V Edmontonu si našel byt i práci a v novém prostředí sbírá cenné zkušenosti a nezapomenutelné zážitky. „Chtěl jsem poznat něco nového, naučit se jazyk, získat pracovní zkušenosti a něco vydělat, zkrátka se posunout vpřed," říká v rozhovoru pro Hodonínský deník Jakub Kolínek.

Většinu kariéry jste sice prožil ve Slovácku, ale s fotbalem jste začínal v Hodoníně. Za koho jste hrával?

Ano, s fotbalem jsem začínal v Hodoníně. Nejprve jsem hrál za Sokol Hodonín a když později klub zanikl, tak jsem zamířil do RSM. Pamatuji si na krásné začátky pod již zesnulým trenérem Huspeninou a později i na tréninky pod Igorem Matuškem. Jeho cvičení na rychle nohy a hlášky jsou nezapomenutelné.

Jak jste se dostal do akademie Slovácka?

Do Slovácka mě doporučil pan Schenel a určitě i trenér Matušek. Bylo mi asi dvanáct let, když jsem jel se Slováckem na turnaj, kde jsme hráli i Slavií nebo Spartou. Už jen to pro mě byl velký zážitek. Trenérům jsem se líbil, a tak přišlo stěhování do Uherského Hradiště, kde jsem začal navštěvovat sportovní školu. Denně jsem dojížděl vlakem. Bylo to kousek a na internát se mi nechtělo. Byl jsem pořád takový mamínek (smích). Každý den byl trénink, ve škole jsme měli hodně tělocviku. Byla to moc pěkné léta.

Ve Slovácku jste vydržel téměř jedenáct let. Proč jste se rozhodl v klubu skončit?

Po necelých jedenácti letech už byl asi opravdu čas na změnu (úsměv).

Ve Slovácku trénuje spousta známých odborníků. Kteří z nich vás v mládežnických kategoriích vedli?

Těch byla celá řada. Občas se to hodně točilo a bylo hodně změn. V žácích jsem začínal pod vedením trenérů Blažka s Ondrou, dále mě pak vedli trenéři Hábl, Botek, Bednařík. Z těch posledních zmíním Jana Palinka se Stanislavem Vajčnerem, kteří mi dali šanci v dospělém fotbale, a za to jim moc děkuji.

Slováckem prošla spousta známých fotbalistů. Je někdo, na koho jen tak nezapomenete?

Poslední rok v béčku s námi často trénoval Veliče Šumulikoski, který už má něco odkopané a člověk se od něj může hodně naučit. Hodně mladých kluků nakukuje do áčka. Ať už je to Břečka, Havlík nebo Bartoš. Ti ale teprve slavní budou (úsměv). Když se hrávali zápasy v MSFL, někdy proti nám nastoupila takové esa jako Lukáš Zelenka, Pospíšil Heinz, Pavlík a další hráči, které jsem jako dítě obdivoval. Jednou jsme hráli přátelský zápas s egyptským týmem SC Zamalek. Nastoupil za ně útočník Mido, kterého jsem bránil, což byl taky velký zážitek.

Která sezona vám utkvěla nejvíce v paměti?

Nikdy nezapomenu na první půlrok po přechodu z dorostu do béčka, kde nás vedli trenéři Palinek s Vajčnerem. Měli jsme tak jedenácti zápasovou šňůru bez prohry. Dařilo se nám a okupovali jsme přední místa. Pak ale místo nás nastoupila v Kroměříži áčková sestava a bylo po sérii (smích).

Naposledy jste hrál MSFL. O hostování v jiném klubu jste nepřemýšlel?

To víte, že přemýšlel. Není ale jednoduché udělat takové rozhodnutí a ze dne na den seknout s profesionálním fotbalem.V MSFL jsem odehrál přes dvě sezony, takže mi hostování ve třetí lize nebo divizi nedávalo moc velký smysl, tak jsem zvolil jinou cestu.

A co divizní Hodonín? Lidé z RSM se vám neozvali?

Po pár týdnech v Kanadě mi volal táta, že se ozvali. Vzal bych to, ale museli by mi proplatit zpáteční letenku (smích).

Proč jste se vůbec rozhodl přerušit kariéru a odejít za prací do zahraničí?

