Středa 10. května 2000. Deset autobusů plných hrdých příznivců Ratíškovic vyrazilo z čtyřtisícové obce do hlavního města, aby zhlédlo zápas, který navždy vstoupil do dějin ratíškovického fotbalu. „Bylo to malé Nagano, zážitek pro všechny,“ říká za všechny trenér Vlastimil Palička, který stál na lavičce Baníku v jeho nejslavnější éře.

„V Ratíškovicích to byl obrovský svátek, euforie,“ přitakal bývalý prezident klubu a současný okresní předseda Petr Kotásek. „Jsou to krásné vzpomínky, které nikdo nikdy nikomu nevezme,“ pokračoval.

Pohárová pouť Ratíškovic začala v Dolním Němčí, kde výhru druholigového nováčka zachránil Milan Kulyk. „Tam jsme měli největší problémy,“ vzpomíná Kotásek. Nejtěsnějším rozdílem 1:0 vyhrály Ratíškovice i v Brumově. Stejným poměrem pak Baník vyřadil i dva prvoligové mančafty, Drnovice a Blšany.

„Ve čtvrtfinále jsme si přáli Spartu, ale dostali jsme Plzeň, kterou jsme v tu dobu poráželi,“ uvedl Kotásek. Celek z Hodonínska vyhrál v Plzni díky dvěma gólům Karla Kulyka 2:1.

V televizním semifinálovém duelu pak doma Ratíškovice přejely Vítkovice 3:0. Dvakrát se za vítěze trefil Zemánek, třetí gól přidal Slovák Oršula.

„Mužstvo bylo velmi dobře složené, mělo kvalitního trenéra, byla dobrá parta,“ uvedl Kotásek.

„Nebyla to žádná náhoda, ve druhé lize jsme skončili na třetím místě. Měli jsme kvalitní tým,“ přikyvuje Palička.

V památném finálem pak Ratíškovice prohrály s Libercem 1:2. „Bylo nám jasné, že hrát evropské poháry bylo nad naše možnosti. Finále jsme odehráli slušně, důstojně,“ pronesl Kotásek.

„Mám to natočené na videu, ale všechny momenty si dobře vybavuji. Vstřelili jsme branku, nastřelili břevno. Pamatuji si góly, které nám dal Liuni, určitou nervozitu rozhodčího, který se bál, abychom náhodou nevyrovnali. Je toho hodně. Pro hráče to byl zážitek,“ vzpomíná Palička. „Je to krásná vzpomínka. Další třešničkou pak bylo přivítání a reakce celých Ratíškovic.“

Na finále poháru dodnes vzpomínají i Liberečtí. „Byl to první velký úspěch Slovanu Liberec,“ sdělil dlouholetý kapitán severočeského klubu Tomáš Janů. „Díky výhře v poháru jsme se poprvé dostali do fotbalové Evropy, zahráli jsme si i v Liverpoolu,“ upozorňuje levý obránce.

Janů si pamatuje i na samotný souboj s podceňovanými Ratíškovicemi. „Tak určitě se mi vzpomínky vybavují. Byli jsme favorit, Ratíškovice tehdy hrály druhou ligu. Dali jsme dva góly, soupeř snížil a ke konci jsme se báli o výsledek,“ přiznává po letech Janů.

Zkušený stratég Slovanu Ladislav Škorpil své svěřence na finále pečlivě připravil. „Ratíškovice nespadly z Marsu. Ve druhé lize se jim dařilo. Věděli jsme o nich stejně jako o kterémkoliv jiném mužstvu. Snažili jsme se, aby nás ničím nepřekvapili. Utkání jsme nakonec zvládli,“ pronesl.

Vítězství v domácím poháru by bylo pro Ratíškovice zcela nepochybně historicky největším úspěchem. V roce 1955 vyhrál dorost Baníku mistrovství republiky, když ve finále uspěl právě proti Liberci. V seniorské kategorii stálo až do roku 2000 nejvýše účinkování ve druhé celostátní lize v letech 1961 a 1962.

Dvě třetí místa v sezonách 1999–2000 a 2000–2001 všechny dávné triumfy přebyly. „Nerad bych to srovnával. Obě soutěže spolu souvisely. Doma jsme hráli velmi dobrý ofenzivní fotbal. Finále českého poháru je obrovským úspěchem stejně jako dvě třetí místa ve druhé lize,“ míní Kotásek. „Jsou to dvě zcela odlišné soutěže. V poháru nesmíte ani jednou zaváhat, v dlouhodobé soutěži se dá nějaké klopýtnutí napravit,“ nabízí svůj pohled Palička.

O tom, že by mohl některý z okresních klubů dosáhnout úspěchu Baníku, není přesvědčen. „To se povede jednou za padesát let. Nedokážu si představit, že by se mužstvo z divize či MSFL objevilo ve finále poháru.“

Navíc doba vesnických klubů je dávno pryč. „Udělali jsme i spoustu chyb,“ přiznává Kotásek. „Ratíškovice jsou tím vyléčené,“ pokračuje. „Překročili jsme mantinely,“ uvědomuje si s odstupem času.

