S Vracovem a hodonínskými staršími žáky ovládl Koten krajský pohár, dvakrát byl na Břeclavsku vyhlášen nejlepším trenérem, na Hodonínsku si na něj vzpomněli jednou. Úspěšný kormidelník se může pyšnit ještě jedním primátem. Ve své bohaté kariéře nikdy nesestoupil. „Dost mě mrzí, že někteří lidé poukazují na to, že jsem si uměl vybrat správné mužstvo. Není to ale pravda. Několik týmů jsem přebíral v době, kdy byly v tabulce s pár body na chvostu. Já se té práce nebál a mužstvo jsem pokaždé dokázal vytáhnout do popředí," upozorňuje Koten.

Toho více než peníze pokaždé zajímaly ambice daného oddílu. „Při jednání jsem musel vidět, že v čele klubu stojí někdo, kdo má nějakou vizi či cíl," tvrdí oslavenec, který se ve středu 18. února dožívá sedmdesáti let. Na milovaný sport bývalý spolužák Ivana Hlinky, Vladimíra Martince či Josefa Jarabinského nezanevřel ani v důchodu. Za víkend klidně zhlédne i čtyři utkání. Jediné, co Kotena mrzí, je fakt, že nikdy nevedl rodné Ratíškovice. Přitom vedení Baníku v minulosti třikrát odmítl.

Pocházíte sice z čtyřtisícové obce, ale odchovancem Baníku nejste. Jak je to možné?

Je to tak. Jsem sice z Ratíškovic, ale od jedenácti let jsem byl na Vojenském gymnáziu v Moravské Třebové, kde jsem začal s fotbalem. Z Ratíškovic jsem byl zvyklý hrát kopat do míče na každém plácku, tam to bylo taky tak. Kariéru jsem ovšem zahájil až v dorostu. Tehdejší VTJ Moravská Třebová hrála krajský přebor, ze kterého se tenkrát přímo postupovalo do ligy. Skončili jsme druzí za Havlíčkovým Brodem, jehož dres oblékal i vynikající hokejista Jan Suchý, který hrál stopera, a na levé spojce byl Jiří Holík. To mi z té doby utkvělo v paměti. Na vojně jsem hrál v Přáslavicích první B třídu, a pak se konečně vrátil domů a hrál za Baník.

V Ratíškovicích tehdy byla velká konkurence. Dostal jste šanci i v nabitém prvním mužstvu?

Hrál jsem převážně za béčko. V prvním mužstvu jsem se objevil pouze párkrát, protože tehdy tam dohrávala silná generace v čele s legendárním Zdislavem Vacenovským. Jelikož jsem tenkrát pracoval v Rohatci, nechal jsem se přemluvit známým funkcionářem „Dickem" Rosypálkem a zamířil do Slavoje, který tenkrát hrál první B třídu. V Rohatci jsem vydržel pouze rok, protože jsem začal studovat večerní průmyslovku. Třikrát v týdnu jsem byl odpoledne v Hodoníně a na fotbal neměl čas.

Bez milovaného sportu jste ale dlouho nezůstal, ne?

To ne. V roce 1967 mě navštívily tehdejší hybné páky milotického fotbalu, bratři Tonda a Jan Kundratové, kteří mě přivedli do Milotic. Ty tenkrát hrály třetí třídu. Jako hráč jsem byl u postupu do okresního přeboru. Tenkrát nás vedl známý dubňanský trenér Jan Toman. Tím moje hráčská kariéra v podstatě skončila, protože před Vánocemi v roce 1973 mě znovu navštívili bratři Kundratové a postavili mě před hotovou věc, že trenér Tonda Lunga na vlastní žádost skončil a že se usnesli, že bych tam mužstvo měl převzít já.

To musel být pro vás šok…

To tedy byl, protože mi nebylo ještě ani devětadvacet let. Myslel jsem si, že budu ještě pár let hrát, ale po takovém uvažování jsem nakonec na to přistoupil a abych se nějak připravil, tak jsem využil známosti s bývalým ratíškovickým trenérem Tomášem Šupou a požádal ho o pomoc. Pro něj to nebyl žádný problém a přihlásil mě na trenérský kurz. Takže prvního ledna 1974 jsem začal v Miloticích trénovat.

Vy jste byli společně s Karlem Schmiedem prvními okresními trenéry, kteří měli jedničkovou licenci. Bylo těžké na ni dosáhnout?