Nalil jsem si čistého vína a věděl, že na áčko mít asi nebudu. A hrávat třetí ligu do smrti taky ne. Chtěl jsem poznat něco nového, naučit se jazyk, získat pracovní zkušenosti a něco vydělat, zkrátka se posunout vpřed. Dokud je člověk bez závazků jde to snadněji.

Proč jste si vybral zrovna Kanadu?

Na Kanadu mě nahlodal sestřin přítel, který tam měl kamaráda a moc se mu tam líbilo. Panenská příroda, hodně pracovních míst, slušný výdělek, usměvaví lidé. Všechny věci se mi zatím potvrdily. Ze začátku jsem bojoval s angličtinou a moc toho nerozuměl, ale člověk si postupně zvyká a vše se zlepšuje.

Jak jste se do severní Ameriky nakonec dostal?

Do Kanady jsem se dostal přes program Working holiday, díky kterému jsem získal pracovní povolení na jeden rok. Pro Českou republiku je jen tisíc volných míst a žádá se o něj online. Letos to byl fofr a během patnácti minut to bylo fuč. V lednu jsem si vyřídil vízum a v půlce února už byl v letadle do Calgary. Odtud jsem se autobusem dostal do Edmontonu.

V zimě to musel být docela šok…

Jak jsem vystoupil z letištní haly, bylo zrovna minus třicet stupňů. Z té zimy jsem měl velký respekt, ale člověk si brzy zvykne na všechno.

Práci jste si sehnal sám?

Odjel jsem sám. S žádnou agenturou jsem domluvený nebyl. Věřil jsem, že si práci najdu až na místě. Jediné co jsem měl zařízené, tak bydlení. Bratranec od mého spoluhráče Lukáše Fujerika mi poskytl na první dny azyl, za což mu moc děkuji.

Za jak dlouho jste si našel práci a bydlení?

Věci šly opravdu rychle. Práci i bydlení jsem sehnal do týdne. Začal jsem jako stěhovák, ale u toho jsem vydržel jen týden a hledal si lepší job. Teď už třetí měsíc dělám střechy a jsem spokojený, stejně tak i s bydlením. Společný byt mám s Korejcem a Kanaďanem.

Narazil jste v Edmontonu na nějaké krajany?

Za tu dobu jsem tu poznal hodně skvělých lidí. Je tu velká kolonie Moraváků. Jezdíme na výlety, děláme barbeque, hrajeme tenis, který mi moc nejde. Poznal jsem i hodně Kanaďanů a lidí z Evropy.

Jak dlouho chcete v Kanadě zůstat?

Lámu tu čtvrtý měsíc a pracovní povolení mi vyprší příští rok, tak uvidím, jak věci půjdou. Už jsem stihl navštívit zápas NHL, podíval se do Národních parků. Rád bych navštívil ještě Ameriku, kterou mám kousek. Na emigraci to ale zatím nevidím (úsměv). Holky v Edmontonu tady nejsou žádná hitparáda a doma je doma.

Plánujete návrat k fotbalu, nebo se budete po návratu do Česka věnovat něčemu jinému?

Musím přiznat, že mi fotbal chybí, hlavně když ho sleduji v televizi. Určitě bych chtěl ještě někde pokračovat, ale tady si od něj dávám pohov. Otázkou je, na co pak budu mít. Fyzicky tu totiž jdu hodně dolů (smích). Ale pořád mi ji dvaadvacet, takže šanci nějakou mám. Uvidím, co bude příští rok.

Co vůbec na vaše rozhodnutí ukončit smlouvu ve Slovácku a jít pracovat do zahraničí říkal otec?

Ze začátku to pro něj byl asi šok, protože jsem nejprve musel ukončit smlouvu ve Slovácku, kde mi mimochodem vyšli hodně vstříc. Doma jsem to říkal v podstatě jako hotovou věc, navíc pár týdnů před odletem. Ale myslím si, že to nakonec vzal. Říká, že je to pro mě jako vojna.

A co vaši spoluhráči z Black Cats? Nechybí vám v Kanadě futsalová parta?

Tak to je jasné, že chybí. Speciálně kecy Martina Doležala. Věřím tomu, že tým nezanikne a že budeme pokračovat i v další sezoně. Rád bych si s kluky ještě zahrál. Je to ale věcí manažera Viktora Linharta. Tak uvidíme, jak to dopadne.