Oblíbený Ervín má padesát let. „Žádné dárky nepotřebuji. Mně stačí, když doma porazíme Bučovice. To bude ten nejkrásnější dárek. To je mé přání. Já chci vyhrávat,“ říká fotbalový nadšenec, který se společně s redaktorem Hodonínského deníku zrekapituloval svoji fotbalovou minulost.

Rodina. Odjakživa jsme fotbalová rodina. Otec František chytával v šedesátých letech za Ratíškovice druhou ligu. Nesmím zapomenout ani na strýce Josefa. Pepík dlouhé roky hrával za Duklu Praha. Pár zápasů odehrál i za reprezentaci. I kvůli němu od mládí fandím právě Dukle. Fotbal hrávali i strýc Pavel, Tonda a Zdislav. Všechno to byli otcovi bratranci. Zapomenout nesmím ani na strejdu Bedřicha. Můj děda, který byl fanouškem tělem i duší, na hřišti i spával (smích). Mě mrzí, že v jejich stopách nejde dvacetiletý syn Tomáš. Ten bohužel u fotbalu nezůstal. Třeba by nebyl dobrý brankář, ale mohl vydržet déle. Mohl se vypracovat. Půl roku jsem ho vozil do Uherského Hradiště. S žáky Slovácka byl i na Kypru. Bohužel skončil a stal se z něj hasič. Šestnáctiletá dcera Kristýna byla na základní škole mažoretkou, kvůli studijním povinnostem však této činnosti zanechala. Sport ale sleduje. O výsledcích Baníku má velký přehled, vidí dokonce každý domácí zápas.

Hráčská kariéra. Začal jsem v přípravce. V Baníku jsem prošel žákovskými kategoriemi a dorostem. V žácích jsem hrál středního útočníka, v dorostu jsem byl takový podhrotový hráč. Moc gólů jsem sice nedával, ale když jsem nějakou branku vstřelil, tak jsem z ní měl velkou radost. Nikdy jsem nebyl rychlý. Na to jsem hodně doplácel při skládání sestavy. Rád jsem ale střílel z dálky. Někdy se střela ujala, někdy ne. Aktivní kariéru mně v devatenácti letech ukončilo zranění. To juž jsem byl na vojně a fotbal jsem střídal s muzikou. Na vojně jsem byl ve Valašském Meziříčí. Cellé dva roky jsem se tam věnoval muzice. Těsně před koncem vojny jsem měl úraz. Tím pádem pro mě fotbal závodně skončil. I když jsem se dál věnoval muzice, mé srdci vždy patřilo Baníku. Rád vzpomínám na trenéra Ivana Bilského, který mě vedl od žáků až po dorost. V béčku mě vedl František Voříšek, o rok později František Blaha. Nejvíce příhod mám ale spojených právě s Ivanem Bilským, který byl jako náš taťka. Dovedl nás zpérovat, ale dokázal nás i pohostit. Několikrát jsme u něj s kluky seděli ve sklípku, co má pod domem. Po vyhraných zápasech se tam hezky sedělo. S panem Bilským tým vedl Petr Zemánek, Petr Vybíral nebo Petr Kůřil. Ten se věnoval brankářům.

Vojenská služba. Když jsem byl na vojně, tak jsem dokonce za Baníkem na černo utíkal. Když jsme třeba hráli v Hulíně, tak jsem na zápase nemohl chybět. Na severní Moravě vycházel Jihomoravský sport, ve kterém byli všechny výsledky. Měl jsem tedy o všem přehrál. To byla éra Františka Dobeše, Petra Kopla, Františka Holečka, Josefa Melichara a dalších. Dění jsem sledoval pořád. Na tuto éru moc rád vzpomínám. Pak se to prostřídalo. Za Baník hráli Milan Dobeš, Josef Hesek, Pavel Vacula…

Fanoušek. Krásné zápasy později byly ve třetí lize a divizi. Hráče už jsem ale tolik neznal. Jádro ale pořád tvořili kluci z Ratíškovic. Mačuda, Toman, Šimek, Zemánek, Pelíšek. Pro mě byl svátek jet s prvním mužstvem na venkovní zápas. O domácích utkáních se vůbec nebavím. Měl jsem své stále místo, zápasy jsem sledoval vždy u pokladen.

