K vrcholové kariéře měl přitom našlápnuto v Brně. „V patnácti letech mě přetáhli ze Slavičína do Zbrojovky. To bylo ještě za trenéra Harašty. Prožil jsem tam celý dorost a v mužích jsem se dostal do druholigového týmu. Po návratu z vojny v Chebu jsem ještě chvíli vydržel v Brně, ale pak po mně sáhly Drnovice,“ vzpomíná na začátky své profesionální kariéry pětačtyřicetiletý brankář.
Vesnici na Vyškovsku tenkrát ještě chyběla dominanta v podobě moderního stadionu. Také se psal teprve rok 1989 a Drnovice hrály až třetí ligu. „Na stadionu bylo víceméně jen to hřiště. Za brankami nějaké ochozy, k tomu starší tribuna postavená v Akci Z (neplacená brigáda v dobách socialismu pozn. red.),“ usmívá se při vzpomínce na tehdejší zázemí.
„Převlékali jsme se v tělocvičně, prostě vesnická klasika. Ale fotbalový táta Honza Gottvald už měl určitě v hlavě postupy do vyšších soutěží,“ myslí si Barcuch.
Ve třetí nejvyšší soutěži s ním hráli fotbalisté jako Miroslav Lecián, Ľubomír Nosický nebo Valdemar Horváth, kteří to s Drnovicemi dotáhli až do nejvyšší soutěže. V následujících sezonách se začalo budovat ambiciózní mužstvo. V sestavě s ligisty Ivo Stašem, který si vyzkoušel třeba angažmá v britské Aston Ville, Radomírem Chýlkem nebo střelcem Róbertem Kafkou.
To si ještě Barcuch na rok odskočil blíž domovu do Uherského Hradiště. Ale vrátil se v pravý čas vybojovat postup do první ligy. „Když jsme pak hráli premiérový zápas v nejvyšší soutěži, jediný jsem z naší sestavy neměl prvoligový start,“ ukazuje na nevídanou zkušenost kádru nováčka první sezony samostatné české ligy.
Z druhého místa
V ročníku 1992/1993 se ve druhé lize bojovalo hned o šest postupových míst a navíc i jednu pozici v baráži. „Majitel klubu pan Gottvald si tuto šanci nechtěl nechat ujít. Skončili jsme o dva body za vítězným Žižkovem,“ pátrá v paměti opora mezi tyčemi.
I když do prvního ligového zápasu proti Chebu nastupoval bez zkušeností s nejvyšší soutěží, v první drnovické sezoně na fotbalovém výsluní pustil do branky náhradníka jen na dva duely. O rok později si mohl odškrtnout stejnou porci 28 startů. Ve třetí sezoně začal jako jednička, ale postupně jej z branky vystrnadila posila z Ostravy Tomáš Bernády.
V úvodu ročníku 1996/1997 si už Barcuch připsal pouhé tři zápasy. A pak se s Drnovicemi rozloučil. „Situace se pro mě stala nesnesitelnou. Vypudila mě odtamtud paní Bečvářová z Chemapolu. Prostě ženská, která si myslela, že rozumí fotbalu,“ mračí se.
I když léta pod křídly chemického giganta patřily v Drnovicích k nejúspěšnějším, Barcuch mnohem raději vzpomíná na éru, kdy klubu vládl pouze Jan Gottvald. „Nejkrásnější byly postupové sezony. Panovala tam taková vesnická atmosféra, znali jsme skoro všechny lidi z dědiny. Pak jsme ale kvůli Chemapolu museli jezdit hrát přáteláky za Prahu jen kvůli tomu, že si to nějaký strejda z firmy poručil,“ podotýká gólman, který si dresu Drnovic připsal 69 prvoligových startů. Zbytek sezony pomáhal na jiných druholigových štacích. Nejprve znovu v Uherském Hradišti, potom si vyzkoušel atmosféru v hanáckém Přerově.
Slavičínský rodák si sháněl i zahraniční angažmá. „Měl jsem jít někam do Polska. Pak mě trenér Táborský lanařil do řeckého celku Škoda Xanthi. Už jsem měl pomalu sbaleno, ale nakonec angažovali jiného brankáře. Tenkrát mě to hodně lákalo,“ přiznává.
