Trenér Bíla: Sedm mých svěřenců se dostalo do ligových dorosteneckých týmů

Místopředseda okresního fotbalového svatu Hodonín se stal držitelem prestižní ceny dr. Václava Jíry. Ocenění, jež každoročně uděluje FAČR výrazným osobnostem, které se významně zasloužily o rozvoj českého fotbalu, převzal rodák z Kněždubu na slavnostní akci v Tereziánském sále Břevnovského kláštera v Praze.

Bylo pro vás velké překvapení, že jste tuto významnou cenu dostal?

Ano, bylo to pro mě velké překvapení. Je to ocenění mé práce, kterou jsem pro fotbal za čtyřicet, padesát let udělal. Za cenu musím poděkovat nejenom lidem, kteří mi ji udělili, ale také mým bývalým a současným spolupracovníkům.

Prožíval jste slavnostní akt hodně?

Bylo to hodně dojemné. Vyhlášení se uskutečnilo v Břevnoském klášteře, kde se sešla spousta osobností českého fotbalu. Byli tam známí trenéři, bývalí hráči a další funkcionáři. Letošními laureáty hlavních cen Václava Jíry se stali bývalí fotbaloví reprezentanti a také trenéři Přemysl Bičovský a Vladimír Táborský společně s dlouholetým rozhodčím Josefem Poučkem.

Když se ohlédnete za svojí hráčskou, trenérskou či funkcionářskou kariérou, co se vám nejvíce vybaví?

Když jsem jel do Prahy, tak jsem vzpomínal na své fotbalové začátky. Vyrůstal jsem v Kněždubu, kde jsem odehrál pětadvacet let. Musím říct, že ve fotbalové kariéře jsem měl štěstí na spoluhráče. Nech to bylo v Kněždubu, Veselí nad Moravou, v Hroznové Lhotě nebo teď Blatnici, vždycky byla dobrá parta, která táhla za jeden provaz.

Spousta lidí a fanoušků si vás spojuje hlavně s Hroznovou Lhotou. Tam jste se dostal jak?

Do Hroznové Lhoty jsem přišel v pětatřiceti letech. Oslovili mě lidé z tamního klubu, zda bych jim nešel na sklonku kariéry pomoct. Váhal jsem, protože mi bylo už pětatřicet let. V Kněždubu už jsem hrát nechtěl a zároveň jsem se začal v Hroznové Lhotě, kde jsem si postavil dům, věnovat mládeži. Od roku 1990 jsem tam vedl žáky, potom jsem tam působil ve výkonném výboru a snad patnáct let dělal i předsedu klubu. V Hroznové Lhotě jsem taky zažil partii dobrých hráčů a funkcionářů. Dokázali jsme vybudovat krásný areál. Navíc se nám dařilo i po fotbalové stránce. Lidé k nám chodili na pěkný fotbal.

Který z úspěchů stavíte do popředí?

Vždycky se nejvíce vzpomíná na postupy. Nám se podařilo vyhrát soutěž v Hroznové Lhotě, v Kněždubu i v Blatnici, se kterou jsme se dostali do první A třídy.

Na koho i po letech rád vzpomínáte?

Když vezmu mé začátky, tak musím zmínit bratry Hudečkovy, kteří byli výborní fotbalisté a taky strůjci vzestupu fotbalu v Kněždubu. Potom tam dorůstala generace mladších ročníků, ať to byl Jaroslav Bartošek, jenž hrával i za Zlín, nebo další kluci, kteří měli fotbal velice rádi a dělali ho srdcem. Ve Veselí byla v té době generace skvělých hráčů v čele s Bohušem Smištíkem, Jaroslavem Miklendou a dalšími. Na nikoho bych nechtěl zapomenout. To samé pak bylo v Hroznové Lhotě. Kluci, jako Miroslav Falešník či brankář Miroslav Pavlica měli fotbal opravdu rádi. Na vzestupu Hroznovky se však hráčsky i budovatelsky podílelo mnohem více lidí.

Trénoval jste děti i dospělé. U kterého družstva jste se cítil nejlépe?

Nejvíce mě bavila práce s mládeží. Je něco nádherného vidět tu radost a pokroky, které kluci dělali. Sedm mých svěřenců se dostalo do ligových dorosteneckých týmů. To je vizitka každého trenéra či oddílu. Snad jsem tu práci dělal dobře.

Vy patříte mezi nejimpulzivnější okresní trenéry. Dokázal jste někdy sledovat utkání z lavičky v naprostém klidu?

Máme to v nátuře. Opravdu nerad prohrávám, i když ne pokaždé mohu vyhrát. Nikdy jsem ale nechtěl nikoho urazit. Když ale vidím, že to někdo fláká nebo nehraje fér, tak se vytočím. Každopádně pár minut po utkání už jsem v naprostém klidu.

Kvůli nezvládnutým emocím jste několikrát dostal pokutu a byl vykázán ze střídačky. Jak na návštěvy disciplinární komise vzpomínáte?

Většinou s úsměvem. Někdy to bývalo humorné, jindy to bylo vážnější, ale tomu se člověk neubrání.

