, takže každý rok na oslavu.

Zápasy pražské Slavie si nenecháte ujít?

Jsem velký fanoušek, chodím na Slavii a mám svoje místo, sedačku. Bývá tam Pavel Kuka, Jan Suchopárek, Vladimír Šmicer, fotbalové osobnosti, co táhly Slavii a uplatnily se i v zahraničních klubech. Na mistrák se sejdeme v jedné místnosti, takže s bývalými hráči jsme v kontaktu.