I když je v paměti loví marně, před týdnem prožil nejhorší chvíle v životě. Fotbalový obránce Hroznové Lhoty Michal Jurena utrpěl v minulém utkání s Vlkošem těžký otřes mozku. Život mu zachránili spoluhráči. „Vůbec nic si nepamatuju,“ říká Jurena.

Co si tedy vybavujete naposledy?

Dostali jsme gól. Rozehralo se a pak už nic. Od té doby mám tmu. Mohu se dozvídat jen informace, které mi o tom někdo řekne. Sám z toho nic nevím.

Ta otázka jistě zajímá celou fotbalovou veřejnost v okrese. Jak se cítíte nyní?

Ještě se mi trochu motá hlava. Už je to ale něco jiného, než když jsem byl v nemocnici. Akorát když ležím a rychleji se pohnu, navalí se mi do hlavy. Musím počkat čtrnáct dní až tři týdny, než to přejde.

Co se dělo, když jste se probudil?

Vemte si, že hrajete fotbal a najednou se vzbudíte druhý den v nemocnici. Šok. Nevěděl jsem, co se děje. Pochopil jsem, až když mi to řekli doktoři. Pořád jsem jenom spal.

Řekli vám lékaři diagnózu?

Těžký otřes mozku. Nemám nic prasklého, takže by to mělo být dobré. Nic podobného se mi nikdy nestalo. Bylo to poprvé a doufám, že naposledy.

Záchranáři vás vezli do kyjovské nemocnice, pak do břeclavské…

V Kyjově prý neměli CT, pak jsem byl ještě v Hodoníně, kde zase neměli místo. Nakonec z toho vyšla Břeclav.

Vnímat jste tedy začal až tam?

Ano. V pondělí. Ani nevím jak dlouho budu marodit. Půjdu ještě k obvodnímu lékaři na kontrolu. Musím ale říct, že v Břeclavě se o mě starali velice dobře.

Zážitek z vašeho oživování musel být děsivý i pro vaše spoluhráče. Mluvil jste s nimi od té doby?

S některými jo. Musím klukům poděkovat. Zachránili mi život. Bez nich bych tady asi nebyl.

Vaši rodiče na tom utkání byli také?

Byli. Ani nechtějte vědět, jak to prožívali. Nechtěli mi teda říct ještě všechno, abych toho neměl moc v hlavě. I z toho mála ale mohu říct, že to pro ně nemohlo být vůbec nic příjemného.

Tušíte, kdy byste se mohl vrátit na trávník?

Myslím, že už se nevrátím ani když se dám dopořádku. Řeknu vám to takhle, kolena už mám po čtyřech operacích a teď se stane něco takového. Není to nic příjemného. Jsem truhlář a potřebuju pracovat. Ne takto marodit. Když máte pořád zdravotní problémy, je to špatné.

Maminka Michala Jureny: Návrat? V žádném případě. Už to nechceme zažít znovu.

S fotbalem je tedy definitivní konec?

Možná si udělám kurz, budu trénovat děti. Nepočítám s tím, že bych se vrátil jako hráč. Je to i kvůli rodičům. Stane se mi něco takového znovu a co pak? Nebudu mít práci. Člověk má výdaje. Je to jedno s druhým.

Myslíte, že vám úraz změní život i jinak?

Nevím. Zatím je moc brzo.

Ve fotbale je teď zranění velká spousta. I v tom amatérském. Ztrácí mezi sebou fotbalisté na hřišti respekt nebo čím si to vysvětlujete?

Každý se snaží víc a víc. Všichni chtějí být v kádru a dát do toho co nejvíc, aby zaujali trenéra. Můj úraz jsem si ale prý udělal sám. Soupeř ho nezavinil. Minulý týden byl v nemocnici i náš gólman, který měl rozbitou hlavu. Kluk z Milotic měl zase těžký otřes mozku.

To musí brát chuť do hry, ne?

Je pravda, že když člověk na to hřiště jde, bude na to myslet. V hlavě má, že už se mu něco stalo a bude si dávat větší pozor. Blok tam je.

Půjdete se na fotbal alespoň podívat?

Každopádně. Na fotbal nepřestanu chodit. To určitě ne. Stejně jako moji rodiče, kteří jsou velcí fanoušci. Pro mě je teď ale hlavní se uzdravit a jít do práce.