Vím, že jsme jeli opilí, ale nelituji, říká Třasoň

Osobnost Deníku

Raisigl dal za Mutěnice dva góly: Těším se na Dubňany. Obdivuje vysoké návštěvy

Hned ve druhém zápase po přestupu do Mutěnic dvakrát skóroval. Záložník Václav…

Mluvil upřímně a otevřeně, naprosto bez zábran. Nebál se použít drsnější výraz. Byl jako živel, který se potřeboval vypovídat. Fotbalový virtuós, který svým technickým fotbalem baví sebe i ostatní, pálil ostrými slovy. Někdejší útočník Drnovic, Kroměříže či Hulína, nyní zbraň Bystřice pod Hostýnem Miroslav Třasoň mohl v minulosti odehrát v první lize více než třináct minut v dresu Drnovic proti pražské Spartě.

Těžkou ránu jeho sportovní kariéře zasadila autonehoda, která zhatila přestup do Českých Budějovic. „Marodil jsem přes tři měsíce. Vím, že jsme jeli opilí, ale nelituji toho. Nikdy jsem to Lubošovi Kubicovi nedával za vinu,“ říká za měsíc 35letý fotbalista.

Drnovice patřívaly dlouho do nejvyšší soutěže. Vy jste ale v moravské vísce většinu času odehrál ve druhé a třetí lize. Jak na tu dobu vzpomínáte?

První dva roky, kdy jsme postupovali ze třetí ligy až do první, byly parádní. Trénoval nás současný kouč Slovácka Pepa Mazura. První půlrok, co jsme hráli nejvyšší soutěž, jsem však moc nenastupoval. Na vině byla i nejrůznější zranění. Byl jsem na operaci s břichem. Odešel jsem se rozehrát na půlroční hostování do Znojma, kde jsem své působení prodloužil na celý rok. Následně jsem se vrátil do Drnovic, kterým se nepodařilo zachránit. Ani ve druhé lize jsme se nechytli. Z naší strany to bylo katastrofální období.

Do Drnovic jste přišel z Bystřice pod Hostýnem. Kdo vás s nabídkou oslovil?

Nejprve jsem odešel ze Slušovic do Bystřice, kde jsem odehrál jaro 2002. Následně se do třetí ligy přihlásily Drnovice. Právě zápas proti nim se mi povedl. Tak si mě všimli a domluvili se.

Drnovice v roce 2006 zkrachovaly. Směřoval klub k zániku už v době, když jste tam hrával?

Přestože první ligu zachránily, kvůli finančním problémům se přesunuly o soutěž níž. Rok jsem tam nehrál, poté jsem se do klubu na jaro vrátil pomoci udržet alespoň druhou ligu. Předseda klubu Gottvald nás ubezpečoval, že peníze budou, jelikož má sjednaného sponzora, který by nás měl zachránit. Nakonec klub zanikl, protože se nedomluvili.

Dluží vám nějaké peníze ještě nyní?

Poslali jsme jej k arbitráži, ale dodnes z něj nikdo nic nedostal. Osobně mi dluží něco málo přes dvě stě tisíc. (Hořce se pousměje.)

Také o vás měly zájem ligové České Budějovice. Přesto váš příchod na jih Čech padl. Proč?

Ozvaly se v době, kdy jsme hráli s Drnovicemi třetí ligu. Zavolal mi trenér Tobiáš, který měl o mě zájem. Jenže jsme měli s kluky bouračku, takže z přestupu nakonec sešlo, protože jsem marodil přes tři měsíce.

Nelitujete toho s odstupem času?

Nedá se říct, že bych vyloženě litoval. Nikdy mě nenapadlo, že bych to Lubošovi Kubicovi, který tehdy řídil, dával za vinu. Něco podobného se může stát každému. Vím, že jsme jeli napití… (Nedořekne větu.) Samozřejmě že mě to zamrzelo, ale vždycky říkávám, že co má přijít, to přijde.

Kdy nastal okamžik, že jste věděl, že se fotbalem neuživíte a budete si muset hledat civilní zaměstnání?