Nakonec si moravský patriot jen jednou odskočil za „hranice“ do Slezska. V Karviné se v sezoně 1997/1998 po sestupu z nejvyšší soutěže hrála znovu jen druhá liga. „Měli jsme famózní partu, na tento ročník strašně rád vzpomínám. Jenomže vše zase skončilo na penězích,“ povídá Barcuch, který si ve druholigové sezoně připsal dokonce dvě vstřelené branky. Jednu z nich výkopem přes celé hřiště, který zapadl za Jaromíra Blažka z Bohemians.
Po postupu sliboval sponzor karvinským fotbalistům spoustu peněz. Místo toho se poroučely opory typu kanonýra Vítězslava Tumy. „Kádr se doplnil staršími hráči. Jenomže jsme čekali i tři měsíce na výplaty,“ komentuje své tehdejší starosti. Tehdy nastoupil k posledním 22 prvoligovým duelům kariéry, výsledkem byl ale sestupu s devítibodovou ztrátou na záchranářskou pozici.
Pak se vydal na jih. Krajinu posetou těžebními věžemi vyměnil za kopce osázené vinohradem. Ratíškovice se svými čtyřmi tisíci obyvateli patřily k největším obcím v republice a na začátku tisíciletí se na tři sezony objevily ve druhé nejvyšší soutěži. V jejich brance stál Barcuch.
Znovu jako neochvějná jednička. „Oproti Drnovicím to byl velký rozdíl. Stadion byl mnohem menší, útulnější. V klubu panovala pohoda, ale všechno se odehrávalo na amatérské bázi. Na masáže nebo bazén jsme museli jezdit do Hodonína,“ vybavuje si.
Štika druhé ligy
S hráči jako Petr Zemánek, bratři Kulykové nebo Richard Hrotek se jihomoravská vesnice v soutěži rychle zabydlela. V ročníku 1999/2000 skončila třetí, o rok později zopakovala zisk 51 bodů i bronzovou příčku. „Bylo až neskutečné, jak se nám tehdy dařilo. Přitom všechno fungovalo ve vyloženě vesnické atmosféře. Při tréninku občas kolem hřiště projel traktor,“ zasní se.
Nejzářivější okamžik v historii klubu přišel 10. května 2000. Deset autobusů plných hrdých příznivců Ratíškovic vyrazilo do Prahy, aby zhlédlo zápas, který navždy vstoupil do dějin ratíškovického fotbalu finále poháru Českomoravského fotbalového svazu. Na Strahově nastoupil Baník proti Liberci.
Po hodině hry severočeský favorit vedl už 2:0. „Deset minut před koncem snižoval Ríša Hrotek, ale rozhodčí Liba nás už pak nepustil za půlku,“ vybavuje si ratíškovická jednička.
Stínem na výkonu jihomoravských hráčů zůstal policejní zákrok proti fanouškům, kteří chtěli svým miláčkům poděkovat přímo na hřišti. „Byl jsem kvůli tomu i u výslechu jako svědek. Asi bylo jednodušší seřezat tři stovky fandů Ratíškovic, než dva tisíce libereckých,“ přemýšlí.
Podobně smutná byla i poslední sezona jeho tehdejšího klubu ve druhé lize. Získal o třicet bodů méně než v předchozích ročnících a následoval sešup, který se předloni zastavil až v I. A třídě. „Udržet malý klub tak vysoko bylo neúnosné. Slétli jsme z předposledního místa,“ povídá Barcuch.
Ten pak zamířil na rok do Kroměříže, odtud ještě domů do Slavičína, kde zažil další spanilou jízdu pohárovou soutěží.
Ve vápně sebou hází pořád, momentálně v dresu Skaštic na Kroměřížsku. „V okresním přeboru jsme třetí, přitom osm z nás má přes čtyřicet. Ještě aspoň půl roku to vydržím. Jenom se bojím, co se mnou bude, až se přestanu hýbat úplně,“ mračí se naoko.
I když už rukavice definitivně odloží do kouta, bohaté zkušenosti bude předávat dál. V poslední prvoligové éře připravoval brankáře v Drnovicích, teď už tři roky vede mládežnické celky v Hodoníně.
A také prodává sportovní vybavení. „Snažím se tím nějak uživit. Za ty roky jsem získal nějaké kontakty, ale teď už je to jen o tvrdé práci,“ přibližuje.