O nejvyšší příčky bývalý asistent českého národního týmu bojoval i s Jabloncem nad Nisou či Púchovem. I když rodák z Dražůvek v kariéře dokázal spoustu věcí a posbíral hodně trofejí, svěřence stále bere jako rovnocenné partnery. „Já po hráčích nekřičím, já je neurážím. Nejsem ten, kdo by tam skákal a řídil každý hráčův krok," připomíná Komňacký.

Obligátní otázka na úvod. Jak jste se do Hodonína vůbec dostal?

Vzhledem k tomu, že jsem už ani nepočítal s tím, že bych se do fotbalu vracel, bylo pro mě docela překvapení, když mě pan Vasilko oslovil. Přiznám se, že mi jako důchodci nebylo vůbec špatně. Naopak, já jsem si poslední rok dost užíval. Nicméně nabídka z Hodonína byla minimálně zajímavá. Ani ne tak výší soutěže, ale člověk se moc rád vrací na místa, která důvěrně zná.

V Hodoníně máte hodně známých a kamarádů. Hráli i názory přátel ve vašem rozhodování nějakou roli?

Já jsem tady asi pět let žil. Pro mě to byly dost důležité a krásné roky. Nejen díky tomu, že se nám tady narodil syn, mám k Hodonínu trochu jiný vztah než k jiným městům, kde bych mohl potencionálně pracovat. Chtěl bych to Hodonínu svoji prací, doufejme, že úspěšnou, vrátit. To však není vše.

Povídejte …

Také vím, že v Hodoníně se pracuje s jakousi perspektivou, vizí. Je tady regionální středisko mládeže, pracují v něm velmi solidní lidé. Nejsou to však pouze členové vedení klubu, ale také trenéři. Hodonínská adresa se díky tomu stává velmi zajímavou.

Je pravda, že důležitou roli ve vašem příchodu sehrála osobnost Karla Komárka staršího?

Ano, je to pravda. Z minulého působení ho velmi dobře znám. Tenkrát mi hodně pomohl. Sehnal mi práci, bydlení. Dobře však znám i jeho syna Karla, se kterým jsem se nedávno potkal v Praze. Viděl jsem, že i z jeho strany je zájem, aby v Hodoníně fotbal šel kvalitativně někam dál. To byla poslední kapka, která převážila mé rozhodování na stranu Hodonína, kde je díky firmě MND solidní materiální zázemí. I rozhovor s panem Parmou mě utvrdil v tom, že tato firma je fotbalu i sportu velmi nakloněna.

Co říkáte názoru, že když bude Hodonín trénovat František Komňacký, je postup zaručený?

Nechci dopředu nic vyhlašovat. Určitě budeme chtít každý zápas vyhrát. Když se nám to podaří, tak budeme mít nejvyšší ambice (úsměv). Není to však primárně o trenérovi. Na hřišti jsou přece hráči. To oni jsou nositelé toho, co se na trávníku udá, a jak mužstvo vystupuje. Samozřejmě trenér to může ovlivnit. Nějaké zkušenosti mám i z divize, ve které jsem svoji trenérskou kariéru v Drnovicích začínal. Určitou představu mám. Vím, že budu muset se svých nároků trochu slevit, protože to není profesionální fotbal. Já mohu do týmu vnést určitou disciplínu, morálku, taktické věci, ale ti, kdo budou rozhodovat, jestli zápas zvládneme, budou kluci na hřišti.

Jak těžké bude v krátké letní přestávce vybudovat tým, jenž bude hrát o nejvyšší příčky?

Věřím, že společně vybudujeme mužstvo, které bude konkurenceschopné. Mám ještě jeden svůj soukromý cíl. Jelikož jsem na jaře jedno domácí utkání Hodonína viděl, měl jsem trochu špatný dojem z návštěvy, která na stadionu tehdy byla. Chci vrátit lidi na stadion, aby se jim fotbal líbil, a aby návštěva byla adekvátní tomu, co budeme předvádět. Věřím, že se nám podaří dát mužstvo dohromady tak, aby hrálo atraktivní fotbal.