Ještě v Miloticích jsem si udělal čtyřku, trojku a dvojku, což je dnešní béčko. První třída se za nás studovala na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze. Studium trvalo tři roky a bylo časově i finančně velmi náročné. Na tuto dobu však mám fakt bezvadné vzpomínky. Se mnou trenéřinu studovali Josef Jarabinský, Ivan Kopecký, František Plass nebo jeho kolega z Plzně Zdeněk Michálek. Protože jsme ale byli společné hokejovo-fotbalová třída a vedli nás docentové a odborníci Kostka s Navarou, tak jsem měl ještě slavnější spolužáky z hokeje. Mezi nimi byl zesnulý hrdina z Nagana Ivan Hlinka, další legenda Vladimír Martinec, dlouholetý kapitán reprezentace František Pospíšil. Mohlo bych jmenovat spoustu známých, byli tam totiž s námi i Slováci. Společně jsme mívali soustředění. V létě jsme jezdili do Nymburku, v zimě jsme byli v Praze. Samozřejmě večer jsme navštěvovali kavárny nebo jsme popíjeli na pokojích. Dovezl jsem pěťák vína a už se diskutovalo. Ale abych se vrátil k otázce, Karel Schmied vystudoval při řádném vysokoškolském studiu, já jsem jako první prošel tu cestu od čtvrté až k první třídě. Tu jsem ukončil v roce 1982 diplomovou prací a státnicemi.

Měl jste nějaké trenérské vzory? Od koho jste se učil?

Právě od profesora Milana Navary. Ve škole nás učil ruštinu a tělocvik a v dorostu nás trénoval. Hned mě zaujal, protože už v dorostu s námi dělal věci, které jsem jinde neviděl. Tenkrát si hráči zaběhli tři kolečka, chvíli zastříleli a pak se hrálo na dvě branky. Pod ním to bylo jiné. Pak jsem se s ním potkával na fakultě, takže byl takovým mým vzorem. Vzpomenout musím i Tomáše Šupu.

Byly trenérské začátky hodně složité?

Když mě bratři Kundratové přemlouvali, tak mě naváděli, abych zastával funkci hrajícího trenéra, což mi tenkrát připadalo jako zajímavý nápad. Po půl roce jsem ale poznal, že to není ono. Pokud chce člověk něco dělat pořádně, musí mít pořádný odstup a musí to vidět jinýma očima, než hráči. Tak jsem v devětadvaceti letech skončil a naplno se věnoval trenéřině.

Úspěchy se dostavily hned, nebo jste si na musel počkat?

V sezoně 1974/1975 jsem s Miloticemi poprvé v jejich historii postoupil do krajských soutěží, což byla stejně jako dnes první B třída. V Miloticích jsem vydržel až do roku 1979. Pokaždé jsme hráli kolem pátého místa, rád vzpomínám na výborné hráče, kteří toho mohli dosáhnout víc a měli i nabídky z vyšších soutěží, ale zůstali věrní mateřskému oddílu. Mluvím o Josefu Lungovi, který byl na vojně nejlepším střelcem divizního Písku, nebo o Vlastíku Hofrovi, otci současného hráče Agra.

Proč jste z Milotic odcházel, když se vám v soutěži dařilo?

Od svého zaměstnavatele, Sigmy, jsem dostal byt v Hodoníně, kam jsem se v létě přestěhoval. Bývalý sekretář Mirek Horák, který se mnou dlouhá léta pracoval, mě zlákal do hodonínského Slovanu.

Byl Hodonín vaší nejdelší štací?

Ano, Hodonín mohu považovat za svoji nejdelší trenérskou éru. Působil jsem tam od roku 1979 až do roku 1992, a pak jsem se tam ještě v roce 2005 vrátil. Podruhé jsem v Hodoníně vydržel tři sezony.

Josef KotenDatum narození: 18. února 1945, Ratíškovice
Hráčská kariéra: VTJ Moravská Třebová, Přáslavice, Baník Ratíškovice, Slavoj Rohatec, Agro Milotice.
Trenérská kariéra: Agro Milotice, Slovan Hodonín, Sigma Hodonín, VTJ Sigma Hodonín, Tatran Poštorná, Slovan Břeclav, Vracov, Synot Staré Město (mládež), FK Hodonín (mládež), Slavoj Rohatec.
Úspěchy: postup s Miloticemi do 1.B třídy, postup s dorostem Hodonína do ligy, postup s Hodonínem do krajského přeboru, postup s Poštornou do MSFL, postup s dorostem Poštorné do MSFL, postup se Slovanem Břeclav do divize.

Kompletní rozhovor s fotbalovým trenérem Josefem Kotenem najdete v úterním vydání týdeníku Slovácko.