„Vzpomínám si, že když jsem byl kluk já, tak jsme tady byli pořád. To tady ještě ale nebyl ten zákaz vstupu, co tady vidím dneska. Hráli jsme fotbal každý den až do večera a naši pro mě museli někdy i přijet. Teď ty děcka, já nevím…kde jsou? Možná i proto je teď český fotbal v úpadku. Kluci mají dnes asi spoustu jiných zájmů, a většinou sedí doma u počítačů,“ komentoval Šmahaj prázdné hřiště.

Fotbalové začátky byly u babičky na Suchově

Úplně první jeho fotbalové kroky byly pár kilometrů od Blatnice směrem ke slovenským hranicím. „Jako malý kluk jsem často jezdil přes prázdniny k babičce na Suchov. Už tehdy jsem se starším klukům pletl pod nohy. Strašně mě to bavilo a kolikrát jsem se vracel až po tmě. Potom jsem začal hrávat za žáky Blatnice a pamatuji se, že jednou jsem dal za sezónu 48 gólů. Pak napadlo taťku zkusit „sportovku“ v Hradišti,“ vzpomíná na svoje fotbalové začátky. Jenže na sportovní škole už bylo plno. Šmahajův otec, mimochodem velký Davidův kritik a také fanoušek, nakonec trenéra přece jenom přemluvil.

„Tak tedy přijeďte – uvidíme co v něm je,“ řekl tehdy trenér žáčků. Malý Šmahaj se líbil a tím vlastně nastartoval svoji fotbalovou kariéru. Začátky ale nebyly vůbec jednoduché. David musel každý den vstávat daleko dřív jak jeho bývalí spolužáci z Blatnice. „Nejprve byl vždycky trénink a potom škola. Vstával jsem o půl páté ráno a domů se vracel kolem sedmé večer. Když jsem vzal knížku s učením, tak jsem s ní hodně často také usnul,“ vzpomíná Šmahaj na svoje začátky v akademii Synotu.

Respektuje každého, ale před nikým se neklaní

Z Uherského Hradiště se v dorosteneckém věku stěhoval do Zlína k trenérovi, na kterého vzpomíná strašně rád. „Přišel jsem do Zlína jako sedmnáctiletý k Vlastimilu Marečkovi, který mě také nejvíc ovlivnil. Ten člověk žil fotbalem od rána do večera a dával mu úplně všechno. Nedělal rozdíly mezi hráči. Bylo mu jedno, jestli měl někdo za sebou sto ligových zápasů nebo přišel jako úplný nováček. Na každého si dělal názor sám a nikdy nedal na rady ostatních,“ chválí Šmahaj jedním dechem kouče, kterého překonala zákeřná nemoc. Za trenéra Marečka si také odchovanec blatnické kopané připsal dva reprezentační starty v dresu mladíků do 20 let. Ze Zlína odešel na půlroční na hostování do druholigových Vítkovic a v lednu 2003 se objevil v dresu prvoligového Synotu, který tehdy vedl dnes asi náš nejuznávanější trenér Karel Jarolím.

Tady narazila kosa na kámen. Stalo se to, co se občas v životě stane. Dva lidé, kteří mají spolupracovat, si tak úplně nesednou. Jarolím tehdy prohlásil, „Jsem zklamaný z jeho přístupu k fotbalu. V zápasech co hrál za béčko se také moc neukázal, ale mně vadil hlavně ten přístup.“ Šmahaj se na to po letech dívá takto: „Já jsem horkokrevnější povahy, a když jsem byl mladší, tak jsem byl tak trochu rebel. Ne, že bych fotbalu nedával úplně všechno, ale pro nás kluky z dědiny to byla změna žít ve větším městě. Začalo se chodit na diskotéky, zábavy a také různé oslavy. Nedělalo mi problém říct každému, co si o něm myslím, ani Jarolímovi. Přiznávám, že jsem s ním moc nevycházel, ale možná to bylo také tím, že si přivedl do mužstva svého syna, který potom nastupoval na mém postu. Dneska už bych to ale řešil jinak. Každý trenér, pod kterým jsem hrával, mě může znovu vést v jiném klubu. Proto každého respektuji, ale před nikým se neklaním,“ přiznává sedmadvacetiletý fotbalista.