Zřejmě ve chvíli, kdy jsem přišel z Drnovic do Kroměříže. Po roce v divizi jsme postoupili do MSFL. Musel jsem na další operaci s kolenem. Prezident Zlámal za mnou přišel a oznámil mi, že jestli půjdu na operaci, nedá mi ani korunu. Ať si to prý rozmyslím, ale že mě platit nebude. Nasliboval mi spoustu věcí, ale nakonec bylo všechno jinak. Šel jsem na operaci, ale již jsem věděl, že se na fotbal nemůžu spolehnout. Stačí málo, zraníte se, a já nejsem typ, který by se nějakých peněz doprošoval.

Bylo složité změnit životní styl?

Měl jsem z toho větší strach. Musel jsem si zvyknout na ranní vstávání, ale bylo to v pohodě. Nedělalo mi to žádný problém, možná týden jsem si musel zvyknout na dřívější budíček. S kamarádem děláme veškeré tesařské práce. Než jsem začal hrát v Drnovicích, tak jsem chodil do práce ve Slušovicích. Věděl jsem, co můžu čekat. Nepřekvapilo mě to.

Jak jste již říkal, hrával jste také za Kroměříž MSFL, i divizi v sezoně 2006/07 a 2007/08. V dalším ročníku jste přestoupil do Hulína. Byly to těžké roky, že?

Ze začátku v Kroměříži v postupové sezoně ani ne. Potíže nastaly se zraněním kolena. O pánech Zlámalovi s Davidem je škoda mluvit. David mi také sliboval, že mi bez problému najde práci, ovšem poté mě odkopl jako psa. V Hulíně byly také pohodové začátky. Ovšem následně přišla ekonomická krize. Sportovní ředitel pan Plaček se dostal do finančních potíží a na jaře jsme čtyři měsíce nedostávali peníze. Osobně mi dlužili poslední tři výplaty. Pan Plaček je výborný člověk, ovšem jakmile nastane problém s penězi, nemůžete to jen tak přehlédnout.

Z toho důvodu jste v Hulíně stávkovali?

Čtyři měsíce jsme hráli zadarmo. Mistráky jsme odehráli suprově, až do konce jsme bojovali o postup. Dohráli jsme soutěž se vztyčenou hlavou. V přípravě na novou sezonu jsme čekali, že se všechno vyřeší. Nic se nedělo, tak jsme se spoluhráči domluvili, že už musíme něco podniknout. Dohodli jsme se, že nepůjdeme trénovat. Měli jsme hrát turnaj v Roštění s týmy z okresního přeboru. Neodjeli jsme tam. Pořád lepší je vypustit přípravu, než bojkotovat mistrovské zápasy. Jelikož jsem byl nejstarší, tak celou vinu hodili na mě. Když přišel do Hulína Zlámal, tak mě vyhodil.

Cítíte vůči němu nějakou zášť?

Zášť ani ne. Moc dobrý člověk to však podle mě není. Lidé z vedení klubů jsou však vesměs všude stejní.

Přestoupil jste do Bystřice pod Hostýnem, která z divize sestoupila do krajského přeboru. Není vám ta soutěž malá?

Fyzicky bych se ještě na třetí ligu cítil, ale není kde. Navíc mám tady zaměstnání. Není to aktuální.

Neobjevily se ani žádné jiné nabídky?

Žádné jiné nebyly. Po tradičním vzájemném zápase s bývalými bystřickými hráči za mnou přišel Roman Ondroušek, který fotbal v Bystřici sponzoruje, a oslovil mě, jestli bych nechtěl v Bystřici hrát. Líbilo se mi jeho solidní jednání. Je to dobrý kluk, jsme si věkově blízcí. Kvůli němu jsem přišel. Rád vzpomínám i na své předchozí působení, když jsem za Bystřici v minulosti hrával. Také tehdy tam byla skvělá parta. Vrátil jsem se na místo činu. Jsem tady spokojený. Trochu jsem se bál, že tréninky nebudou mít takovou úroveň, že nás bude chodit málo, ale jsem příjemně překvapený.

Dokážete si představit, že byste v Bystřici strávil delší dobu?

Pokud to bude fungovat, tak si myslím, že bych tam mohl vydržet.

I když soutěž nemá takovou úroveň, jakou byste si představoval?