Oblíbení hráči. Rád vzpomínám na každého hráče, který pro Baník něco udělal. I teď, když se po několika letech s některým s bývalým hráčem potkáme, vždy se pozdravíme. I když se ani moc neznáme. Prostě o sobě víme. Vzpomenout musím Vaška Kršku, Dušana Suska, Jaroslava Janoška, Mirka Steinhausera. Nejradši jsem měl a pořád mám domácí kluky. Pavla Mačudu, Petra Zemánka, Pavla Tomana, Romana Šimečka, Zdeňka Šebka, Romana Pelíška…

Oblíbení soupeři. Jako hráč nejradši vzpomínám na derby s Dubňany, protože tam jsem se učil a měl jsem tam dost kamarádů. Vždy jsem se na ně dokázal vyhecovat. Jako divák jsem měl rád zápasy s Kyjovem, Lanžhotem, Dolním Němčí, Dubňany, Hodonínem. Byly to vyhrocené a vyrovnané zápasy. Ve druholigovém období moc rád vzpomínám na střetnutí s Plzní nebo Mostem. To byly krásné duely. V poslední době hrajeme derby docela často. Více prožívám zápasy s Vacenovicemi, Rohatcem, Kyjovem, Mutěnicemi nebo Velkou nad Veličkou.

Vedoucí mužstva. Po sestupu z druhé ligy začali za Baník hrávat místní kluci. Někteří z nich se k fotbalu vrátili po několika letech. K záchraně divize nám chybělo pár bodů. Je škoda, že se soutěž neudržela. Chyběla nám zkušenost. Po pádu do krajského přeboru mě oslovil trenér Petr Zemánek. Můj první zápas byl ve Vacenovicích, kde jsme hráli 0:0. Na ten zápas nikdy nezapomenu. Práce vedoucího mužstva mě baví. S mužstvem celý týden žiji, chodím na každý trénink. Chci, aby kluci měli vše po ruce. Ať už materiální zabezpečení nebo pití. Spoustu věcí také konzultujeme s trenéry, před utkáním vypíši zápis a zkontroluji registrační průkazy. Pokud nejsem nemocný, jsem na hřišti. O svoji funkci jsem se občas bál. Odvolán jsem naštěstí ale nikdy nebyl. Sám od sebe neskončím, vše záleží na vedení klubu. Budu dělat všechno proto, aby byli s mojí prací spokojení.

Trenéři. Za těch šest let, co funkci vedoucího mužstva vykonávám, se na lavičce Baníku vystřídalo hned několik trenérů. Začal jsem spolupracovat s panem Zemánkem, který byl přesně v den mých pětačtyřicátých narozenin u mužstva po domácí porážce se Spartou Brno (0:1) odvolán. Sezonu tehdy dotrénoval Zdeněk Blaha. Před začátkem nového ročníku tým převzal bývalý hráč Baníku Cyril Blahůšek. Po něm k týmu přišel můj kamarád Pavel Toman. Po jeho tragické smrti převzal mužstvo Milan Bidmon. Po pádu do první A třídy se trenérského žezla ujal Pavel Vacula. Toho v závěru minulého ročníku nahradil Zdeněk Blaha. Se všemi trenéry jsem vycházel dobře, problém jsem neměl s nikým. Pořád máme kamarádské vztahy.

Výsledky. Bohužel v posledních deseti letech jsem zažil více porážek než vítězství. Většinou jsme hráli s Baníkem o záchranu. Jen za působení trenéra Blahůška jsme uhráli třiačtyřicet bodů a skončili pátí. To bylo moje nejlepší umístění v krajském přeboru. O dvě sezony později nám chyběl k záchraně soutěže jediný bod. V roli vedoucího mužstva bych chtěl se současným mužstvem zažít alespoň jeden postup.

Podmínky. Já si myslím, že podmínky jsou v Ratíškovicích na velmi dobré úrovni. Vedení klubu se snaží dělat pro hráče i trenéry maximum. Jen málo okresních mužstev se může pochlubit takovým areálem, jaký máme v Ratíškovicích. Dvě travnaté plochy, bazén, prostorné šaty, to jinde k vidění není.

Muzika. Hraní jsem se věnoval třiatřicet let. Spoustu let jsem byl i kapelníkem Dolanky, ale po určitých neshodách v kapele jsem zanechal aktivní činnosti muzikanta a začal jsem se věnovat pouze fotbalu.

Záliby. Rád si poslechnu moderní muziku, ale vzhledem k tomu, že jsem se třiatřicet let věnoval dechovce, tak si ji i rád poslechnu. Víno dělám, mám i sklep, ale radši si dám pivo.

Dárek k padesátinám. Mně stačí, když doma porazíme Bučovice. To bude nejkrásnější dárek. Větší dárek nepotřebuji. To je mé přání. Já chci vyhrávat.