Kde berete energii a elán do práce se svými svěřenci. Stále vás trénování naplňuje a nabíjí?

Každý nerad prohrává. Ani já nejsem výjimkou. Vždycky svým svěřencům říkám, že je fotbal nebo jakýkoliv jiný sport musí bavit. Člověk musí mít hlavně radost z toho, co dělá. Na druhé straně musíte mít i respekt k soupeři. Každý by měl umět ocenit kvality toho druhého.

Vy jste nebyl pouze hráčem, trenérem a funkcionáře, ale také zastupitelem či místostarostou. Jak jste se dostal z fotbalového prostředí do politiky?

To souviselo s fotbalem. Když jsem se dostal do vedení fotbalu, tak mě někteří lidé oslovili s nabídkou, že bych se měl v Hroznové Lhotě zapojit i do společenského života v obci. Tak jsem se k tomu nějak dopracoval. Prvně jsem byl pouze zastupitel, a pak tři volební období dělal místostarostu.

Na funkci starosty jste nikdy nepomýšlel?

Nene, já jsem měl jiné ambice. Nechtěl jsem být politikem na plný úvazek.

Určitě vás práce s lidmi hodně obohatila…

Samozřejmě. Na vesnici se všichni znají. Tam je práce zastupitele úplně jiná než ve městě. Nejdůležitější je komunikace s lidmi. V Hroznové Lhotě si každý vidíme do svého dvorku

V Hroznové Lhotě jste před několika lety zažil velké zklamání, když jste skončil na obecním úřadě, a pak i ve fotbalovém klubu. Už jste bývalým spolupracovníkům odpustil?

Samozřejmě že mě to tehdy hodně mrzelo. Od lidí, se kterými jsem dlouhé roky spolupracoval, jsem to nečekal. Zatrpklý nejsem, ale tehdy mě to štvalo hodně. Špína, kterou na mě někteří lidé hodili, se nepotvrdila. Už je to ale za námi. I takové věci však k životu patří.

Návrat domů vás tedy neláká? Nechtěl byste kariéru ukončit na lavičce Traubenu?

Před pěti lety jsem prohlásil, že budu ve fotbale působit do šedesáti roků. Tak jsem to porušil a přesluhuji, protože už mně je víc. Podle mě by měli přijít na řadu mladší trenéři, kteří mají větší elán a chuť něco dokázat. I když se pořád rozčiluji, tak už to beru s větším nadhledem.

Problémy neřešíte pouze jako blatnický trenér, ale i jako místopředseda okresního fotbalového svazu. Jak je na tom fotbal na Hodonínsku?

Ve výkonném výboru OFS se sešla dobrá parta. Jsou v něm lidé, kteří fotbalu opravdu rozumí. Myslím si, že je za námi vidět kus práce. Samozřejmě je to hlavně tím, že předseda Kotásek patří mezi lidi, kteří se ve fotbalovém dění vyzná. Bohužel není to pouze můj názor, ale úroveň soutěží šla dole. Největší bolestí je úbytek mládežnických družstev. Nejvíce vidět je to u dorostu. Když jsem na okrese začínal, tak bylo téměř o dvacet týmů víc než je teď. Nakonec to vypadá tak, že budeme mít v okrese jednu dorosteneckou soutěž.

Kde je podle vás hlavní problém? V mládeži nebo lidech, kteří fotbal v jednotlivých klubech dělají a nedokáží kluky na trávníku udržet?

Myslím si, že na tomto dost nesou vinu oddíly. Funkcionáři nejsou schopní se mezi sebou domluvit. Rivalita je někde obrovská a místo toho, aby sloučili dva dorostenecké celky, tak radši tým zruší. Bohužel nesváry mezi mančafty neustále přetrvávají. Přitom všichni víme, že bez mládežnického fotbalu to dál nepůjde.

Ve fotbale jste toho hodně dokázal. Máte ještě nějaký cíl či nesplněný sen?

Ne že bych byl se vším úplně spokojený, ale ve fotbale se mi toho hodně podařilo. Měl jsem štěstí, že jsem hrál fotbal do padesáti let. Nastupoval jsem po boku výborných hráčů, učil jsem se od skvělých trenérů. Na konci kariéry jsem nastupoval i se svými svěřenci. Naopak jsme nikdy neměl žádné vážné zranění. I díky tomu mě fotbal bavil a stále baví. Jako funkcionář jsme se snažil být aktivní a oddílům pomáhat. Myslím, že v Kněždubu i v Hroznové Lhotě po mě něco zůstalo. Ať moji práci či přínos zhodnotí druzí.

Fotbal vám bere spoustu volného času. Máte i nějaké další záliby? Čím se dokážete odreagovat?

Důležité pro fotbalistu či každého sportovce je rodinné zázemí. Bez podpory manželky či dětí bych nemohl fotbalu tolik času a energie věnovat. Dříve jsem měl i jiné starosti. Stejně jako další lidé na vesnici jsem postavil dům. Měli jsme pole a musel jsme se starat o živobytí rodiny. Nyní mi největší radost dělají vnoučata. Anička s Tomáškem jsou moje největší rozptýlení. Hlavní je tedy zdraví a spokojená rodina.