Samozřejmě kádr není po fotbalové stránce tak silný, jako byl třeba v Hulíně. Ale máme na to, abychom postoupili zpět do divize. Do třetího místa bychom měli hrát a porvat se o postup. Cítím se tam dobře, vytvořili jsme super partu.

Je trenér Ditrich tak náročný, jak se o něm říká?

(Směje se.) Asi to tak bude. Super chlap, nemůžu o něm říct nic špatného. Tréninky mě baví, hrajeme hodně s balonem. Naprostá spokojenost.

Patříte mezi klíčové hráče, kteří střílejí branky, připravují šance pro ostatní. Při pohledu na vaši hru se dá říct, že se fotbalem snažíte bavit sebe i diváky. Byl jste takový pořád?

Jsem technický typ, který má rád balon, rád se s ním mazlí a vymýšlí různé blbosti. Fotbal má bavit. Záleží také na úrovni soutěže, v jaké hrajete. Musíte vědět, co si můžete dovolit. V divizi již musíte plnit i taktické povinnosti. I tady se už snažíme hrát presink a dodržovat pokyny trenéra.

Nelákalo by vás třeba zkusit fotbal někde v zahraničí? Hodně hráčů z nižších soutěží odchází třeba do Rakouska…

Nějaké nabídky jsem dostal. Každý rok tam jedu na nějakou zkoušku. Už tam ale odcházím asi tři roky. (Směje se.) Nějak se mi tam nechce. Člověk si nezahraje fotbal, jaký by si představoval. Když se dlouhodobě nedaří, tak vás vyhodí. Když nedáváte góly, máte smůlu. Je to až poslední možnost. Stejně tam jedete jen pro peníze, ale žádnou radost z fotbalu vám je nenahradí.

Se kterým spoluhráčem jste si nejvíce rozuměl?

Bylo jich spousta. S některým jsem si vyhověl na hřišti, ale v soukromém životě už to nebylo ono. Fotbalově jsem si rozuměl s Jardou Pociorkem. Byli jsme naladěni na stejnou notu. U něj jsem věděl, co udělá.

Přistihl jste se někdy, že vás fotbal přestal bavit a chtěl jím praštit?

Jasně, párkrát k tomu nebylo daleko. Člověka nic nebaví, je otrávený. Ale tím si projde každý, nejen fotbalista. Vy si v práci taky asi užijete, že? Když vás něco naštve v práci, tak stejně to máte s fotbalem. Nejde, aby byl člověk pořád v pohodě.

V médiích i mezi lidmi se často mluví o korupci v českém fotbale. Setkal jste se osobně s úplatky?

Určitě, stačí málo. Někdo potřebuje na konci sezony vyhrát, tak za vámi přijde a nabídne určitý obnos peněz. Naposledy během působení v Hulíně za mnou přišli, abych vypustil zápas. Zcela upřímně a otevřeně říkám, že jsem nikdy nic nevzal. Vždycky jsem odpovídal, že buď do toho půjde celý klub přes vedení i hráče, nebo nikdo. Sám na hřišti nic nezmůžete. S korupcí se setkal asi každý. Je propletená od ligy až po okresní přebor. Stačí, aby někdo zachrastil s penězi.

Jaká je úroveň rozhodčích v krajském přeboru?

Záleží na konkrétním zápase. Někteří jsou dobří, ale spíš mi přijde, že neumí pískat. Člověk má někdy pocit, že jsou od soupeře podplacení, ale spíš se přikláním k tomu, že je to jejich neschopností. I když člověk nikdy neví. Naposledy jsem měl podobný pocit v našem domácím zápase s Viganticemi. Nejprve nám pískl úplně vymyšlenou ruku ve vápně. Pak nám ji sice vrátil, ale naše penalta taky nebyla ani náznakem.

Jak podobné situace na hřišti vnímáte? Je to bezmoc?

Každopádně. Člověk se může vztekat, jak chce. Ale nic s tím neudělá. Někdy mám z toho nervy, však víte kde. Hodně mě to ubíjí.

Dokážete v podobné situaci vybouchnout?

Musím to zaklepat, ale zatím se mi to nestalo. Každopádně si rozhodčí hodně vyslechne. Někomu kartu udělí, jinému ne.