Do Dukly jej katapultoval senzační úspěch ratíškovického Baníku, který vyhrál dorostenecký přebor republiky. „To byla obrovská sláva, žádné jiné vesnici se něco takového nikdy nepovedlo," vzpomínal před lety v seriálu Deníku Rovnost Když tady zářil.
Vacenovský získal s Duklou mistrovské tituly v letech 1958, 1961 až 1964 a 1966. Čtyřikrát s pražským klubem ovládl Československý pohár a postoupil do semifinále Poháru mistrů evropských zemí, dnešní Ligy mistrů. V roce 1967 Dukla ztroskotala na skotském Celticu Glasgow. „Jejich tvrdost nám nesvědčila, my hráli technicky až do branky. Spoluhráči mi nadávali, že při zákrocích obránců nadskakuju, protože jsme mohli kopat penalty," popsal.
V roce 1964 si Vacenovský v přípravném utkání proti Polsku připsal jediný start v reprezentaci. V roce 1960 patřil do národního týmu na finálovém turnaji premiérového mistrovství Evropy, na němž Československo získalo bronz, ale na hřiště se nedostal.
Kariéru končil v Belgii, hrál v Gentu a Lokerenu, kde pokračoval i jako trenér. Zasloužil se o přestupy českých fotbalistů Karola Dobiaše, Jana Kollera, Daniela Zítky, Martina Pěničky, Romana Vonáška i Václava Budky. „Říkalo se, že Koller s Lokvencem ve Spartě nemůžou hrát spolu. Viděl jsem, že i přes svoji výšku umí přebrat míč a slušně přihrát. Honza tam byl dva týdny na zkoušce, ale Lokeren se mi podařilo přemluvit až po třetím zápase, ve kterém nastoupil. Jenže dělal na sobě a vykopal se sám," vylíčil Vacenovský o příchod Kollera.
Český fotbal přišel o významnou osobnost. Čest jeho památce!