Život profesionálního fotbalisty je dobrý, říká Šmahaj

Jaký je vlastně život profesionálního fotbalisty? Jaký je život, o kterém sní tisíce kluků a někdy víc jejich rodiče, jak samotní mladí fotbalisté? „Dobrý,“ usmívá se Šmahaj a přemýšlí, co k tomu dál řekne. „Já se fotbalem živým už delší dobu a nic jiného jsem vlastně nedělal. Neříkám, že bych nedokázal pracovat. Myslím si, že nejsem levý a dokázal bych se uživit i jinak, ale to už je takový zvyk. Každý den jdu s kluky na trénink a když si na to člověk zvykne, tak potom se jenom těžko zvyká na něco jiného. Mě to hlavně baví a zatím si na nic jiného ani zvykat nechci.“

Na některém fotbalistovi porážku po zápase ani nepoznáte. Někdo to ale dává všem dokola pořádně najevo. David Šmahaj patří do té druhé kategorie. Je hodně náladový a říká, že na něm prohru pozná každý. Nechce jenom vyhrávat, ale chce patřit v každém zápase k nejlepším na hřišti. „Když se prohraje, tak nahodím svoji druhou tvář, a ta je pro ostatní velice nepříjemná. Srandičky jdou stranou a jsem naštvaný na celý svět,“ přiznává tentokrát s úsměvem dobře naladěný Šmahaj.

Blatnice je proslavená vinohrady, výborným vínem a také poutním místem a kostelem na Antonínku. Jaký má vlastně David Šmahaj vztah k duchovnímu životu? „Vzpomínám si, že když byla babička vážně nemocná, tak se začala modlit a uzdravila se. Možná to byla náhoda, možná ne. Já neříkám, že chodím každou neděli do kostela, ale jsem věřící člověk. Myslím si, že na tom něco je. Když jdu z kostela, tak se cítím takový uvolněnější a čistější. Třeba je to i tím prostředím.“

Většina lidí ho má v Blatnici za frajera

Dovede si prvoligový fotbalista představit, že se ještě někdy v budoucnu objeví v mistrovském zápase na hřišti v Blatnici? „Dovedu i nedovedu. Tak skvělý vztah s lidmi, co tady dělají kolem fotbalu, zase nemám, ale všechno se může časem změnit. Já si myslím, že mě tady většina lidí má za frajera, co někde kope ligu, ale přitom mě ani pořádně neznají. Už jsem slyšel různé narážky a celkem mě to mrzí.“

Naše povídání s Davidem Šmahajem by vydalo ještě na tři další rozhovory. V letošním roce zažil malou sportovní tragédii, když jeho Zlín sestoupil z první ligy. „Sestupoval jsem poprvé ve své kariéře a nikomu to nepřeji. Je to strašný pocit,“ posteskl si fotbalista, který by chtěl po skončení kariéry zůstat u kopané. Nejraději by se viděl jako vyhledávač talentů. Na trenéra prý nemá povahu. Tvrdí, že není diplomat a neumí rozkazovat. Ve fotbale by chtěl ještě zkusit zahraniční angažmá, nejraději v Itálii.

David Šmahaj
4.11. 1981 Kyjov.
Prvoligových startů: 86.
Reprezentace: 2 ( ČR do 20 ti let).
ligových branek: 6.

Stav: svobodný, přítelkyně Libuše.

Hráčská kariéra:
1988–92 - Družstevník Blatnice
1992–00 - Uh. Hradiště
2000–02 - Zlín
2003–2003 - Vítkovice
2003–04 - Synot
2005–06 - Kroměříž
2006 – Zlín

David Šmahaj vystudoval střední školu se zaměřením na hotelnictví a turismus. Maturoval ve Strážnici. Podle jeho slov každý sport strašně prožívá. Rád si zahraje tenis, plážový volejbal a hokej, ve kterém fandí pražské Spartě. Na dovolenou prý jezdí raději na Senec než někam do Egypta a jako sportovce obdivuje Emila Zátopka a Romana Šebrleho. Jako hráč poznal téměř polovinu trenérů z naší nejvyšší soutěže. Postupně ho vedli Mareček, Pivarník, Hoftych, Komňacký, Jarolím, Uličný, Mazura, Levý a Minář.

Stanislav Dufka