Po sestoupení z druhé ligy se mužstvo z ekonomických důvodů přihlásilo do Moravskoslezské divize. S mladým kádrem ale neuspělo a sestoupilo do krajského přeboru.

zaznělo po finále …

Petr Kotásek (prezident ratíškovic): Nezbývá mi než klukům poděkovat. Postarali se o nejhezčí dárek k výročí sedmdesáti let ratíškovické kopané. Myslím, že finále dopadlo tak, jak mělo. Evropská soutěž by byla pro Ratíškovice příliš velkým soustem organizačně i finančně. Navíc bychom ani nemohli hrát na vlastním hřišti. Dohodli jsme se, že se k zásahu nebudeme vyjadřovat. Všichni přítomní na stadionu a pozdějiv televizních záběrech viděli, co se stalo. Pro nás je směrodatné, že všichni zranění a zadržení kluci jsou již v pořádku doma. Celá událost je velmi ošemetná. Já ani moji kolegové jsme ji neměli čas sledovat, neboť jsme asistovali u předávání obou pohárů, takže nemůžeme soudit. Hlavou zeď neprorazíme.

Vlastimil Palička (trenér Ratíškovic): Důležité bylo, že jsme v poháru přežili podzim. Jakmile jsme se přes Blšany dostali mezi elitní osmičku, záleželo už jenom na losu. Na mých svěřencích byla vidět obrovská motivace dokázat všem, že máme kvalitní mužstvo, které se může srovnávat i s prvoligový­mi celky.

Jiří Dekař (asistent trenéra): Už v prvním kole v Dolním Němčí na nás pokřikovali, co chceme kopat a hrát. Nakonec jsme to dotáhli až na Strahov. Po postupu do druhé ligy je dnešní den pro mě obrovským svátkem.

Ladislav Škorpil (kouč Liberce): Naše vítězství v boji s druholigovým soupeřem bych vůbec nesnižoval. Ratíškovice byly ve hře až do poslední vteřiny a klidně mohly vývoj finále zvrátit.

Richard Hrotek (autor finálové branky Baníku): Je to moje nejdůležitější trefa. Nebudu však slavit jenom ji, ale celé pohárové tažení.

Pavel Barcuch (brankář Ratíškovic): V úterý po příjezdu od půl šesté jsme si vyzkoušeli hlavní plochu. Nocovali jsme v hotelu Coubertin, kde jsme zhlédli semifinále Ligy mistrů. Trenér doporučil večerku hodinu před půlnocí. Ranní předzápasovou rozcvičku jsme absolvovali kdesi na pastvině. Z hotelu nás chtěli vyhodit už v jedenáct dopoledne, mají nás tu za burany. Liberec byl v utkání lepší, ostudu jsme však neudělali.

Marie Bardúnová (fanynka a hlavní organizátorka zájezdu): Prohru o jeden gól bereme všichni jako velké vítězství naší vesnice. Byl to nezapomenutelný zážitek. Také nálada v autobuse byla cestou domů skvělá. Zpívali jsme, tleskali a vyvolávali hráče.

Josef Panák (fanoušek Baníku, který zásah Policie ČR odnesl pobytem na neurochirurgickém oddělení se silným otřesem mozku): Chtěl jsem vysvobodit bráchu z policejního šetření, vrazili však do mě a pak už si nic nepamatuji. Na fotbal v žádném případě nezanevřu, na tu zběsilou zvěř v černém určitě.

Radek Panák (fanoušek, který skončil společně s dalšími pěti fanoušky v cele předběžného zadržení v Praze 6): Nejprve nás přikurtovali k bráně stadionu, pak nás odtáhli na krytou dráhu v jeho útrobách, kde jsme ještě zchytali řadu ran. Policie použila nepřiměřených donucovacích prostředků. Na stanici nám důkladně prošacovali celé tělo. Po třech hodinách přinesli jeden hrnek vody pro šest lidí, na toaletu nás nepustili vůbec!
FK Baník Ratíškovice – před deseti lety

Brankáři: Pavel Barcuch, Pavel Líčeník.

Obránci: Pavel Toman, Pavel Svoboda, René Bábíček, Richard Hrotek, Martin Švestka.

Záložníci: Luděk Urbánek, Michal Kordula, Miroslav Kaloč, Michal Šuráň, Michal Hýbner, Miroslav Oršula, Tomáš Kotásek.

Útočníci: Petr Zemánek, Karel Kulyk, Aleš Chmelíček, Dalibor Koštuřík, Lukáš Blaha.

Realizační tým
Trenér: Vlastimil Palička

Asistent trenéra: Jiří Dekař

Manažer: Pavel Blaha

Lékaři: Pavel Kopeček, František Markus.