S tím jistě souvisí i příchod záložníka Tomáše Polácha…

Určitě. My jsme si samozřejmě s panem Vasilkem i panem Šerfözöm udělali určitou inventuru hráčského kádru. Já jsem jedno utkání viděl, tak vím, že v Hodoníně je spousta mladých hráčů, kteří mají energii, chuť, ale na druhé straně lídr, který by tomu dal řád, na trávníku scházel. Proto jsme hledali personu i člověka s morálním kreditem. Nechtěli jsme však pouze vysloužilce, který si do Hodonína půjde pouze pro nějakou korunu. Tomáše velmi dobře znám. Vím, že je v kabině i na hřišti výraznou osobností. Věřím, že mladší kluci vedle něj porostou, a že to pro ně bude zajímavá a prospěšná škola. Mohl by být prodlouženou rukou trenéra na hřišti.

Polách ale určitě nebude jedinou posilou. Nebo se pletu?

Na základě jednoho zápasu, který jsem viděl, nemohu všechno úplně objektivně posoudit, ale zdálo se mi, že v obranné řadě i v brance jsou na divizi velmi solidní hráči. Takže naše úvaha spíše směřovala ke kreativnějším hráčům a samozřejmě útočníkům. Tam rozhodně potřebujeme hráče s určitou kvalitou a zkušeností. Takové posily budeme hledat. Proces vytváření týmu ale netrvá týden. Protože ale chceme hrát od začátku na vítězství, musíme dát mužstvo do kupy co nejdřív.

Realizační tým jste si vybíral sám, nebo jste se radil s vedením klubu?

Mými asistenty budou Vladimír Malár a Oldřich Matůšek, vedoucím mužstva zůstává Ivan Šerfözö. Já jsem do toho příliš nezasahoval. Dokonce moje prvotní úvaha byla ta, že by kluci, kteří vedli mužstvo v minulé sezoně, se mnou dál pokračovali. Já jsem jim to nabízel, ale respektuji jejich rozhodnutí pracovat samostatně. Láďu Malára dlouho znám, je to můj bývalý svěřenec. Vím, že fotbalu rozumí. Totéž platí i u Oldy Matůška, jenž byl brankář na úrovni a má pořád chuť se učit.

V pondělí jste zahájili letní přípravu. Asi nějaké převratné novinky vymýšlet nebudete, souhlasíte?

Ano, nebudu nic vymýšlet. Já zatím nevím, jak to dokážeme všechno skloubit. Chtěl bych trénovat čtyřikrát týdně. Prvních čtrnáct dní se budeme věnovat kondici a síle. Máme domluveno i několik přípravných zápasů, ve kterých uvidíme hráče přímo v akci. Poslední dva týmy budeme pracovat na herním stylu. Chceme, aby naše hra byla koukatelná. Nevím však, jak to budou chlapci zvládat. Máme v týmu hodně studentů, řada kluků chodí do práce. Samozřejmě bych chtěl, aby příprava byla natolik kvalitní, abychom vstoupili do soutěže dobře připravení. Snad bude v mistrovských zápasech vidět, že jsme byli na hřišti častěji než naše konkurenti.

Na návrat do profesionálního fotbalu už nepomýšlíte?

Já už jsem na něj přestal pomýšlet před rokem (úsměv). I když jsem měl nějaké nabídky, zvykl jsme si být doma v Drnovicích na zahrádce. Chodím hrát tenis s kamarády, jezdím na kole a užívám si aktivit, na které jsem neměl dříve tolik času. Loni jsem byl třeba čtyřikrát v Alpách na lyžích, což se mi jako profesionálnímu trenérovi nikdy nestalo. Toto teď půjde trochu stranou, ale zase jsem stále doma. Do Hodonína budu dojíždět, od baráku to mám pětapadesát minut. To není takový problém.