Masér: Josef Blaha

Kustod: Václav Voříšek

Vedení klubu
Předseda představenstva: Petr Kotásek.
Místopředseda představenstva: Josef Kouřil. Člen představenstva: Vlastimil Valenta.
Finále Českého poháru 2010

Má vzpomínka na finále …

Liuniho góly ve stínu Baníku

Je to již deset let, přesto si pamatuji na vše. Cestu autobusem, předzápasové pivo, poloprázdný neútulný Strahov, Vipku plnou známých fotbalových osobností, trenérů i fotbalistů. Jelikož už tenkrát jsem měl fotbalový nadhled a nestranné srdíčko (fandit Liberci jsme začal až později) sedl jsem si na rozdíl od známých, kamarádů i spoluhráčů z dorostu na hlavní tribunu. Výhled jsem měl jistě o něco lepší, navíc jsem měl jistotu, že pendrekem v tu květnou středu nedostanu. Zápas popisovat nemusím. Nikdy nezapomenu na výkon famózního Argentince Liuni, kuriózní malou domů ex-přítele modelky Kobzanové Jiránka. Z paměti mi nikdy nevymizí dva přesné centry Pavla Tomana, po jednom z nich vstřelil Hrotek hlavou historický gól. Závěrečný ceremoniál, během kterého byli dekorování vítězové a poražení museli bezmocně přihlížet bezohlednému policejnímu zásahu… A i když mají v současnosti fotbalové Ratíškovice úplně jiné, obyčejné starosti, jsem rád, že jsem u toho památného zápasu mohl být. Kolik jiných okresních klubů se může podobnou historií pyšnit?! Ano, tříletá druholigová etapa je dávnou minulostí a přinesla celou řadu obětí a problémů, ale věrní fanoušci Ratíškovic mají do konce života na co vzpomínat…

Libor Kopl je sportovním redaktorem týdeníku Slovácko
Kordula: V druholigové euforii nám šlo vše snadno

Ratíškovice /ROZHOVOR/ – Byl u největšího úspěchu ratíškovického fotbalu. Odchovanec Baníku Michal Kordula měl to štěstí, že společně s útočníkem Petrem Zemánkem a řízným obráncem Pavlem Tomanem bojovali v modrožlutých barvách za svůj mateřský klub i rodnou obec. Bývalý defenzivní záložník Ratíškovic a současný kapitán ligového Slovácka vzpomíná na památné tažení Ratíškovic Pohárem ČMFS. Celek z Hodonínska prohrál před deseti lety na pražském Strahově s Libercem 1:2.

Jak vzpomínáte na pohárové tažení s Ratíškovicemi?
Vzpomínám moc rád. Ale nejen na pohárové tažení, ale na celé druholigové ratíškovické období. Byly to krásné fotbalové časy.

Který pohárový zápas byl podle vás ten nejtěžší? Bylo to čtvrtfinálové utkání v Plzni nebo televizní semifinálový duel proti Vítkovicím?
Nevím. Mně přijde, že v té době nám šlo tak nějak všechno hladce. Jestli to bylo mládím nebo tím, že jsme se fotbalem bavili a hráli bez stresu, nevím, ale opravdu vše šlo v té druholigové euforii snadno.

Co se vám vybaví při vzpomínkách na samotné finále?
První vzpomínka je na ten ratíškovický sektor. Kolik lidí nás přijelo povzbuzovat. Na góly, které jsme dostali. Potom, jak policajti bezdůvodně začali mlátit naše fanoušky, a potom na cestu domů.

Jaká byla cesta domů?
I když jsme prohráli, tak cesta byla veselá a po návratu na stadion čekali ještě fanoušci. Tak jsme v oslavách pokračovali v restauraci Sport. Přesně si vzpomínám, jak trenér Palička říkal, hoši opatrně, v sobotu hrajeme. A pan Kotásek do toho řekl: Hoši, dejte si kořalku, dnes to platím já. Jsou to krásné vzpomínky.

Viděl jste zápas s Libercem třeba ještě jednou na videu?
Mám ho doma na kazetě, ale ještě jsem se nedíval.

Jste s některými hráči pořád v kontaktu?
S Alešem Chmelíčkem hraji ve Slovácku. Jinak jsem nejvíc v kontaktu s Ríšou Hrotkem a Petrem Zemánkem. No a Rendovi Bábíčkovi slibuji, že posedíme, až bude chvilka času.

Je šance, že by některý z okresních týmů dokázal něco podobného zopakovat?
Někdy v budoucnu šance je, ale když vidím stav okresního fotbalu, tak to asi nebude v blízké budoucnosti. I když bych se rád mýlil.

Vy jste se ve finále poháru objevil vícekrát. Které bylo to nejlepší?
Finále jsem hrál už čtyřikrát a žádné nevyhrál, což mě hrozně štve a mrzí. Hlavně když člověk ví, že těch šancí něco vyhrát už moc nebude. Nejlepší bylo finále s Baníkem, protože tam už postup do finále znamenalo vítězství. A navíc tím zápasem žila celá vesnice.